Asterix a Obelix

"Vylepšil jsem kouzelný nápoj, ochutnejte!"
"A neuhodil ses, Panoramixi, zase do hlavy? Pamatuješ, Asterixi, co nám provedl minule?!"
"Nápoj vyzkouším já a vy mě pohlídáte...slurp-gulp-glug..."

"Cítíš se silný?"
"Vidím zástupy galských válečníků, vládnoucích ostrovům za mořem..."
"Hmmm, a zbavíme se těch zpropadených římských legií a úředníků?"
"Řím je jen chudším sousedem Galie. Aby si Říman mohl opravit amfiteátr, potřebuje povolení galského úředníka v zemi Belgů..."
"Fíha. A je nebe podepřené, aby nemohlo spadnout?"
"Lidé nebe nabodají na věže prosklených menhirů, budou je brázdit ocelovými ptáky a natahovat se po hvězdách...ale nebe zůstane stejné, jako dnes. Možná trochu zasmrádne..."

Gaius Julius byl celoživotní realista, nicméně realita ho nakonec donutila přijít až sem, do jeskyně...

***

Kučeravý prosebníku! Slyš hlas časů budoucích!

Kostky jsi vrhl a zvítězil, sever i jih jsi porazil, však vítězství tvé celé není a nebude. Nikdo se nestane pánem světa, a ani ty ten poslední, malý kousek nezískáš.

Nevzpírej se osudu! Smiř se a hlavu skloň, neb časy tvé největší nadejdou, až uplynou dva tisíce let. Poté, co krutý boj zachvátí svět a bude vybojován mír, příběhy tvé budou vyprávět sami Galové, a rozšíří je dál, než tušíš. Tehdy nastane sláva tvá největší, mezi dětmi i dospělými.

Píše se rok 2158 po Kristu a celý svět ovládá chat GPT. Tedy skoro celý. Kdesi v bývalé Galii odolává jediná malá vesnička. Traduje se, že před více než dvěma tisíci lety se ta samá osada ubránila před římským vojskem za pomoci kouzelného lektvaru. Roku 2014 pak na tento lektvar získala i ochrannou známku Evropské unie a později byl olympijským výborem zařazen na seznam dopingu, ale to je vedlejší. V boji s umělou inteligencí byl lektvar v podstatě bezvýznamný. Prvním faktorem byla vysoká přirozená inteligence obyvatel, zděděná po jistém Asterixovi. Druhým byl fakt, že do vesnice dosud nebyl zaveden internet.

“Pořád čekám na zbytek peněz za toho osla, Schizofrenixi,“ připomněl se Hudebnix.
„To dřív Říman najde kaštan ztracený v houští,“ odvětil Schizofrenix, „ta kulhavá potvora nestála ani za zlámaný sestercius.“
„Výmluvy!“ rozčílil se Hudebnix. „Koukej zaplatit!“
„Nikdy!“
„Tak v tom případě mi vrať toho osla!“ naléhal Hudebnix.
„Sebral mi ho výběrčí daní,“ zavrčel Schizofrenix.
„To neomlouvá, že mi dlužíš peníze!“
„Kdyby ten osel nekulhal, ten výběrčí by mě nedohnal a neobral mě ještě navíc o pytel kaštanů!“
„Když jsem ti ho prodával, tak nekulhal! Jsi podvodník!“
„Opakuj to!“
…
„… a Cholerixův rod za toho osla pořád ještě nezaplatil,“ zakončil vyprávění Kalamaikamikmikmix.

Obelix byl mrzutý. Neúspěšný výprava za divočáky mu rozhodně nevylepšila náladu poté, co ho dříve toho dne Panoramix opět odmítl nechat ochutnat kouzelný lektvar.
Právě se s Asterixem zklamaně vraceli do vesnice, když si dodavatel menhirů všiml mezi chalupami ohniště s kotlem, nad nímž samým klokotem poskakovala poklice.
„Já už to nevydržím,“ zaúpěl, „ochutnám aspoň lžičku…“ a rozběhl se ke kotli.
„Obelixi, ne!“ pokusil se ho Asterix zastavit.
Ale to už Obelix zvedl poklici a jeho hlava zmizela v oblaku horké páry.
„…v tom hrnci Naftalína vyvařuje pleny malého Teoretixe…“ dořekl Asterix již skloněný nad svým v mrákotách ležícím přítelem.

