DMD č. 7. pro 7. 4. 2023. Téma: Svobodný duch

Astrid seděla na lavičce. Sledovala dvouletého Artuše hrajícího si mezi dětmi na pískovišti. Srdce se jí sevřelo láskou. Její syn!
Neměla to lehké – svobodná matka, která ani nedokázala říct, kdo je otcem jejího dítěte. Rodičům vše vysvětlila. Maximálně ji podpořili, šťastni, že se dokázala vrátit. Prozatím oželela další vzdělání, Artuš ji potřeboval.
Někdy na… něj… myslela. Nebyl přece úplně zlý! Měl by radost? Artuš se mu podobal…
Ne, radši nechtěla vědět. Svoboda byla cennější.
Zavolala Artuše, dala ho do kočárku. Mluvila na něj, smáli se, zatímco jeli domů.
Stínu ve svých stopách si nevšimla.
Neviděla šok, nevíru, uspokojení.
Lov začal.

Chtěla být svobodná. Celý život, ale zvlášť po svatbě. Přemlouvala samu sebe, aby zůstala. Vydržela to čtyři celé roky, než nadšeně kývla na práci s odbojem ve Francii.

Návrat byl hořkosladký. Nezměnila se, ale Rabastan ano. „Nechci už dalšího haranta, chápeš to?!“ zařvala na něj na vrcholu hádky. Pohled v jeho očích jí řekl všechno, co potřebovala vědět.

Rozvedli se na desáté výročí svatby. Robert samozřejmě zůstal s otcem. Neprotestovala. Odstěhovala se do vlastního bytu a žila si, jak chtěla.

Ve Věštci jednoho rána objevila svatební oznámení. Rabastan Lestrange a Charity Burbageová. Svoboda ji drapla pod krkem a uškrtila ji.

„Kujóni!“ Barbarič s úškrnom dočítal posledný z milostných listov, ktoré im Hausser rád ukázal. „Ale cítiť odtiaľ slobodného ducha umelcov. Chcete nazrieť?“
Stein od neho neochotne prevzal husto popísaný papier. Nevšímal si krásne štylizované písmo, zato obsah mu skoro vyrazil dych. Slová skutočne sršali zvrhlosťou a lascívnosťou.
„...vôňu kvetu ženského...“
„...nežnej panny stehná bozkať...“
„...túžby plameň dychtí splynúť...“
S červeňou v tvári sa rýchlo odvrátil a so šťavnatou nadávkou vrátil list Barbaričovi. Potom bez slova opustil budovu, aby sa pripojil k Jarošovi, ktorý študoval miesto činu.
Barbarič osamel. „Sú to smilníci,“ prikývol, „ale umelecky mysliaci smilníci! Slečna Margita, buďte silná.“

Nikdy si tvou smrt nedokážu odpustit.

Slyšíš mě? Vysmíváš se mi?

Myslel jsem, že s tvojí smrtí moje utrpení skončí.

Neskončilo. Naopak je to horší. Tvé rány nyní nejsou na mém těle, ale na mé duši. Moje tělo může být svobodné, ale moje duše není a nebude.

Denně přemýšlím, jestli tohle byl tvůj záměr. Když jsem tě viděl naposledy, když jsem ti bral tvůj život, jen ses smál. Ještě jsi mě pobídl, abych neváhal.

Věděl jsi, že budu trpět dál? Věděl jsi, že jsi vyhrál? Než ti vyhasl život v očích, bylo tvou poslední myšlenkou to, že jsi mě porazil?

Ve volném čase rozjímala nad knihou, ke které ji přivedl pan Libris. Tento týden se však nestihla zastavit. Knihy se zdály být nespokojené. Ty přátelské byly méně otravné a ty problematické dělaly méně problémů než obvykle. Knihy řadila do regálů s elegancí a jemností a snažila se přitom všechny zneklidněné uvelebit. Pak prošla kolem regálu a pochopila: „Ach, ‚Svobodný duch,'“ povzdechla si. „Někdo tě zařadil tam, kam nepatříš, viď? Nebo jsi to udělala schválně?“
Kniha se provinile zatřepotala.
„Rozumím,  ale když nepřestaneš šikanovat ostatní... vím, že umíš být neviditelná, ale tím, že budeš ostatní vyhazovat z polic, opravdu nic nevyřešíš.“

