Protego

Rozhodl se. Zmizí. V první chvíli to chtěl udělat tak, aby jej nenašli. Nakonec změnil názor. Udělá to jinak.

Došel na most a pohlédl dolů na tiše proudící vodu. Uklidňující.

Tohle bude ubohé, chtěl jsem to vždy víc slavněji...

Poupravil si oblek, prohrábl vlasy a následně sedl na zábradlí mostu. Opět pohlédl dolů.

Je čas činit.

Zhluboka se nadechl a naklonil. Dopadl. Ucítil bolest. Vysvobozující z tohoto světa.

Se zavřenýma očima se nechal unášet proudem. Jeho čin byl úspěšný. Pomalu upadal do bezvědomí, do takového, ze kterého ho nikdo neprobudí. Ani nechce.

Jeho cesta dál nastala...

Promiň mi, mon chérie.

Otec jí vyprávěl o jejím dědečkovi,moc ho neznala, ale měla pocit, že ho zná celý život.

"Tati, povyplávěj mi plosím zase něco o dědovi." ozval se rozespalý hlas pětileté holčičky, když jí její otec ukládal ke spánku.

Otec se na ni usmál a začal vyprávět: "Tvůj dědeček byl jeden z nejlepších výrobců máslového ležáku v Anglii. Vždy se snažil, aby všechny suroviny byly perfektně připravené. Staral se o to, aby měl perfektní chuť a podle mě se mu to i povedlo."

"To muselo být hodně doblé..." řekne v polospánku.

"Bylo." odpoví a políbí ji na čelo. "Dobrou noc zlatíčko."

Pomalu krok za krokem ukazoval a vysvětloval, co má provést, aby jednoho dne zvládl vytvořit onen sladový nápoj sám. On věděl, že se tomu nejspíše nebude věnovat a ukončí tak rodinnou tradici.

„Posloucháš mě? Nebo ses zase ztratil v myšlenkách na holky?” Pronese černovlasý muž se zamračeným pohledem.

„Jistě, poslouchám... Celou dobu.” Odvětí o něco mladší hnědovlasý přihlížející.

„A o čem jsem teď mluvil?”

„O..." Začne nějakou větu, ale na moment se zamyslí. Následně však dokončí. „...sladu, zadržení vody při vytváření, že?”

„Jistě. Byl jsem už u konečné fáze. Nedostaneš ochutnávku.” Sám muž si načepuje a odejde. Mladík zůstane osamocen.

Trochu si ji pamatovala z dětství. Přeci jen to byla sestra jejího otce. Jenže také to byla černá ovce rodiny...Zrádkyně...Která se provdala za mudlovského šmejda.

Pamatovala si jen malé detaily, přeci jen jí v té době bylo osm a její tetě osmnáct. Co si tak pamatovala, měla ji ráda. Do doby než do jejich rodiny přivedla mudlorozeného kouzelníka. Od té doby ji brala jako odpad...Špínu, která byla na zemi...

Prostě ji brala tak, jak to dělala její rodina. V tu dobu to ani tolik nechápala. Teď ale asi tušila. Sama potkala jednoho mudlu, který jí přijde fajn.

Ona byla měsíc, on slunce.
Ona byla ve tmě, on svítil.

Připadá vám to nelogické?
Máte nárok tvrdit, že ano. Můžete se tomu podivovat.

A přesto se milovali, chtěli spolu být, umřít spolu ruku v ruce.

Stalo se tomu tak? Stalo. Vzali se, mají spolu děti...

A přesto všechno je to zakázána láska.

Kdyby na to někdo přišel, tak oba skončí ve vězení a děti... Někde. Oni ale věřili, že se tomu tak nestane.
Že budou spolu žít, dokud je smrt, ne zákon, nerozdělí.

Vyjde jim to? Kdo ví. Změnili zemi, měli šanci. Ale pořád nevěděli, co plánuje jejich osud.