„To jim řekne, ,nějakého překvapit‘,“ mumlal si pod vousy Marcus Vlakabus. „A museli jsme to schytat zrovna my…“
„Já ti říkal, že ta krajní slámka bude delší,“ mudroval Publius Tinitus.
„Psst, někdo jde!“ sykl Marcus Vlakabus.
Oba se přikrčili v křoví a přicházejícího Gala pozorně sledovali.
„Je sám, omrač ho!“ přikázal Marcus Vlakabus šeptem.
„Omrač si ho sám, chytráku.“
Gal se mezitím usadil na kmenu vyvráceného stromu a jeho prsty se rozběhly po strunách lyry.
„U Joviše, on bude zpívat! Prašť ho!“
„Prašť ho sám.“
Gal se nadechoval a Marcus Vlakabus už to nevydržel. Vyskočil z křoví a praštil ho.

Obelixe přivezl předseda ze stanice kupodivu nadšeného.
Zjevně se pracovník po vysvětlení nedorozumění s babským uchem rozhodl vyzkoušet terapeutické cvičení "Chovejme se civilně k návštěvám".
Takže Ježibaba samozřejmě nabídla perník.
"Uspořádali jsme soutěž v pojídání. Ten mladík s dřevěným výrazem má docela zdravou chuť k jídlu." Odmlčel se, aby nakousl druhého divočáka.
"A s tím střelcem bychom mohli vyrazit na Římany. On sice říká Indiáni, ale to nebude rozdíl."
Chtěl jsem něco říct, ale předseda mě pod stolem kopl.
"Bezva partička," zakončil Obelix, "co je někdy pozvat?"

Návrh byl jednoznačně zamítnut. Jean se sice zdržel, ale já zvedl obě ruce.

To se tak někdy sejde více věcí.
Přemnožená divoká prasata v zdejším kraji.
Drahouškův skvělý recept na černou zvěřinu s hořkými bylinami.
Návštěvník, který na posezení spořádá stejné množství divočáků, jako normální člověk sní knedlíků ke guláši.
Platný lovecký lístek.
Zatímco jsme s předsedou porcovali maso, poslala Obelixe Drahoušek pro bylinky.
Nevrátil se.
Zato po několika hodinách volal pracovník Záchranné stanice, jestli bychom si pro něj (Obelixe) nepřijeli. Snažil se dodat ještě něco, ale přehlušil ho Ježibabin jekot.
"Povídám vám, že mně nikdo uši trhat nebude!"
"Vždyť jsem jasně říkala, že šalvěj roste na záhonu před chaloupkou," divila se Drahoušek.

„Hrrr na ně!“
„To myslí hrrr na nás?“ zeptal se nejistě svého druha ve zbroji.
Mysleli, jak pochopil o chvíli později, když se přes ně přehnala galská osada.
Musel mít něco s hlavou. Jinak si nedokázal vysvětlit, proč viděl tělnatého gala s copánky, jak si starostlivě hýčká menhir.
„Obelixi, polož ten šutr!“ ozval se drobný gal s helmou ozdobenou křídly.
„Ale to je dárek.“ Velký působil stydlivě.
„Pro koho máš šutr ve tvaru srdce?“ zaslechl nevěřícný tón.
„Pro tebe,“ špitl obr takřka neslyšně.
Buď měl rozbitou lebku nebo ten malý gal doopravdy hbitě vyskočil a vlepil většímu pusu na tvář.

Asterix s Obelixem se vraceli z lesa a Obelix nesl na zádech objemného divočáka.

"Není to krása?" pochvaloval si Asterix. "Kolem vesnice je klid, i ti Římané nám dávají pokoj."

Obelix přikývl. "Už jsem měl strach, že nám vyplašili všechny divočáky. Jen aby tu nebyla nuda."

"Neboj, však oni něco brzy vymyslí. Ale do té doby můžeme dát nohy nahoru a užívat si..."

Zarazil se, když k němu dolehly výkřiky.

"Co se to, u Teutatise, děje?!"

Pak ucítil rybinu. "Ale ne."

Trhy se změnily ve změť těl a ryb. Jediné co občas zaslechli, byly útržky sporu.

"Není čerstvá!"

"Je čerstvá!"