DMD č. 28. pro 28. 4. 2022. Téma: Co mi visí doma

Vstoupila do svého bytu, zavřela dveře a opřela se o ně. Zhluboka se nadechla. Bylo skvělé být doma po x dnech, které strávila nejprve v nemocnici a pak na Červíkovo chatě. I když musela uznat, že s tou bandou byla legrace.
Vešla do obýváku a překlapením vyjekla, než se hlasitě rozesmála.
Z díry ve zdi na ni totiž koukal zubící se Františkán.
“Tak nevím, mám přes tebe něco pověsit?” přemýšlela nahlas.
“Neblázni, zakrýt mě by byla věčná škoda,” škádlil ji.
“Ah! Už vím,” řekla a zatleskala radostí. “Dám kolem tebe rám a konečně budu mít svůj vlastní Potterovský mluvící obraz.”

Aneta se vrátila do potemnělého domu. Něco nebylo v pořádku. Wilhelm byl s Alexandrem ve filharmonii, ale děti měly být určitě doma.
Stoupala po schodišti do patra. Míjela obrazy prokládané rodinnými fotografiemi (většina z nich Wilhelmova práce). Obvykle byly pečlivě naaranžované, ale párkrát se povedlo zachytit neplánovaný okamžik – piknik, narozeniny, výlet lodí po Dunaji.
Zarazila se uprostřed kroku. Mezi rámy bylo prázdné místo. A o kousek výš další. A poslední chybějící do třetice.
Dole klaply dveře a v hale pod ní se objevili manžel a syn. Anetu polila ledová hrůza. Všechny indicie zapadly do jedné odpovědi.
„Wilhelme! Lina je pryč!“

Na věšáku u dveří nepromokavý plášť a tři pestrobarevné šátky. Naproti obrázek rodného domu kreslený uhlem. Na háčku klíče (měly by tam být, ale obvykle tráví čas všude jinde, jen ne na svém místě). V ložnici obrázek, který kreslil synovec, na něm jeho máma, táta, můj kocour a moji psi a nosatá ježibaba, co prý mám být já. Nad postelí několik malovaných zvonečků. V obývací místnosti pět polic kocouřích schodů ke stropu. Nad kamny sušené byliny, které pro mě sbírá prateta. V okně škrobené záclonky. Nad stolem lampa. Na trámu kocour (nevisí – číhá a myslí si, že o něm nevím).

Baron je vřele přivítal díky Marigoldově výřečnosti, což byl jediný okamžik, kdy byl Geralt za přítelovu užvaněnost vděčný.
Po cestě nezažili mnoho pohodlí, proto baronovo pozvání bez váhání přijali. Baron byl převelice zvědav na zaklínačovo vyprávění, protože sám byl, jak zmínil, sběratelem prapodivných nestvůr, pro jejichž expozici měl vyčleněno celé jedno patro.
Kterým musel znavené poutníky samozřejmě provést.
„A toto,“ ukázal pyšně na exemplář pověšený na zdi, „je vzácný druh baziliška černoskvrnného!“
Geralt pohlédl na baziliška a chtěl zkonstatovat, že se jedná o prachsprostou wyvernu, Marigoldův pohled ho ale umlčel.
Ostatně... co na tom sejde, že je baron za hlupáka?

Znáte ty lidi, co oplývají úžasnou kreativitou? Ty, kteří tráví svůj volný čas představami o dokonalém bydlení a kteří se neztratí v Ikee, ani když sejdou z šipek? Takové ty lidi, co jen vejdou do místnosti, už se spokojeně nadechnou tím otravným "ták, a teď to tady pěkně zvelebím" způsobem?
Tak k těm já nepatřím. Vrcholem mojí kreativity v oblasti designu interiéru je rybička nakreslená lihovkou na stínítku lampy a gauč, designově prosezený coby vzpomínka na všechny ty karantény. Na zdi mi visí maximálně tak seschlý pavouk, co se tam kdysi snad ze zoufalství oběsil.
Minimalismus holt není pro každého.

