Protego

Válka názorů, válka životů, válka duší. Tolik zabité múzy, která už netančí...
Jak válce předejít - to nikdo netuší. Přítel je jen ten, kdo s námi kráčí.

Stojí to za to? Nebylo by lehčí se vzdát? Otázky, na které odpovědi nemůžeme znát.
Hůlky, pěsti, zbraně - to vše jen pro to, abychom se mohli za svou pravdu prát.

Bojujeme za to, v co věříme, ale co všechno kvůli tomu ztratíme?
Při boji láska, život a radost zaniká, přesto ale válčíme...

Jak jinak nazvat rozpory, nářky a pranici, která tu pomalu vzniká?
Kdy překročíme neviditelnou hranici, kdy už tu zůstane jen múza tichá...

Bojovala...

Přesněji uvnitř ní probíhal ten nejdůležitější boj. A to válka mezi srdcem a rozumem k oné milované osobě. Nějak tušila, že je do něho zamilovaná, ale i tak nadále nechala srdce a rozum bojovat o to, zda tomu tak doopravdy je.

Bála se...

Bála se to říct nahlas. Asi si myslela, že když to řekne, rozplyne se to jako obyčejný sen. Sama se snažila tu být pro druhé a poradit jim, když jí o to poprosili. Například vyslechla svého kamaráda, který je pro ni jako její bratr.

Radila mu...

Sama ale o svém boji mlčela. Tak jako mlčí múzy.

Zajatá vrchní bystrozorka. Držená v Malfoy Manor.

Chodí za mnou Smrtijedi v maskách. Aspoň zprvu.

Poznala jsem je.
Znám jejich jména, znám jejich tváře. Však mám mezi nimi přátele. I bratra mezi nimi nacházím.

Utekla jsem. Byla jsem v zajetí smrtijedů a utekla.
Byla jsem v zajetí svého muže a utekla.

Znám je. Vím všechno. Můžu je prozradit?
Nemůžu. Neporušitelný slíb.

Můžu jen nasměrovat ostatní. Mlčící můza.

Stačí tak málo. Vzpomenout si na Fantomes Sacrem. Že jsem tam byla. Zajatá smrtijedy. A jen si uvědomit, koho všechno jsem tam dovedla. To můžu říct. Jen se na to někdo musí zeptat.

Pro tohle se narodila. K tomuhle ji už od malička vedli. Umění magického boje i rozdávání ran. Fyzická výdrž je základ, běhat se musí každý den. Rozcvička není vtip. A taky musí vynikat ve škole.

Tohle byl život, který znala. Plný ambicí a tvrdého řádu.

Pomyslela si někdy, že by to mohlo být jinak? Nejspíš ne. Takhle byla šťastná.

Opravdu?

Dost.

Teď není čas na rozjímání. Kouzelnický svět je ve válce, i když to možná ještě neví. Ona stojí v první linii. Nemůže si dovolit přemýšlet. Jejím úkolem je poslouchat rozkazy nadřízených.

To přece umí.

Tak proč to najednou nejde?

Co taková vzpomínka na objetí v opilosti? Objetí někoho, kdo pro nás něco znamená. Vzpomínka naznačující něco, co by se nám hodilo. Nebo hodilo i naopak nehodilo zároveň. Nevíme, jestli se nám to víc hodí nebo nehodí, ale hlavně nevíme, jestli je to vzpomínka, nebo výplod naší fantazie. A pokud je to vzpomínka z večera, kdy jsme se s někým opili, pamatuje si to ten druhý/ ta druhá? Většina vzpomínek je alespoň částečně ovlivněná naším smýšlením. U vzpomínek si nemusíme být jistí spoustou věcí, ale těm nejvíc smyšleným vzpomínkám stejně budeme věřit nejvíce. Sami sebe dokážeme nejlépe přesvědčit o čemkoliv.

"Čí to jsou vzpomínky?"

Nevěděla to... Nebo teda věděla, že jsou její, ale netušila, zda patří jejímu rozumu nebo srdci. Pamatovala si ten první polibek, který mu kdy v životě dala. Netušila ale, zda to v tu chvíli bylo z rozumu nebo od srdce.

Přeci jen srdce jí říkalo že ho miluje, ale rozum se jí snažil přesvědčit, že jde jen o náklonost k němu. Nebo v tom bylo něco víc?

Nesnažil se jí náhodou ten den rozum přesvědčit, že by mohla někoho znovu milovat jako je, ale srdce se po smrti jejích rodičů bálo?

Nevěděla to. Ale udělala to.

Vzpomínky mé, či cizí, mou hlavu stejně jednou zničí. Všechna nevyřčená slova a přání, kolik z nich mi doopravdy patří?
Předané vzpomínky, tátovy, bratrovy i matky, vyslechnuté zrady a strasti - vše žije se mnou. Spolu procházíme dobou temnou, bez ohlížení jdeme dál. Je nám jedno co se stalo, vše vzal vzpomínek plamen, jenž do nedávna stále plál.
Vzpomínky dobré i špatné v srdci máme, trny v paměti, které raději nevnímáme. Každý činí dle rozhodnutí svého, přesto se ale stále ptáme - Kdo za to může a čí vina to je, že teď nad propastí vzpomínek stojíme a přemýšlíme, kým vlastně jsme?

Obviněná ze zrady. Zavřená v pokoji, kam za ní nikdo nesmí. Cítila, jak účinky veritaséra vyprchávají. Ale stejně už všechno řekla.

Mohla to být pravda?

Mohla zradit a nevědět o tom?

Opravdu už nemůže věřit ani vlastním vzpomínkám?

Byla tam, jen neví kde.

Mluvila s ním, jen si není jistá o čem.

Dozví se to někdy?

Dozví se, kdo jí zasáhl do vzpomínek a jak moc je změnil?

Nebo ji bez lítosti popraví jako toho zrádce, kterým nakonec možná doopravdy je.

Nebo není?

Povzdech.

Ticho.

Ruku si položí na bříško. Ještě to není poznat.

„Zvládneme to, maličký, uvidíš. Přežijeme.

Nějak.“

Mučenku do hrnku přidávám, horkou vodou ji zalívam, s myšlenkou, že jednou proti tobě budu stát. Ne, nesmí to tak být. Jak bych sama se sebou mohla žít? Že smrtijedovi jsem lásku dala, svoje srdce zaprodala...
Mučenku do šálku přidávám, horkou vodu přilívám, mysl snad rozjasnit dokáže. Úzkost zažene, ale střípky nejistoty z duše nikdy nesmaže. A kdo jsi ty? Copak na tom záleží? Nikomu se nedá věřit, ani tobě, ani jí...
Mučenku do čajové konve přidávám, vodou zalívam, zlé myšlenky jsou pryč. Šrámy na duši stále mám, svou mysl proklínám... jak naivní dokáže být? Kolik lží ještě dokážu skrýt?

Emily ulehla do postele a začala snít. Šla na útesy, které neznala. Potkala tam ženu v červeném, šla si s ní sednout až na okraj útesu. Zůstaly tam spolu, po několika hodinách ale přišel muž v zeleném, rozzlobil se, když je viděl spolu a vztáhl proti ní hůlku. "Teď jsi má mučenka. Každý den dorazíš na desetiminutové mučení." Povídá. To se Emily probudila a došlo jí, že ty tváře zná. Následující noci se jí zdávalo, jak den co den chodí na mučení. Muž v zeleném ji každou noc ve snu mučil až dokud se neprobudila v okamžiku, kdy ji umučil.