DMD č. 28. pro 28. 4. 2022. Téma: Co mi visí doma

Geralt ztuhnul, chtěl již odejít, ale zarazila jej kresba nad postelí. Na vesnické poměry krásná malba zobrazující dvojici pastevců, kteří objímají syna a jeho mladší sestru. Rodinná idylka.

Mě takový obraz doma nevisí, pomyslil si Geralt, nemám příliš vzpomínek na domov. Matné a jen na matku. Můj domov – to je visící meč nad krbem a vysvětlující Vesemir.

„Já také nemám doma takový obraz,” promluvila Elzee, která se tiše objevila za ním.
„Matka zabila otce krátce po tom, co jsem se narodila. Za to co mi provedl. Nezvládla mu odpustit. Nemám ani jednu jedinou jeho kresbu, neznám ani jeho podobu. Nic."

“Vypadáš nějak smutně, Anno,” Karolína se zkoumavě podívala po kamarádce.
“Stýská se mi,” dloubla oslovená vidličkou do mozzarely. “Co ty moje sýry…” Vzpomněla si na pracovní zástěru, visící kdesi daleko splihle na věšáku, a vzdychla.
“Prosím tě, za pár dní jsme doma,” utěšovala ji Marta. “Přiznám se, že už se taky těším. Uzené, co Mirek pověsil do komína, než jsme odjely, už bude. A jaký! To si dáme! Samozřejmě vás zvu!”
“Budu ráda,” usmála se Karolína. “Mně totiž na rozdíl od tebe bude doma viset tak maximálně prach na pavučinách.”
“A co visí doma tobě?” obrátily se zvědavě na Jindřišku.

Alena nikdy nebyla ten typ, který si pokrývá zdi fotkami a police má plné alb se vzpomínkami. Měla pár pečlivě zálohovaných adresářů s digitálními fotkami, o které kupodivu nepřišla, protože jednu kopii prozíravě uložila i v cloudu. Jenomže když čekala Adama, všechno se změnilo. Nechala si vytisknout a ukládala si obrázky ze všech ultrazvuků, pravidelně si fotila břicho a dokumentovala dokonce i nákupy miminkovských věcí.
Gréta Majerová už byla po smrti, ale Adam měl (musel mít, ne?) také otce. Alena věřila, že mu jednoho dne tohle všechno ukáže a že ho to bude zajímat.
Jen ty zdi měla pořád prázdné.

Dříve na Antaresu neexistovala místnost, kde by nebyl pověšen obrázek od chlapců. Po smrti jednoho a odjezdu druhého je Viola postupně všechny sundala a uklidila.

Sídlo bez nich vypadalo prázdně.
Jednoho dne však Viola nalezla na místě, které dříve zdobil obraz motýla, zavěšený dopis na kterém bylo úhledným písmem napsáno její jméno.

Byl to první dopis od Samuela. Strohý - jen popisoval cestu a pokoj. Ale byl od něj.

Dopisy přicházely pravidelně. Pokaždé zavěšené na místě dřívějších obrázků.
Zjištění, že si Sean ta místa pamatuje, jí dojalo.
Byly to dopisy od Samuela, které jim pomohly najít si k sobě zase cestu.

Ateliér pana Farleyho byl ve skutečnosti částí zimní zahrady, vyhřezávající z domu jako uprášený klenot.
Lucius sem vlezl oknem. Měl teorii, kterou si potřeboval ověřit a ve dvanácti vám tohle přijde jako dobrý nápad. Věděl, že pan Farley je na mši a jeho žena, chladná dáma, sem nikdy nechodí. Ti dva měli nejspíš nějaký pakt, kterému nerozuměl.
Ten obraz zahlédl, když po lekci mžoural přes sklo a nemohl ho dostat z hlavy.
Nahý muž se leskl. Úplně všechno, co bylo vidět, bylo velké.
Lucius polkl.
Tohle bylo UMĚNÍ!
A nic o vás nevypovídá víc, než to, co vám visí doma.