„Proč si musíš pořád vymýšlet? Proč nemůžeš být jako ostatní?“
To zabolelo. Jen chtěla být šťastná. A aby ji měl otec rád.

„Vydrž to, je to jen divadlo a za zavřenými dveřmi si můžeš dělat, co chceš. Být sama sebou.“
Matka byla chápavější. Když to divadlo je tak vyčerpávající!

„Nikomu se nesmíš podřídit, Mario. Nemůžeš nikoho nechat, aby ti říkal, co máš dělat.“
Mihail jí rozuměl. Pořád to není takové, jaké by si představovala. Pořád to má pravidla. Ale za maskou úsměvu může tahat za nitky osudu a nikdo ji nebude podezřívat. Přetvářet svět k obrazu svému.

Je jiná.

Svá.

UŽ nechtěl, nemohl dál.
Způsobilo mu to všechno více škody, než užitku. V mládí tomu sice podlehl - nalákali jej na zvýšení jeho ambicí, na to, že dokáže světu, kým je, že proslaví své jméno.

A proslavil? Ne.

Obětoval pro to, riskoval, ztratil.

Chtěl skončit. Zanechat toho, odejít, zapomenout na to, co se stalo. Aspoň kousek toho zničeného slepit a již nebýt jen ovcí, co slouží. Dobrovolně, či ne.

A mohl? Ne.

Vysmáli by se, mučili jej, zabili.

To raději bude dále tohle všechno trpět? Neměl moc na možnost. Jednou se tomu upsal.

Sic ne krví, ale i tak černé magii.

Seděla na zemi zády opřená o zeď. Z očí jí tekly slzy a koukala před sebe a ani se nehnula. Byla psychicky na dně.

Srdce jí bolelo. Byla to taková bolest, že nevěděla zda se to vůbec přežije. Bylo vůbec možné tuto bolest přežít? Její rodiče byli po smrti a srdce ji pro ně bolelo. Nebýt své mladší sestřičky, nebyla by tady. Ta bolest se nedala vydržet.

Ta bolest ji ničila. Vlastně ani nežila, jen se snažila přežít tu neslučitelnou bolest se životem, aby tu mohla být pro svojí mladší sestřičku, kvůli které chtěla být silná. Jen pro ni žila.

Je tolik možností, jak někoho zbavit života. Avada je nakonec tou nejlaskavější z nich. Jsou i horší kletby. Krutější. Upálení zaživa, například, ale tomu se aspoň kouzelník dokáže ubránit. Možná bychom přece měli mudlům poděkovat. Nebýt jejich fanatických honů, možná tohle kouzlo nevypilujeme k takové dokonalosti.

A pak je tu Aruspices. Ironií osudu se z původně léčivého kouzla stalo něco tak ohavného, že ani někteří černokněžníci na ně nemají žaludek. Aruspices vnikne do těla, sevře vám střeva, srdce, plíce i ledviny a násilně je vyrve ven. Jedno slovo, jedno mávnutí hůlky. Špinavá kletba, všude spousty krve. A ten puch!

Fuj.

Letím na koštěti. Je to příjemné. Vítr si hraje s mými vlasy. Cítím, jak jsou dlouhé, jejich tíhu na zádech. Musíme je mít až někam po zadek.
Ohlédnu se po nich. A pak dopředu. Co to? Břicho?
Přistávám. Potkávám se s mužem. Zářivě modré oči. Měl Libericu?
Běsní. Vymlouvám se. Běsní dál.
Odstrčí mě. Spadnu. Bolest. Rodím. Křičím. Hodně křičím.

Zamrkám. Nerodím. Vize končí. Jsem se svými přáteli v čajovně u vodní dýmky. Nohy mám roztažené. Všichni jsou mimo, všichni mají své vize.
"Měl jsem vizi, že čekám dítě. S někým modrookým. Ale ten mi pak ublíží a začnu rodit."