Deus Machina

Bůh se zděšeně ohlédl. Uviděl Jiřího svírat motyčku v zubech. Natáhl se po ní, ale Jiří ji pustil. Motyčka spadla na zem a skutálela se Adamovi do ruky.
Bůh se proti němu rozběhl, ale narazil do neviditelné stěny. Zkusil se otočit. Opět náraz. Byl v pasti.
"Konečně to máme za sebou," nadechl se Adam.
Máchl motyčkou, a Jiřímu i Anežce spadly pouta. Eduard si slyšitelně oddychl.
"Ještě toho s tou motyčkou budeš muset hodně napravit," řekla Anežka. "Bůh tu rozhasil kde co."
"Fajn," připustil Adam. "Ale odsud odejdeme."
"Poslední zhasne!" zažertoval Jiří.
Adam pokrčil rameny, švihl motyčkou a zhaslo slunce.

"Držte mě někdo, nebo spadnu!" křičel Adam. Visel ve vzduchu, s rukou nataženou směrem k Bohovi.
"Toho se bát nemusíš," ušklíbl se Bůh. "Ale jestli na tom padání trváš..."
Bůh máchl motyčkou. Adama to vymrštilo asi dva metry do vzduchu. Ale dřív než stačil zanadávat, zase spadl a skutálel se do příkopu.
"Tak, to bychom měli," usmál se Bůh a vykročil směrem k trakaři se zajatci.
Adam sebral druhý dech. Vyběhl z příkopu a začal se sápat na Boha. Ten byl trochu zaskočen Adamovým návratem, ale nakonec ho prostě odkopl. Pak si ale uvědomil, že motyčku v ruce už nedrží.

"Dost bylo kecání!" rozhodl se Adam. "Jdeme tomu Bohovi vyprášit kožich!"
"Do boje, Adame, já ti zase zahraju!" nadchl se troubadůr. Hrábl do strun, a nic. Zkusil to znovu, ale opět bez odezvy.
"Proč nehraješ?" podivil se Adam. Vtom ale uviděl, jak Bohovi v ruce zlověstně září motyčka.
"Myslíš si, že bych ho nechal?" ušklíbl se Bůh.
"Co jsi mu sakra vyvedl?" vykřikl Adam.
"Tu jeho hudbu jsem nahradil hlukem ticha. Celkem užitečná schopnost, když nechcete, aby vás někdo vyrušoval."
Adamovi mezitím došlo, že Bůh má svou moc nejspíš uloženou v té motyčce. Skočil, natáhl po ní ruku... a prd.

"Pamatuješ si, jak jste mě chytili?" začal vypravovat Bůh.
"Samozřejmě!" zavrčel Adam.
"Ten den jsem si uvědomil, jaká je má role v příběhu. Myslel jsem si, že jsem jen manipulátor v pozadí. Ale pak mi došlo, že jak jste mě odhalili, tak jste mě uvrhli do pozice padoucha. Člověka, který je odsouzen k prohře, a nemůže s tím nic dělat, protože by to narušilo příběh. A hádejte, co jsem udělal?"
"Stal ses punkerem!" vyhrkl Adam. "Přestal jsi respektovat pravidla, začal sis dělat všechno po svém, to jsou známky punku, ne?"
"Ne, debile! Zbavil jsem se tě a začal přepisovat příběh!"

"To je čert!" vykřikl Eduard.
"Ne," odpověděla postava. "Jsem Bůh ze stroje."
"Myslím, že bys mi měl něco vysvětlit!" zamračil se Adam.
"Ty mně taky. Proč jsi tady? Myslel jsem, že mlátíš toho troubu, co nás všechny napsal," pronesl Bůh.
"A cos vyváděl, když jsem tu nebyl?" vybuchl Adam. "Je tady všechno vzhůru nohama!"
"Nevyhýbej se odpovědi!" začal ztrácet klid Bůh. "Jak ses sem dostal?"
"Co tady, Bože, vlastně chceš!" zeptal se Eduard.
"Kámen mudrců? Perpeetum mobile? Víš co, jsem skromný, vezmu si jen čerstvě nařezané kočičky."
"Vážně???"
"To je materiál! Budu vám to všechno muset vysvětlit, jinak se nehnem."

"To byl teda nápad!" nadával Eduard. "Moc se s nimi mažeš. Mohli jsme je naložit na kozu, ale my je místo toho taháme na vozu."
"Zaprvé, to není vůz, ale trakař," hájil se Adam. "Zadruhé, koza by je brzo shodila a zdrhla k nejbližšímu dlabanci."
"Tak mohli jít pěšky!" zlobil se Eduard.
"Blázníš? Utekli by nám!"
"Moc vám to s tím trakařem nejde," uchechtla se Anežka. "V páce by vás porazil i křeček. Vycpanej."
"Moc neprovokuj, nebo ti něco zahraju!" nakrkl se Eduard.
Vtom se před nimi otevřela země. Z pukliny vystoupal nepříjemný žár a svalnatá postava s růžovou motyčkou.

"Co teď s nimi," přemýšlel Eduard.
"Zkusíme je vyslechnout," vysvětlil Adam.
"To jsou časté omyly moderní drezury špehů," ozval se Jiří. "Zvědové se vykecávají, dokud nepřiběhnou zajatcům posily."
"Vy máte nějaké posily???" vytřeštil oči troubadůr.
"Další omyl!" ušklíbla se Anežka. "Špehové mají moc blbé otázky."
"Blafují," vyhodnotil situaci Adam. "Vědí, že nic nezvládnou udělat, tak se nás snaží vystrašit."
"Stejně bych je radši odtáhl do tábora," navrhl Eduard. "Můžeme je vyslechnout v bezpečí."
"Skvělý nápad!" nadchnul se Adam. "Odvezeme je na koni, sami je neuneseme."
"A kde chceš toho koně vzít?" rýpla si Anežka. "V celé vesnici není ani jeden."

"Děláš si z nás srandu?" vytřeštila oči Anežka.
"Ty sejmeš Jiřího, já Anežku," pošeptal Adam Eduardovi.
"Blázníš? Oni jsou ověšení kušemi a meči, nemáme šanci!" koktal Eduard.
"Nevadí. Sejmu je sám, jen mi zahraj do boje," poprosil Adam. Roztrhl kapesník, nacpal si ho do uší a vykřikl: "Hrrr na ně!" Rozběhl se směrem k Jiřímu a Anežce.
Eduard brnknul na loutnu. Chalupa se otřásla a ze stropu spadlo několik trámů. Vše se skrylo v rozvířeném prachu.
Když se oblaka prachu usadila, Eduard viděl Adama, jak svazuje sourozencům ruce, kterými se ještě drželi za uši.
"Tak to bychom měli," oddechl si.