V klidu si skládám prádlo ze sušáku, zatímco si batole samostatně hraje opodál.
Najednou zničehonic pronese: „Visí hezky.“
„Co že to visí?“ nechápu.
„Toho,“ ukazuje někam dozadu a nahoru.
Dřepnu si na její úroveň a snažím se odhalit, na co ukazuje.
„Ten kalendář?“
„Ne. Tam,“ ukazuje urputně šikmo nahoru.
„Světýlka? Obraz?“ zkouším hádat.
Ani jedna z možností to není a batole začíná být frustrované. Ať koukám, jak koukám, nic tam nevidím.
„Můžeš mi to nějak víc popsat? Jakou to má barvu?“
„Bíjí.“
Najednou se skrz okno prodere paprsek slunce a osvítí pavučinu.
„Je to ta pavučina?“
„Jo, babouk, visí hezky.“

Míst, kde bydlel, byla spousta. Uvědomil si, že už si je všechna ani nepamatuje. Proč také? Domov netvořily čtyři stěny nebo dva pokoje s kuchyní…
Dům v Kostelci, kde se narodil a vyrostl, už několik stovek let nestál. Přesto si z něj vybavoval každý detail. Světnici s pecí v jednom a bytelným stolem v druhém koutě. Lavice, na nichž přes den sedávali a jako děti v noci spávali, šikmo proti dveřím postel rodičů. Nad stolem visel kříž, táta ho vyřezal sám. Také namaloval obrázek Madony s Jezulátkem.
Daroval mu ho, když odešel z domu.
Daniela provázel do všech dalších „domovů“.

Co mi doma skáče?
Jedno malé ptáče.
Co mi doma leží?
Vydání dvou věží.
Co mi doma visí?
Tři ocásky krysí.
Co mi doma voní?
Čtyři malí sloni.
Co mi doma vrčí?
Pět výrostků vlčích.
Co mi doma zraje?
Šest syrečků z kraje.
Co mi domov zdobí?
Sedm šroubů z OBI.
Co mi tíží střechu?
Osm těžkých plechů.
Co mi doma hraje?
Devět hadů z ráje.
Co se mi tu kroutí?
Deset košů z proutí.

Takže, sečteno a podtrženo, když se na to podívám trochu s odstupem, tak se není co divit, že se v tomhle brajglu nikdy pořádně nevyspím.

Chce se mi vrátit do Anglie? Vůbec!
Stýská se mi po Hermioně? Víc, než bych čekal.
Dává to smysl? Jak se to vezme.

Bylo to tak, že Anglie jako taková mu nevadila, i když by si po tom měsíci na cestách dokázal představit i lepší místa pro život. Vadil mu jeden konkrétní dům s jedním velmi konkrétním a velmi uječeným obrazem jeho drahé máti, který se nepodařilo sundat nebo aspoň umlčet ani těm nejlepším odeklínačům, které si najal. A Hermiona velmi usilovně tvrdila, že tu černou magií a nenávistí nasáklou barabiznu dokáže zlidštit a že by bylo zbabělé se přestěhovat.

„Co to je?“
Edward civěl na dveře Lilyiny ledničky, kde visela hrozivě vyhlížející tabulka. Čtverečky, obdélníčky, hustě popsané kolonky, poznámky, šipky, škrtance.
„Harmonogram. Přesněji řečeno, můj týdenní plán.“
„Nechápu –“
„Jak můžu zvládat tolik věcí? To říkal James taky.“
Vrazila mu do ruky čaj a Siriusovi kávu.
„Leia?“ pozastavil se Edward nad svým hrnkem.
„Já jsem spokojen,“ zasmál se Sirius přes hranu hrníčku s obrázkem Hana Sola. „Takže se v penzi nenudíš.“
„Na to fakt nemám čas, pánové. Příští měsíc jsou kvalifikační závody na mistrovství Evropy seniorů v plavání. Pak odjíždím na čtrnáct dní do Alp.“
„Lyžovat?“
„Ne. Pokořit Mont Blanc.“