DMD Bonus č. 6 pro 29. 4. 2022. Téma: Sportovní drabble

To by mě vážně nenapadlo, že se Spockem budeme bojovat na život a na smrt... znovu, pomyslel si Kirk, zatímco kolem sebe kroužili.

Spock proti němu vyrazil a málem Kirka povalil na zem. Kruci, to bylo o vous! Musím ho nějak dostat na kolena. Škoda, že ho nemůžu dostat na kolena v úplně jiné situaci... zasnil se Kirk.

"Kapitáne?"

Spockův hlas se ozval z komunikátoru.

"Počítači, přeruš program!"

Holografický Spock i aréna zmizely.

"Ano, Spocku?"

"Kapitáne, potřebujeme vás na můstku."

Škoda, že ty mě nepotřebuješ, Spocku, povzdechl si Kirk. Být zamilovaný a vybíjet si sexuální frustraci sportem stálo za houby.

Adrenalin stoupá, sportovec napíná každý sval, hlavně rychle. K mětě míří cílevědomě, nenechá se rozptýlit ani rozrušit všemožnými překážkami na cestě. Po čtyřech se pohybuje tak přirozeně, jako by byl psem nebo kočkou, ruka noha, ruka noha. Už je blízko cíli, stihne to včas, nestihne? Rychle oddechuje, už jen malý kousek, z pusy mu vylítne vzrušené zahaleknutí, "Ne!" slyší zpoza sebe, ale ne, on se nenechá vyrušit, ví kam, ano, áááá!

Dvouletý sportovec dosáhl cíle a už se kutálí dolů ze schodů, půda mizí, slzy, křik, pláč, bolest. Malý Jeník leží, brečí, už nikdy, už nikdy nebude závodit! Má pravdu.

Adam běžel jako o život. Boha musí dohnat, jinak je všechno v pytli. Bohovi na výsledku tolik nezáleželo, ale běhal taky dost rychle. V ruce měl vytrhané stránky z "Návodu na použití boha ze stroje" zmačkané do tvaru míče. Adam i bůh měli společný cíl, chatrnou fotbalovou branku na konci ulice.
"To musím dokázat!" říkal si v duchu Adam. Měl pocit, že mu srdce vyskočí z hrudníku a vezme s sebou i plíce. Razantně přidal, vyrval bohovi míč a vrhl ho do branky. Ta se vyplnila jasným světlem. Sportovní rituál byl úspěšný. Adam skočil přímo doprostřed brány. Ta opět zhasla.

Hospodin svá stvoření sleduje pozorně. Hra je dlouhá, ale Ona má času, kolik si může přát.

Figurky, všechny v Jejím obrazu a přece každá jiná, stojí na dvou hracích deskách, jedné dole, jedné nahoře, nebo někde mezi nimi – tam je sledování hry obzvláště obtížné.

Začne to těmi dvěma – odporujícím nepochybujícím a neodporujícím pochybujícím. Nejdřív figury na opačných stranách, teď propojené nepřekonatelným poutem a docela vedle herního pole.

A teď dva další, zcela opační, každý na vrcholu (a na dně) svého pole, přesto spoluhráči. Jedna figura vypadává, její druhá klesá mezi desky. Potácí se uprostřed, dusí se v cárech přetrženého pouta.

„Dědo, dáme si závod? Kdo bude dřív u velkého jasanu! Připravit, pozooor, teď!“ A vybíhá do kopce pomalu ještě dřív než dořekne. Nožky kmitají, ruce v pěst a střízlík utíká, utíká, až bambule na čepici nadskakuje.
I děda musí docela natáhnout krok, aby udržel zdání závodu.
„Jupí, jsem první! První!!!“ radostí poskakuje.
Děda je tak o dva kroky za ním, trochu se mu krátí dech: „Já jsem sice druhej, ale ten přede mnou je předposlední.“
„Já nejsem předposlední!“ zlobí se mrňous. „Já jsem první!“
„Tak je to dobře.“ směje se děda. „Vždycky koukej na ten svět z té optimističtější stránky.“

