DMD č. 28. pro 28. 4. 2022. Téma: Co mi visí doma

Xie Lian seděl naproti Shi Qingxuanovi a doslova mu visel na rtech: „A na nic jsi zatím nepřišel? To nevadí, vyhledal jsi toho pravého, já vím o nenalezených pokladech všechno.“

Xie Lian horlivě pokýval hlavou a už pobízel svého přítele, aby mu o těch ztracených pokladech řekl více. Alespoň jeden z nich se určitě bude hodit jako dárek, který bude moct dát Hua Chengovi k narozeninám.

„A co kouzelné zlaté rouno?“

Xie Lian zavzdychal. Měl Shi Qingxuan na mysli to, co jim doma viselo jako ručník na nohy?

Po tisícovce návrhů si Xie Lian uvědomil, že musí vymyslet jiný dárek.

Milý čtenáři,
velice nás potěšil tvůj zájem o naši rubriku.
Buď ujištěn, že ti doma visí půl periodické tabulky. Tedy jedna skupina určitě celá. Ale nepředbíhejme.
Tuším, že to určitě není uhlík, ten už je pasé. Možná, jsi-li tradicionalista, pak wolfram a argon, pokud máš rád ve věci jasno, pak i jód či bróm. Chceš-li žít úsporně, pak rtuť, doplněná zinkem, europiem, gadoliniem či terbiem. A pokud fandíš ledově chladnému světlu, pak galium, dusík, hliník, křemík, zinek, indium, a navíc kyslík, ytrium, hořčík,...
"Chlape, já tě roztrhnu! Na jednoduchou otázku jednoduchou odpověď! Nemůžeš prostě napsat, že mu doma visí lustr?"

Poté, co otravovala Alice Avrilová komisaře Laurence s případem, a komisař ji vyhodil, šla do redakce Hlasu severu, že nemá žádný nápad na článek, a ať s ní nepočítají. Pak šla k Marlene domů na Avenue Montaigne. Marlene bydlela v středně velkém bytu. Vždy si domů s sebou brala Bublinu, její oranžovou rybičku, vždy v akváriu, a se spoustou krabic plných nitěnkami. Když Alice přišla, koukala na zeď a všude visely rámované obrazy s komisařem Laurencem a u pusy měl něco růžového. Tak se Alice Marlene zeptala: "Proč má komisař rtěnku?"
Marlene ji s popotahováním odpověděla: "To ty nikdy nepochopíš."

Dopadám tvrději než jsem chtěla. Vzrušení opadá, v hlavě začíná hučet.

Jsi moje, šeptá les.

Ještě ne. Nacházím Martina - musím mu říct...

Náhle se otevírají brány Sychrava. Vychází Hana.

Pohlédne na mě... a zamíří k ní. Pokleká.

Zoufalství mi zatmívá oči.

Poslední zbytek moci mě přenese domů.

Žilami mi prostupuje černá míza. Ke dveřejím dovrávorám - pak nohy zdřevění, ztrácím vládu a klesám.

Plazím se k bylinám na zdi - šalvěj mi dá čas složit zakletí...

Myšlenky se rozbíhají, naděje vyvanula s bouří. Už nemám sílu bojovat.

Zlá čarodějnice nikdy nevyhraje, zní má poslední, hořká myšlenka, než mě pohltí dřevo a nicota.

Čtyřspřeží černočerných koní zastavilo před kovovou, zdobenou branou, za níž začínala cesta k paláci. Sestoupil z vozu a nabídl jí ruku.

"Vítej v mém domě."

Hlas měl tichý a podmanivý, a na jeho bledé tváři se objevil nesmělý úsměv.

Váhavě ruku přijala a sestoupila z vozu. Brána se sama od sebe otevřela.

Šli mlčky, pod oblohou bez slunce a hvězd, v bezvětří a nekonečném tichu. Za branou se tyčil mohutný jilm, z jehož větví visela zvláštní, přízračná vlákna.

"Lidské sny," vysvětlil jí, "z valné většiny klamné."

