DMD Bonus č. 5 pro 16. 4. 2023.

Prsty sa jej ovíjali okolo hrdla. Príliš intenzívne. Nedovoľovali myslieť na nič iné než dúšok vzduchu. Bol by otrávený výparmi, ale... V očiach, v hlave cítila nesmierny tlak. Myseľ prestávala pracovať, svaly sa prestali brániť. Miesto šumenia krvi počula hlasy, radostný smiech. Pod krídlami svetla prišiel pokoj, zmizla bolesť, strach...uvoľnené prsty s následnou fackou ju stiahli späť. Chcela kričať- prečo?! Cudzí jazyk v ústach to nedovolil...
zreničky sa rozšírili, tlkot srdca na chvíľu ustal. Nebyť svetla spod dverí, nevedela by, že má otvorené oči. Vravia, že riskuje, keď sa nepravidelne dotýka smrti. Môžete riskovať stratu niečoho , čo už nemáte?

Říkali mu nejtišší z lidí.
Bylo s podivem, že tou tichostí dokázal vést tak hlučný národ.
Celý život žil v poušti.
Dokázal najít vodu pro ovce i pro lidi.
Zemi, které měl vládnout, dál lekcí tím, že největší zdroj vody proměnil v krev.
Vodou moře provedl otroky ke svobodě, a pak v ní utopil nepřátelské vojsko.
Hořkou vody proměnil v pitnou vhozením dřeva, že skály ji vyvedl slovem.
Voda byla zdrojem jeho života.
A nakonec voda byla i jeho pádem.
Když konečně hlasitost překonala tichost.
Když poušť rozhlodala nervy tak, že se neovládl.
Když voda nebyla tam, kde být měla.

Mezitím se Fae pomalu probírala. Nervózní Jynx seděla na zemi vedle gauče a čekala, až začne vnímat.
"Fae? Co se tam stalo?" ptala se.
"Čekali nás." odpověděla roztřeseným hlasem. "Jak na síti, tak na místě. Je jich tam nejmíň třicet."
"Cože? Vcčera si říkala, že tam ráno jsou jen čtyři." vyrkla Jynx.
"Museli o nás vědět, sleduju je už měsíce a nikdy jich tam víc nebylo."
"A co naši?"
"Ray je mrtvý. A dodávka na sračku."
"A Shizuko?" vyhrkla Jynx s děsem v očích.
"Nevím."
"Jak nevím?!?"
"Musela jsem ven. Promiň."
Jynx se rozklepala. "Já ... Já ... Nemůžu ztratit ješte ji ..."

The water in the pool was freezing. There was a reason why this physical test was the bona fide final for field work.
But as he dunked his head under the surface and opened his eyes, there was a strange sense of calm.
The water wasn't silent, not by a long shot. But it did muffle and distort the sounds that made it through.
He felt his senses sharpen in focus as his muscles started to work.
Deeper and deeper, until his lungs started burning. Find the right holes to swim through.
Use every pocket of air you can find.

Když jsem byl malý, tak mi říkali, abych se vyhýbal Orlí řece. Kvůli orlům, říkáte si? Ne, ty tu nikdy nikdo neviděl. Samozřejmě, že kvůli vodě...
To ale nemění nic na tom, že tu teď stojím s Jířou a jsme strachy podělaní.
Cedule odrazovali od vstupu kilometry před lesem. Ty jsme úspěšně ignorovali. Měli jsme se ale vrátit, dokud byl čas. Les potemněl a náš detektor částic zaznamenal příčinu, pohyb částic se tu blíží nule.
Pak nás překvapila řeka.
Ta nehybná masa vody působila jako cesta.
Částice vody ale nehlučně stojí na místě. A my jsme v ní teď zapadlí...

Známá krkavčí atletka zaměřující se na sportovní chůzi se rozhodla dočasně přerušit kariéru. Chce se totiž nyní věnovat především péči o potomky.

