DMD č. 3. pro 3. 4. 2022. Téma: To za mých mladých let

Jirkova máma o dětství moc často nemluvila, jako by celou jednu část svého života nechala na Prašině a zavřela někam do skříně. Chvíle, když Jirkovi něco vyprávěla, byly vzácné, alespoň dokud byl Jirka malý. Ale stejně mu v paměti utkvěly svíčky a gramofon na kličku. Často si říkal, jak to muselo být krásné.
Když vyrostl a začal spolu s mámou navštěvovat dědu, pochopil, že existuje důvod, proč máma o vzpomínky na dětství moc nestojí. Byly totiž stále přesně tam, kde je nechala. To, co ona, prožívaly prašinské děti už nejméně sto let, a nic se na tom nemělo měnit. Nikdy.

Seděl jsem předevčírem na komíně.

Koukal jsem na Vyšehrad, Nuselák, kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého. Obloha byla bez hvězd, schovaly se za mraky. Za chvíli měla odbíjet půlnoc.

Jak jsem se sem dostal. Náhoda, osud, štěstí, přijetí nabídky, jeden z nekonečného množství paralelních vesmírů.. Záleží na tom?

Drív jsem takové situace nezažíval. Na gymplu i na výšce jsem byl spíš doma nebo sám. A to mám rád lidi, jen jsem nevěděl jak je oslovit. Jak začít.

Zažil jsem v posledních let věci, co jsem si nemyslel, že zažiji.

Teď je čas odpočívat. A věřit. Že to půjde.

Cestou přes sídliště míjíme pána s pejskem. Zatím co se pejsek s naší Bellou přátelsky očichává, pán naváže hovor: „Teda, to máte velkého psa. Toho v bytě nemáte, musíte mít velkou zahradu, viďte.“
„Kdepak, bydlí s námi v bytě, dokonce spí v posteli,“ usmívám se.
„Vážně? To za mých mladých let nebývalo,“ zamračí se pán nesouhlasně, „pes v bytě. To je trápení. Pes patří ven, do kotce, do boudy.“
„A co váš pes?“ obracím pohled k drobnému tvorečkovi s culíčkem na hlavě, oblečenému do slušivého růžového kabátku. „Kde ten bydlí?“
„To je něco jiného,“ dí pán rozhodně, „to je jorkšír!“

Harry se ošil, když ho McGonagallová odváděla z místnosti. Zase se cítil jako malý kluk, který něco provedl.

„Paní profesorko?“ zeptal se opatrně, když se jeho vedoucí koleje na chodbě zastavila a zamračeně si ho prohlížela.

„Pane Pottere,“ začala vážně a nespouštěla z něj pohled, „v době mého mládí bylo zvykem prokazovat svým učitelům náležitou úctu. A to bez ohledu na jejich momentální zdravotní stav.“

Harry zmateně zamrkal, nevěda, na co naráží.

Promnula si kořen nosu a s povzdechem mu doporučila: „Příště, až půjdete za profesorem Snapem, nezapomeňte zaklepat a pozdravit.“ Pousmála se. „Budete mít větší šanci, že vás nevyhodí.“

Seděli na vlnolamu, jako v dobách kdy byli děti. Šum příboje skrápěl noc ledovou tříští. Chladný vítr cupoval závoj opojení.
“Kdy máte vyplout?”
Neptal se kam.
“Za týden.”
“Pro Benjamina dojedu osobně.”
“Posádka mi starost nedělá.”

***

“Vy jste zešílela! Když já byl ve vašem věku, tohle by si nikdo nedovolil. Víte, kolik stojí sáh lana? Dubový fošny? Měděnej plech? Kdo to zaplatí? Kde na to mám vzít lidi!? Připlujete s lodí na třísky a teď ji chcete plavbyschopnou za týden? Týden!”
V duchu se loučila s kořistným za Phaléne.
“Pošlu vám sem svýho tesaře a jeho partu. Tak stihnete to?”

"To za nás vůbec nebejvalo! Ta dnešní mládež...."
"Jo, když my jsme byli mladí, museli jsme čekat, až bude nějaká bouřka a zasáhne strom a strom začne hořet. A potom ten oheň hlídat a schraňovat!"
"Oni ho teď dokonce nechají vyhasnout, no věřila bys tomu?"
"Syn mi včera ukazoval, jak mám křesat těmi kameny! Taková nová... tentononc."
"Technologie? Co ti mladí všechno nevymyslí. My jsme běhali hezky venku za mamuty a oni sedí v jeskyních a koukaj do plamenů!"
"Kazí si tím oči! A nikdo je nebude chtít zaměstnat, když nebudou umět chytit mamuta!"
"Vidíš, lidstvo úplně směřuje k záhubě!"

"Monclíku, my zamlada taky kradly slovníky. Česko-anglický, německo-český..."
"Kde?" zeptala se Čiko.
"V knihovně. Tom si nás dva přivezl jako andulčata a bydleli jsme v kleci v obýváku, u knihovny."
"Jo, za našich mladých let," přidala se Kiki, "jsme bydleli s Pepinkou u chovatele. Ten nás měl prvně v karanténě, ve své pracovně, a tam jsme společně ukradly slovník spisovné korejštiny, pamatuješ?"
"Ano, pak nás hnal za ostatníma, že prý jsme zdravé až moc."
"Až já budu mít mladé," vzdychl Monclík, "nejspíš budou krást jen nekvalitní literaturu typu Deník malého poseroutky. A budu jim vyprávět, jak jsme kdysi kradly slovníky."

Když mi bylo šest dní, můj otec zemřel. Vkládaly se do mě nemalé naděje, ale musela bych být muž. Takto jsem se stala jenom další figurkou v politické hře. Mé matce bylo osmnáct let a neměla v úmyslu stát v ústraní. Zvolila si za chotě dalšího krále. Co na tom, že za dva roky se stala vdovou zase. Žila jsem v blahobytu, zcela jinak než všechny mé nevlastní sestry. Prý jsem byla ještě krásnější než moje matka. Ale přesto mě nakonec matka a její milenec provdali za souseda. Dnes je mi 35 let. Umírám. Celý život byla má mladá léta.

"Cože?" vyhrkli Jiří a Anežka. Odkud zná jejich jména? Co to blábolí o knize? Kdo vlastně je?
"No, abych vám to vysvětlil" uvědomil si Adam, že dřív mluvil než myslel. "Já jsem Adam, a jsem z jiného světa. V tom světě existuje kniha, o vás dvou. Já ji přečetl, takže vím, že váš šlechtický otec vás poslal s poselstvím ke králi. A teď jsem se do té knihy propadl."
Uprostřed rozhovoru se přišoural starý dědeček.
"To za mých mladých let, to se nevedly dlouhé rozpravy. Šlo se rovnou k věci."
Adama napadlo, že by se měl co nejdřív dostat domů.

“Musíte ho přestat uspávat.”
“Musíš ho nechat v tom mokrým, aby ho to řezalo.”
“Kdyby byl na látkovejch plenách, tak by to už dávno pochopil.” Nepochopil. Byl na látce do čtrnácti měsíců.
“Dřív ty děti byly stejně nějaký šikovnější a chytřejší.” Tak já ho půjdu reklamovat.

***

"Neměla bys ho tolik krmit. Měla bys mu dát nějakou dietu” Jsou mu tři neděle.
“Dej mu dudlíka.”
“Mělas mu přichystat nějaký mlíko do flašky.” “On nepije z flašky.” “Tak ho na ni nauč.”

Člověk by řekl, že u druhého potomka si už zvyknou, že to děláme jinak.
Ne líp. Ne hůř. Jen jinak.