„Paní Hendersonová,“ začal lékař a přes brýle se na ni vážně podíval.
„Váš stav je poněkud… neobvyklý. Přirozené otěhotnění tu nebylo alespoň třicet let… vzpomínám si, že tehdy jsem byl jako medik na praxi. Je nicméně potřeba, abyste kvůli vašemu bezpečí a bezpečí vašeho syna byla celé těhotenství hospitalizována…“
Grace upírala slzavé oči na zamčené dveře ordinace.
Její srdce obletoval hřejivý pocit… Je to chlapec. A zároveň se jí žaludek svíral strachem.
Grace ztrácela půdu pod nohama.
Bude z ní živoucí inkubátor, jako ty, ve kterých vyrůstala jejich dcera?
Cítila, jak v ní narůstá síla jejího svobodného ducha.
Tohle nedopustí.

Nejprve přišla bouře. Odnesla je tak daleko od břehu, že zmizel za obzorem. Přišli o GPS navigaci. Voda přístroj zaplavila a už se nerozsvítil. Nemělo smysl udržovat motor v chodu. Nevěděli, kam plout. Když bouře skončila, bylo okolo jen moře. S sebou měli jenom pár pomerančů k svačině, ale dešťové vody bylo v člunu dost. Mohli taky chytat kokosy, které bouřky posílaly daleko do moře. Po dvaceti devíti dnech konečně spatřili loď. Byli už vysílení, ale když se ohlédli zpátky, prožili měli měsíc bez stresu, zpráv a práce, kdy byli volní duchem. Těšili se domů, ale vlastně to bylo příjemné.

Když se TO stalo, vyklouzl Giles ze své pracovny s lehkostí, která ho samotného překvapila. Neohlížel se - žaludek měl odjakživa silný, ale určité obrázky mít vypálené na sítnici přece jenom nechcete. Jen dostat krev z koberce bude hrozná fuška.
Tak jo. Hotovo. Nemá tělo. Mnohaletý balanc na příšerně nabroušeném ostří tady končí. Všechno bylo připraveno, poskládáno a ukončeno. Nápovědy nastraženy. Na zbytek událostí už nebude mít vliv. Maximálně na ně může dohlížet. Koukat přátelům přes rameno. Nebo - uchechtl se - jít zatím na fakultu strašit své studenty. Beztak se mimo zkouškové akorát flákají. Vyrazil ulicí. Spokojený. Definitivně mrtvý. A definitivně svobodný.

Svoboda rozhodování. Svoboda slova. Svoboda volby. Svoboda odmítnutí i přijetí (obojí je někdy stejně těžký). Svoboda vyjadřování, svoboda utlačená, svázaná, semknutá pouty cizími i vlastními, pouty, která sis jen vsugerovala, i těmi, která už dávno nejsou. Omezená očekáváními druhých i tvými vlastními a neschopností se jim postavit. Svoboda jako idea, cíl a další nesmyslné představy, jejichž valy před sebe vršíš jako ochranu před tím, co je zjevné a co tě děsí i šíleně láká zároveň. Ochranu, která se rozpadá, protože valy jsou nečekaně z písku.

Svoboda vnitřní. Někde tu je, hluboko, ukrytá v nejtemnějším koutě.
A ty už máš sirku.

Žít s Lunou znamenalo kočovat.
Udržet krok s jejími myšlenkami znamenalo přestat přemýšlet.
Milovat ji znamenalo obětovat se.
Denisa to věděla.
Vydržela na cestách 12 let.
Pak začala přemýšlet.
„Chci se vrátit domů. Potřebuju být chvíli někde, kde to znám.“
Když tu příšernou cestu z Adelaide do Londýna završila rozseknutou hlavou a skončila v St. Phoenix, rozhodla se, že to bylo naposledy, co někam letěla.
Uvědomila si, že další oběti už přinášet nechce.
Věděla, že to je konec.
Luna vydržela v zajetí 7 měsíců.
„Musím odsud pryč! Ta všednost mě zabíjí!“
Na Madagaskar vzala Nevilla.
O rok později se vzali.