„Vrcholový sport je víceméně neslučitelný s osobním životem. Nedovedu si představit, že bych poletovala mezi tréninky a krmením svých dětí,“ vysvětlila na tiskové konferenci.

Kvůli svému rozhodnutí se přitom sportovkyně nepohodla se svou bažantí trenérkou. Ta se nechala slyšet, že její děti už pár dní po vylíhnutí samy běhaly po okruhu.
„Aspoň se oddělí zrno od plev,“ okomentovala situaci trenérka.

Atletku však prý takové poznámky netrápí.
„Já hlavně nechci, aby mě někdo obviňoval, že jsem krkavčí matka,“ dodala.

Konečně mě pustily z nemocnice. První den ve škole mě ubíjí. Je to snad ještě větší nuda, než v nemocnici. Odpoledne mi volá Terka, jestli někam nezajdeme. Nakonec jsme šli můj návrat oslavit do Crossu. Terka mi prozrazuje, že dneska tu je i Miki. Přes bujaré tlačenice tančících se snažím dostat k Mikimu. Konečně jsem ho našla. Miki se na mě usměje a vítá mě zpátky. Má pro mě dárek. Do nastavené ruky mi dává pytlíček a v něm pilulku s logem Mitsubishi. Vím, že bych neměla. Odolávám pokušení. Ale asi jen půl minuty. Vše se vrací do původních kolejí.

Otisky rukou na krku se slily do nachového šálu. Zavře se na pár dní do svého opuštěného pokojíku v Bobově bungalovu a bude si lízat rány. Nesnesl, když se na něj lidé dívali s lítostí.

„Jak dlouho takhle budeš žít?!“ řval Bob, než je oddělily dveře.
Dokud bude každá šleha adrenalinu do žil tak skvělá, chtělo se mu odpovědět. Dokud mu každý sex s cizím chlapem rozbuší srdce. Dokud se mu z každého přepadeného řidiče na prázdné silnici roztočí hlava.

Ulehl na kanape s posledním lupem. Štos papírů nadepsaný Richard Vozniak – Neslučitelné se životem.
Bezpochyby to nejpodivnější, co kdy ukradl.

Vracela se domů od kamaráda. Vzala to Přes Hyde park, kde byl dětský den. Ale to nebylo to nejlepší rozhodnutí.

Držela se v ústraní a sledovala ty šťastné dětské tváře. Když se vydala na odchod, do někoho vrazila. Do chlapce z Ruska. Snažil se jí varovat, ale bylo pozdě. Najednou zde byl druhý muž, pistoli jí přitiskl k pasu a začal jí vyhrožovat.

"Teď půjdeme k tomu autu." Trochu silněji do ní strčil, aby popošla k autu. Kdyby tu nebyli ty děti a on jí nevyhrožoval jejich smrtí, začala by bojovat a to by se asi rozmohlo v kouzelnickou strkanici.

"Musíme se přestat takto potkávat."

"Proč? Chceš snad naši hru vzdát?" hladila rukou vlnky moře, z něhož ji přesně před rokem vylovil. Tak se poprvé setkali.

Sen nepůsobil nostalgicky. "Ne. Lidské bytosti se nemohou utápět ve snech a zapomenout žít. Je to neslučitelné se životem."

Pomalu se k němu otočila. Lítost v jeho očích byla horší, než kdyby se na ni zlobil. "Já před životem neutíkám!"

Neuhnul pohledem. "Jsi si jistá?"

Nic neřekla. Ne, nebyla.

Místo toho k němu natáhla ruce. Morfeus zprvu ztuhnul, ale dovolil jí, aby ho objala.

"Proč to tak bolí?" zašeptala.

"Protože jsi stále naživu," odpověděl.