Nekonečné nebe nad hlavou, širé moře dole. Napínám křídla a vyrážím. Támhle nelétá tolik konkurentů. Trochu níž, ale ne moc – á, vidím rybu. Vrhám se po hlavě dolů, řítím se jako šíp, prorážím hladinu, dolů, a mám ji! Rovnou ji sním pod vodou, tady řádí lupiči.
Jenomže musím něco donést mláděti, a to bude teprve adrenalin. Další ryba, šup dolů! Mám. Rychle pryč. Výborně, chytil jsem proud, který mě dobře nese. Ajajaj, blíží se fregatka! Pomoc! Pod vodu potvora nejde, radši olupuje poctivé rybáře. Ale fantasticky plachtí a manévruje. Ne, vyhlédla si támhle bílého faetona, chudáka. Triumfálně letím do kolonie.

Na chvíli zavře oči, aby se uklidnil. Každou minutu to může začít.
Nespouštěj oči z protihráčů, ale hlídej si i ty na své straně. A hlavně nezapomeň, že tohle není fér hra.

Začínáme!
Srdce mu tluče v uších, adrenalin je na maximum. Jediný špatný pohyb a je po všem. Dnes se hraje všechno nebo nic, bez šance na návrat, bez druhých pokusů.
Sklouzne, na poslední chvilku se zachytí. Cíl už je blízko. Stačí se se soustředit, zamířit…
Střílej!

"Dobrá rána, na civila." Kara se usměje a kopne do hromady šrotu, co ještě před minutou byla centurion.
"Připravenej na další kolo?"

A start!
Popadnout loď. Dostat ji k vodě. Nenechat se převálcovat jinou posádkou. Háček drží loď, kormidelník nastupuje. Hlavně se nevykoupat! Odrazit pádlem od břehu. Zabrat. Za pádlem se tvoří víry. Jeden. Druhý. Třetí. Míříme k jezu. V dravém houfu do něj najíždí i dvě lodi naráz. Najít si mezeru. Vlny se víří kolem boků kánoe. Zalévají. Udržet balanc. Necvaknout se! Vodu vyléváme za jízdy. Jeden jez za námi. Čtyři nás ještě čekají. Houf chrtů mizí za ohybem řeky. Nejsme pro ně soupeři. Stupně vítězů nejsou cíl. Kánoe hladce klouže vpřed. Zůstáváme jen my a řeka. Na konci květnového dne.

Hnali jsme se o závod, my i koně, v bujaré radosti z jízdy. Cválali jsme alejí javorů omamně vonících sladkostí jara, až jsem se na okamžik zasnil.
Moje klisna v té chvíli udělala čest všem pomluvám o bělouších a vyrazila bezhlavým tryskem.
Deirdřin plavák nás následoval.
Ve všem.
Bojoval jsem s šimlou o každičký kousek kontroly.
Deirdre mizela v zatáčce, nebyla na tom lépe než já.
Šimla byla zakousnutá do udila, krk napjatý. Věděl jsem, že je zle.
Stoupl jsem si do třmenů a skočil salto nazad.
Šimla zmizela za zatáčkou.
Doufal jsem, že Deirdřin hřebeček pochopí rychle, že vyhrál.

Dnes musí vyhrát, pomyslel si Piet. Karoo Storm je připraven na startu a netrpělivě prohrabává nohama.

A už se odstartovalo. Piet nebyl spokojen s odpichem, ale nedalo se nic dělat. Ostatní soupeři dostali nepatrný náskok.

Karoo Storm to rychle napravil a předběhl posledního ze soupeřů. Piet popohání svého svěřence. Vždyť tolik námahy a času to stálo, mihlo se Pietovi v hlavě.

Mezitím nechal za sebou další tři soupeře a dotáhl se na prvního. Cheetah’s Feather měl navrch, ale zpomaloval v zatáčkách.

V poslední zatáčce toho Piet využil a už se řítil cílovou páskou. Vyhrál těsně – bylo to jen o zobák.