Protego

Chtěl být lepší, ukázat ambice, dokázat světu, že je NĚKÝM. Byl za to odměněn.

Mladší blonďatý muž se podíval na své předloktí, které zdobilo znamení zla. Bylo tak honosné. Byl někým. Ukáže světu, jak má vypadat. Pomůže pánovi v jeho prospěch.

...

Vzepřel se rozkazu. Nechtěl konat v jeho prospěch, chtěl nějakou dobu být mimo všechny tyhle krveprolití a manipulace. Byl potrestán, stal se NIKÝM.

„Ne! Počkejte... Ne, já- Ahh!” Vykřikl muž, co svázaný sebou cukl, když mu skalpovali při vědomí jeho znamení dýkou. Tak neskutečná bolest. Nakonec padl k zemi. Tiše úpěl.

Sic nemá znamení, i tak navždy zůstane poznamenán.

Patřila mezi ně. Byla součástí jeho následovníku a podporovala jeho názory na kouzelnickou společnost. Byla zatím jen stoupenec samotného Pána zla, takže ještě neměla znamení. No věřila, že ho jednou příjme a bude se jí vyjímat na jejím levém předloktí.

Přeci jen už byla na několika schůzích a navíc měla i svůj vlastní cíl, kterého chtěla dosáhnout....

Pomstu!

Chtěla se pomstít za to, že její rodiče museli zemřít. Za to, že ministerstvo kouzel o tom muselo něco vědět a i přesto to tajili. Měla vztek. Na bystrozory a všechny ostatní, kteří měli nějaký podíl na jejich odchodu z tohoto světa.

Bystrozor Liam dlouho sledoval stopu, která vedla až k nejtemnějšímu koutu města. Věděl, že právě tam se ukrývá nebezpečný Smrtijed, který terorizoval okolí mnoho měsíců. Jeho znamení zla na levém předloktí bylo pověstné, ale Liam se nebál.

Když se dostal k odlehlému skladišti, zahlédl stín. Bez váhání se rozhodl vstoupit dovnitř. Ve tmě se rychle připravil na boj. Najednou se ozval krok a Liam bez okolků zaútočil.

Liam se nevzdal. Tvrdě bojoval a nakonec zvítězil. Vytetované znamení na smrtijedově levém předloktí prozradilo jeho totožnost a Liam mohl ukončit jeho řádění.

S obdivem se na něj dívali ostatní bystrozoři. Liam prokázal odvahu a statečnost, což byly nezbytné vlastnosti každého z nich.

Kde se vidím za pět let? Inu, za pár týdnů rodím, takže za pět let od teď budu doufám chystat oslavu narozenin svému prvorozenému. Nebo své prvorozené. Možná už bude mít i sourozence, kdo ví. Doufám, že tou dobou se už nebudu muset bát, aby se nedostali do problémů jen kvůli tomu, co jsou zač.
Věřím, že za pět let od teď se už nebudeme muset skrývat. Před mudly ani před zákonem. Věřím, že za pět let bude svět konečně v pořádku. Nebo aspoň na své cestě k uzdravení.
Nebo se to celé fenomenálně pokazí. Ale to si odmítám připustit.

„Měl byste se přes to přesunout, pane Ayers. Nemůžete stále být v oné minulosti. Řekněte mi... Jaké máte cíle?” Načal konverzaci starší muž a přes obroučky pohlédl na mladšího muže.

„Já-” Řekl mladík a následně se zasekl. „Já nemám budoucnost. Bez ní už ne.”

„Ale jistěže máte. Ona by si sama přála, abyste se dále rozvíjel... Dosáhl to za několik let klidně i na hlavního bystrozora. Staral se o svět.”

„Ne... Já se nechci starat o svět, chci se starat o ni. Nechci jít dál. Nechci se vidět v dalších letech.” Rozklepou se mu ruce.

„Dobrá. Zvýšíme dávku vaší medikace.”

Kdyby se jí teď někdo zeptal, kde se vidí za pět let. Hned by věděla odpověď.

"Lio...Kde se vidíš ty za pět let?" podívá se na onu osobu, která jí právě položila onu otázku.

"Z profesního života doufám, že v tu dobu ze mě bude už alespoň trochu zkušená lékouzelnice ve svém zaměření...Za to můj osobní život bude zajímavý. Předpokládám, že v tu dobu už budu vdaná paní někoho, koho mi vybere Abraxas. Možná ze mě už v tu dobu bude i matka." odmlčí se. V hlavě jí běhá tato myšlenka. Hlavně když budu v tu dobu šťastná.

Atreimus se zadíval na pracovní stůl, na kterém byla postavena cedulka s jeho jménem a pracovní pozicí. Vedoucí bystrozor na Ministerstvu kouzel. Bylo to dobré místo, ale chtěl víc. Chtěl být nejlepší. Za pět let se viděl jako šéf celého bystrozorského oddělení. Chtěl ukázat své schopnosti a získat uznání. Chtěl být vzorem pro ostatní a zlepšit svou pozici. Věděl, že to bude těžké, ale nevzdával se. Snažil se získat zkušenosti a učit se nové věci. Za pět let se viděl na vrcholu a byl si jistý, že to dokáže. A kdo ví? Třeba to jednou dotáhne až na ministra kouzel.

Vyrůstat v bystrozorské rodině není zrovna procházka růžovým sadem. Tam, odkud pochází, se vše kolem výchovy mladých bystrozorů bere velmi vážně. Musela se naučit přijímat rány stejně jako je rozdávat. Dětské strkanice s jejími bratry byly vlastně brutální souboje na život a na smrt.

Málem doslova.

Společně všichni vyšplhali na malý plácek na vrcholku hory. Bratři si ji jen dobírali, ale ona se ohnala. A začal boj. Neuvědomila si, že při dalším kroku nemá kam došlápnout...

„Aresto Momentum!“ zareagoval otec téměř okamžitě. Přiskočil k okraji, hůlku už měl připravenou.

Na tuhle lekci nikdy nezapomene. A kdyby, jizvy jí to připomenou.

Rozhodně se nedá říct, že by na škole patřila k oblíbeným. Na to se až moc dobře učila. A i kdyby, její náladovost byla nepřekonatelnou překážkou. Ale taky zdrojem zábavy. Netušila, že jí během večeře Bella přidala něco do pití.

„Sedíš u špatnýho stolu, Butlerová, šprti patří tam,“ přišla k ní jedna z těch Blackovic holek a ukázala k Havraspárské koleji.
„Značit tečku natáčky, ošetřetou!“ chtěla ji poslat do oněch míst, ale z pusy vyšlo něco úplně jiného. Blábolivý lektvar, to jí tam dali. Skupinka Zmijozelských spolužáků se začala tlemit.

Byla jim k smíchu. Rudá vzteky po nich křičela. Zbytečně.

Vracela se domů od kamaráda. Vzala to Přes Hyde park, kde byl dětský den. Ale to nebylo to nejlepší rozhodnutí.

Držela se v ústraní a sledovala ty šťastné dětské tváře. Když se vydala na odchod, do někoho vrazila. Do chlapce z Ruska. Snažil se jí varovat, ale bylo pozdě. Najednou zde byl druhý muž, pistoli jí přitiskl k pasu a začal jí vyhrožovat.

"Teď půjdeme k tomu autu." Trochu silněji do ní strčil, aby popošla k autu. Kdyby tu nebyli ty děti a on jí nevyhrožoval jejich smrtí, začala by bojovat a to by se asi rozmohlo v kouzelnickou strkanici.