Komunitní klub klaďasů

"Vůbec to není fér," brečela si u stolu do kakaa drobná holčička, zatímco Drahoušek pekla čokoládovou bábovku, předseda chystal na stůl výběr všech našich deskových her a Jean vyřezával z kusu dřeva panenku - vše, aby ji přivedli na jiné myšlenky. "Babičce vlezl do chaloupky, sežral ji, pak i mě spolknul... Kdyby nás myslivec nezachránil, jsme dočista mrtvé! A oni ho teď vyšetřují, prý kvůli utý-utýrání chrá-chráněného ži-živočicha."
Utřela si nos do rukávu.
Podal jsem jí kapesník. "Určitě to dobře dopadne. Ten vl.."
"Nemluvte o něm!" vypískla a stáhla si přes oči červený čepec. "Nebo přijde sem!"
Venku se ozvalo zavytí.

Postarší bělovlasý muž se na louce nad klubovnou objevil jednoho jarního dne. Překvapeně zamžikal, lidské obydlí tak hluboko v lesích zjevně nečekal. Pozvali jsme ho dál.
Nejdřív posmutněle mlčel. Pak z něj vypadlo, že má dceru. Adoptovanou. "Stalo se s ní něco?" účastně se zeptala Drahoušek.
"Vdala se. Její manžel mě nemá rád." Vzdychl. "Byla mi vším. Jako by se mi přetrhl život. Není to poprvé. Jen tentokrát nemám, čeho se chytit jiného." Povzdechl ještě jednou. "Máte tu krásný sad. V mládí jsem prořezával stromy."
"Nemáme nikoho, kdo by se o něj staral," pohotově prohlásil předseda. "Nechcete u nás zůstat?"

Zatímco jsme se zařizovali, Drahoušek si prohlížela novou klubovnu se směsí radosti a obav. "Je to tu krásné," svěřila se mi, "ale dost velké. Nejsem už nejmladší a tohle všechno nezvládnu udržovat čisté..."
"Neboj se, drahá," ujistil jsem ji rázně, "tvé ruce se žádného hadru nedotknou." Na důkaz svých slov jsem popadl koště a dal se do uklízení.
Po dvou hodinách mi koště z rukou jemně vyprostil předseda s tím, že já jsem prý sice studoval jazyky klasické, evropské, americké i orientální, historii, zeměpis, geologii, botaniku, zoologii, astronomii, matematiku, techniku a medicínu, ale jeho zase doma naučili zametat a vytírat.

"Vy chcete tu chalupu, co prodávám?  Na co? A co jste vlastně zač? Komunitní klub klaďasů? Jako KKK? Proč to nemám zkracovat? Jak chcete platit? Je vám jasné, že z ceny neslevím ani halíř? Si myslíte, že tomu vašemu spolku někdo dá hypotéku? Že můžete složit celou částku hned? Kde jste ty peníze vzali? Nevletí sem kvůli tomu faúčko?"

Až pozdě večer v posteli jsem Drahouškovi přiznal, že takhle jsem se v životě zpotil jen třikrát: když jsem umíral žízní v Llano Estacado, když jsme s Halefem uvízli uprostřed solného jezera Šot el-Džeríd a když jsem projížděl hořícím petrolejovým údolím.

Záporákům je hej. Stačí jim pohladit koťátko (co na tom, že je pak utopí), zafňukat, jak jim hrdinův otec kdysi rozšlapal bábovičku, a každý je lituje, omlouvá, záchranné stanice staví... To poslední je tedy záslužná činnost, přiznáváme. Výsledek však týž: padouši si hoví v teple, my prochládáme venku v dešti.
"Fňukáním nic nevyřešíme, plantážníci," prohlásil jednoho dne budoucí předseda. Tak jsme se do toho vrhli. Založili jsme Komunitní klub klaďasů. (Nezkracovat prosím.) Útočiště pro...
Víte, my jsme ti hodní. Nevyhodíme nikoho. Pokud se chová slušně. Pokud ne, vyřídím to s ním já.
Říkávali mi Old Shatterhand a dělám tu vyhazovače.