Na místě činu zavládla radost a nedočkavý chaos. Každý se snažil svou práci udělat co nejdříve, aby se mohl pochlubit výsledky. Všichni do sebe v malé místnůstce naráželi, překáželi si navzájem, fotografové s daktyloskopy, vyšetřovatelé s řadovými policisty. Každý se chtěl aspoň na chvíli podívat na místo pobytu zavražděné dívky Beccy Stout. Při setkání, ale i v momentech, kdy si nepokrytě zavazeli, se na sebe usmáli, ochotně si uvolnili místa.

Ellie vše z dálky pozorovala a připadala si, ne jako na místě činu, ale někde v cirkusu, kde učinkujícím po představení slíbili, že si mohou sníst steaky, které nesežrali tygři.

„Já vám povídám, ten člověk a ten pes se na nás domlouvají,“ bekala tvrdohlavě mladá ovečka. „Podívejte se, dávají si znamení!“
„Ty a ty tvoje konspirační teorie, běž už s tím někam,“ zabečela nejstarší ovce a ostatní se k ní přidaly a posměšně pobekávaly.
A tak se mladá ovečka sebrala a šla. Nevěděla kam, začínalo se stmívat, nebe se zatáhlo a na zem dopadaly první kapky deště. Hejno vran posměšně krákalo ovečce nad hlavou. Jen jedna nekrákala. Musela být už hodně stará. Když ostatní odletěly, snesla se k ovečce.
„Neboj, tady nedaleko bydlí jeden starý hodný ovčák. Ukážu ti cestu.“

Začne to nevinně, jeden nebo dva lidi si lehnou, nabírají síly před výletem. Pak se nechají zlákat vedoucí. Malí vidí, že dospělí odpočívají. To si nemůžou nechat ujít a najednou se na posteli o velikosti dva krát dva metry mačká celé osazenstvo chaty.
„Někdo mi zabořil loket do břicha!”
„Nemůžu dýchat.”
„Umírá mi ruka!”
Na těch šťastnějších (třeba mně) leží dva nebo tři nejmenší a nejlehčí. Ti méně šťastní na sobě mají až tři vrstvy. Celý pletenec končetin a smějících se obličejů se hemží a chechtá.

Večer opáčko. Hrajeme sardele a pokoušíme se vměstnat patnáct lidí na maličkou dívčí toaletu.

„Mistře!“
„Mistře Fusi!“
„Mistře!“
Mistr vyhlédl z okna. Po cestičce k jeho domu přibíhala kupa děti. Křičely jeho jméno. Znělo to naléhavě, proto se zvedl od knih a vyšel jim vstříc.
„Co se stalo?“ zeptal se.
„Prase kozu potrkalo!“ vykřikly děti.
„Počkejte, počkejte, děti, “ mírnil drobotinu mistr Fus. „Prase přece nemá rohy.“
„Nemá,“ souhlasil blonďatý rozumbrada. „Ale když ono se s naší kozou strkalo na dvoře…“
"A pěkně bujaře!“ skočil mu do řeči jiný hošík. Kamarád se na něj ošklivě podíval. Tohle byl přece jeho příběh.
„… A Líze upadl roh!“ dokončil ublíženě.
„To teda byla opravdu bujará strkanice,“ souhlasil mistr.

Hodně tramvajáků využívá relativního soukromí uzavřené kabiny a při práci poslouchá muziku. Během prvního a posledního kola je udržuje v bdělém stavu (spolu s kofeinem, nikotinem a dalšími stimulanty), ve druhém a třetím kole zvedá náladu (společně s bagetou, čokoládovou tyčinkou a dalšími zdroji sacharidů). Pokud jedete svoji šestou fůru, pravděpodobně už vám nepomůže nic, ale i tehdy vás řvoucí metal ušetří rozhovorů probíhajících v salónu.
„Máš v mozku z piva kostku, nic si nepamatuješ, povídám, že Kunďák tam nebyl!“
„Zmotaný to máš ty, ty sklerózo! Kunďák tam byl!“
„Hovno!“
„Pívo! Kde mám pívo? Že já ho nechal v metru?“