DMD č. 28. pro 28. 4. 2022. Téma: Co mi visí doma

Charles Musgrove jako obvykle s puškou nezahálel. Ani během návštěvy námořních důstojníků si neodpustil pravidelné obchůzky a bylo mu dost lhostejno, zda měl doprovod a zda tento sdílel jeho lovecké nadšení. Společnost a hovor ovšem potěšily, takže další návštěvu jen vítal.

Pana Burnwooda od začátku pobytu v Uppercrossu překvapovalo náhle rezervované chování jeho zvířecího společníka. Skrýval se za zády jeho i choti, ryčné "ťuuu!" se nepojilo k rannímu kuropění ani nestrašilo mladé dámy za soumraku. Nedocházelo ani k záhadnému mizení koláčů z chladnoucích plechů.

Pochopil, když prošel kolem kuchyně. O dobře vyvěšené koroptve, perličky a bažanty nebyla v Uppercrossu nouze.

I think it must be about a decade, maybe more, since I bought that poster. Still haven't framed it or hung it on the wall. And oh boy, just how many times I've said to myself that I should get it framed. And yet every time, "I should" is as far as I get. Will I ever? Remains to be seen, just like whether glass coffins will become a hit. I don't even remember when I got it. I think I know where, at least. Anyway, tomorrow I'll check if it hasn't disintegrated yet and then... think about hanging it.

Paní Vomáčková už zažila v životě leccos. Válku, komunismus, Andreje Babiše... Že jednoho normálního úterka najde ve svém obýváku v rohu pod stropem viset člověka, to by ji ani ve snu nenapadlo.
„Chlape nešťastná, co tam děláte?“
„Nerad ruším,“ řekl. Zdálo se, že si není tak docela jist, co u paní Vomáčkové pohledává, a když už u ní je, proč to musí být právě na místě s výhledem na vrchol skříně.
„A?“
„Já tak nějak prostě nerad...“ rozpřáhl paže jako Ježíš na kříži. Trpěl.
„Tak u toho nehlučte,“ řekla nakonec rezignovaná penzistka. „Začíná mi seriál. Doufám, že máte rád detektivky.“

Seděl jsem za stolem v pracovně a dvě hrany z místní smečky mne už začínaly štvát, tak jsem jim zkusil naznačit, že agresivní chování na návštěvě je nevhodné.
"To si jako myslíš, že nás vyndáš tou stříbrnou šavličkou?" Ukázal levý ranař pohledem na ozdobu zdi za mnou.
"Myslíte tu postříbřenou mamlúckou šavli? Určitě ne, to je památka na Napoleonovo tažení do Egypta. Výzvu ke slušnému chování uvidíte viset za sebou."
Oba se jako pitomci otočili a zahleděli se na moderní afghánský koberec se vzorem kalašnikovů. Když se podívali zpátky na mne, hleděli do ústí jednoho z nich.
"Láduju stříbro. Vypadněte."

Knihy vyplňovaly stěnu. Nahlédl do jedné. „´Komedie o Bonifaciovi, který si usmyslil, že to, co mu doma jen visí, by docela dobře mohlo jinde stát.´ Víš, že tuto - ale i jiné knihy zde - měly dávno dostat plameny?“ Rozhlédl se po obrazech. „Léda s labutí, Bakchus, únos Persefóny … příteli, to, co ti tady visí, zrovna nevypovídá o sbírce zbožného kardinála!“
„Co mi visí doma, je čistě moje věc“, durdil se druhý.
„V kuchyni jsem zahlédl viset půlku prasete … teď, v době půstu?“
„Dobrá, vzdávám se. Je to všechno prostě moc krásné na to, aby to bylo zavrženo. Zvu tě na jitrnice.“

„A co za to chceš?“ Dřevorubec dobře věděl, jak by takový obchod s ďáblem mohl být zapeklitý. Kopec zlata ale zněl jako výhodná nabídka. Pro jednou by ale mohl přinést domu dobré zprávy. Mohli by se s ženou přestěhovat do města, koupit dům a zapomenout na hvozd a vše smutné, co poslední dobou zažili s úmrtím jejich jediného dítěte. Žena se kvůli tomu hodně trápila. Už ani nejedla a nevycházela z domu.

„Třeba to, co ti visí doma...“ odvětil ďábel.

***

Těžký pytel zlata dřevorubci spadl s rachotem na zem, když spatřil dva útlé kotníky viset ve vzduchu nad převrácenou židlí.

Veruna se krčí za kmenem smrku a rozmýšlí, co dál. Myšlenky se jí rozbíhají do tisíce stran a ne a ne je pochytat. Jako brouci zpod převráceného kamene, černé a ohavné.

Sevře křížek v záňadří a přinutí se soustředit.

Má běžet pro pomoc? Otec je bůhvíkde v lese za prací a jiného těžko přesvědčí. Bude muset sama něco podniknout, ale připadá si strašně bezbranná.

Mezi prsty žmoulá křížek a myslí na brokovnici, co visí na půdě za trámem. Kdyby se pro ní hned teď rozběhla..., bude mít pak vůbec smysl ještě se vracet?

Za levým ramenem stojí Ďábel. Ví to.

"Don't, uh... don't hang your coat there." Steve hesitated. The fact that Thor's closest friend at the moment seemed to be a talking pile of rocks was one thing. A talking pile of rocks politely telling him where to hang this coat was still... confusing.

"Sorry..."

"No worries, just put it on the shelf there."

"Is it a local custom?"

Korg shrugged, giving the impression of a very small avalanche. "Yeah, kinda. You, uh..." He gestured to the hook, "hang your weapons there."

Steve glanced beyond him into the dark hut, where the shape of broad, hunched shoulders loomed. "Ah."

František chodí za Anežkou každý den. Rozmarýna za oknem slibuje květy.

Donese jí obrázek daleké krajiny.
„Zapomeneš na mě,“ řekne vzdorně, aby neviděl slzy.
„Budu zpátky, než se naděješ – a potom...“ přivine ji k sobě a v nedořčeném je celý svět.

Přejde rok a přejde další, paňmámu se sestrou vzala hlavnička a o bratru došla strohá poslední zpráva německy. Rozmarýna zvadla.
Už nevyšívá, sedřené ruce sotva udrží jehlu.
Nemůže zaspat, ostává vzhůru do noci.

„A co mně doma visíš, jen připomínáš, cos vzala,“ hlesne a strhne malůvku ciziny ze zdi. Rámeček praskne. Rozpláče se.
Světlo lampy se zamihotá.
Odbije jedenáctá.

Jednoho zimního nedělního dopoledne se vracím se syny, tehdy asi čtyřletými, z vycházky. Okolo aukční síně. V její výloze mne praští do očí upoutávka na za chvíli začínající aukci. Je na ní mezi jinými vyfocen obraz, který jakoby tomu našemu z oka vypadl.
Nedbaje našeho sportovního odění vlítnu s kluky dovnitř a nenápadně se vmísíme mezi houf scházejících se svátečně oblečených dražitelů. Záhy spatřím předmětný obraz. Opravdu od stejného malíře, stejný motiv, patrně i ve stejné krajině, jen z jiného roku. A rám má o něco parádnější než ten náš.
Rychle mizíme pryč, aby nás ze síně nevyvedli jako vagabundy.