"Wan'ika! Tolik se mi stýskalo!"
Jedijské reflexy nepomohly. Kenobi obdržel objetí, jehož srdečnost se vyrovnala Dextrovým. Zdravotní riziko bylo vyšší.
"Wan'ika?" vykašlal ze sebe.
"Zdrobňuju tě po mandaloriansku, ale Ben'ika ti říkat nemůžu, to je Bennarovo."
Gwen se rozhlédla po skrovné chýši.
"Tak jak žiješ?"
"Dobře."
"Hmmm... fajn. Žádné problémy?"
"Ne..."
"Hmmm... fajn."
"Gwen, co je?"
"Totiž... Síla... mám pocit, že si musíme promluvit."
"O čem?"
"Anakin."
Kenobiho tvář ztuhla.
"Ne. Zvládám. Je pryč."
Gwen mrkla do nejvzdálenějšího kouta místnosti. Nad prostým lůžkem několik obrázků, vytvořených z hologramů. Skywalker byl téměř na všech.
Zvládáš. Tak určitě.
Je pryč. Tak určitě.

"Jak bych se to měl dozvědět?! Pověděli mi to můj rádce a pes!" naštval se otec na Elišku.
"Pes?!" vyhrkla Anežka.
A maskování je v háji! Teď si rozmyslím, co mi bude viset doma. Asi rádce u postele! Nebo v předsíni?
Bůh zbledl.
"Náš pes mluvil? A jak?" divila se Anežka.
"Takovým zastřeným hlasem." došlo konečně tatínkovi, že tohle není normální psí řeč. "Zvláštní, působil tak nějak nachlazeně. Asi se nastydl, když jsem ho hnal do rybníka. Nebo si vyřval hlasivky na posly? Opravdu chraptěl."
"Takový hlas jsem taky slýchal," pronesl bůh ze stroje.
Fajn, tak vám to vysvětlím přímo!

Thor stojí uprostřed mé ložnice. Nehýbe se, pusou dělá jako kapr a třeští oči.
Třeštím zpátky, protože jestli jsem v něčem opravdu dobrý, je to staring contest.
“To je… co to… jak…?”
Výborně, už zase mluví!
“To,” ukážu na spící hromadu v mojí posteli, “je kamarád.”
Ale ne, Thor ukazuje kamsi na stěnu.
Samozřejmě. Ta jeho hloupá hračka.
“Tenhle krám?!” řeknu a sundám kladivo ze zdi. “Válelo se to na dvoře. Myslel jsem, že by to byla zajímavá dekorace, ale... mno. Nechceš si to odnést? Je na tom tvoje jméno.”
A to bylo poprvé, co jsem svého nevlastního bratra rozplakal.

V domě přibyly chodby a místnosti. Nabobtnával a větvil se do tajných skrýší a průchodů.
V jedné komoře byly všechny zdi ověšené klíči. Valerie na pár sáhla, a když se později dotkla prstem rtů, cítila chuť granátového jablka.
Z průzoru do babiččiny ložnice uviděla na stěně bič.
Ve sklepě visely pavučiny jako tylové závěsy a na klikách na pentlích kůstky malých zvířat.
Jako by její dům přestával být jejím domovem.
Málem se tam včera nevrátila, když vzhlédla a uviděla tu věc pod oknem. Orlík, který ji doprovázel, ji však objal a konejšil ji: „To nic. To je jen visící muž.“

Když na mýtině porostlé kapradím potkali elfy v šedém, všichni si oddechli. Výprava byla u konce.
Glorfindel se s lórienskými přivítal jako s přáteli a oni je teď vedli mechovou pěšinou posetou zlatými listy. Šeřilo se.
Elrondovi synové byli poprvé v životě ohromeni natolik, že šeptali.
"Babička prý sídlí tam, kde jsou stromy nejkrásnější!"
"Tady jsou všechny stromy krásný..."
"Ale tohle bude jako na tom obraze, co visí v knihovně! Vysoké talany, stříbrné lucerny -"
"Mně přijde divný, že na tom obraze neni nikde namalovaný, jak se na ty talany leze."
Elladan znejistěl, než mu přímo před obličej spadl provazový žebřík.