Když došli k paláci, už to nevydržela.

"Proč?"

Jeho pohled vydal za tisíc slov.

Profesoři Leydenforz, Ardanek a Grebthagillaz už zase U zlatého zvonu zvedali tržbu.
"Co ty tvoje dluhy, kolego?" zabrousil Leydenforz do Grebthagillazova kuřího oka.
"No né každej má barák plnej artefaktů. Ale co. Já zas mam za ušima. Inovuju. Vymejšlim něco, jako kočičí krystal, ale aby to odpuzovalo i krysy, hmyz, pavouky a tak - prostě havěť. Něco co by se třeba pověsilo do místnosti a..."
"Pověsilo?! Zatraceně, sedm kleteb od věže!" zbledl a otřásl se Ardanek, "mě doma visí milenka svázaná na hácích u stropu - už dva dny! Zapomněl jsem na ní jak na truhlu na půdě! Ta mě snad prokleje!"

Můj drobný, avšak dlouhý přítel rád zalézá na méně přístupná místa. Mám ho teprve krátce. Objevil se jednoho krásného dne a zůstal. Nejraději má levý zadní roh ve skříni, dokáže se tam složit a celý den dřímat.

A zbožňuje záclony. Dokáže na nich viset celé hodiny. A to není zdaleka jediné místo, kde mi v domě visí. Houpe se na ramínkách, ladně se šoupe kolem kliky od dveří, napodobuje délku kabelu od počítače.

Je to miláček. A až se rozhodne odejít, prostě zmizí, jako pára nad hrncem. A co že mi to vlastně visí v domě? Můj osobní… kapesní… drak.

Lidi žijí v tom, že Smrt má být chladná, krásná žena. Divili by se vědět pravdu. Existovaly dvě smrtky, mužská a ženská.
Mají za to, že žijeme v noře, pche. Sbíráme duše, ano, ale to neznamená, že jsme poustevníci. Sestřička má ohromnou zahradu plnou květin a okrasných stromů… a já… překvapilo by je, co mi visí doma.
Deathovy další myšlenky přerušil motýl, který mu usedl na prst. Mužský představitel Smrti se nepatrně usmál. Blížil se čas, aby vyrazil do práce.
Zamířil do domu, minul dveře, za kterými byl uložený nespočet přesýpacích hodin. Pokračoval ke svým pokojům. Pohlédl na zdi pokryté…

"Strejdo!" křičel malý Toník, sotva zahlédl Daniela von Draka, který se právě vrátil ze školy. Vběhl mu do náruče. "Ty jsi visel v práci?" vyptával se.
"Ne, proč?" vypravil ze sebe kantor, zatímco vyrovnával náraz dětského těla.
"Maminka žíkala...," protáhl chlapeček a Daniel pochopil, že si Toníkova matka zřejmě posteskla nad dlouhými hodinami, které trávil v práci po skončení výuky.
"Víš, Toníku, já pracuji ve škole. Tam máme takovou velikánskou místnost. Říká se jí depozitář, ale to je těžké slovo, takže raději říkáme sbírky," vysvětloval Daniel chlapci.
"De-depožitáš. A tam ti něco visí?" ptal se Toník dál.
"Pavučiny. Netopýři. Poplašňák."

"A jde se domů!" zavelel Vraspír, když konečně domluvil s vedoucím techniků. Neznělo to příliš radostně. Cesta domů sice již nevedla skrz černou díru, na tu neměl nikdo z trojice mužů náladu, ale byla dvakrát delší. Vraceli se s přepravní četou, která volila kvůli nákladu okliku širšími tunely.

"Bohu díky," vydechl Daniel. "Ve škole mi ještě visí nějaké resty."
"Půjdeš domů, spát!" zavrčel na něho Jaroslav.
"Postel mi nikde nevisí," kontroval Daniel.
"Postel nevisí. Ale tvoje bunda by měla viset doma na věšáku a ty ležet v posteli," postavil se Vraspír překvapivě na Jaroslavovu stranu.
Daniel ho stihl zlým pohledem.