Barbarič a Stein (Juraj Červenák)

Celý den mrholilo což znamenalo, že kapitán měl náladu jak Lucifer s bolením zubů. Barbarič proto po poledni zavelel k ústupu. Dojeli do proslulého hostince a notář za pomoci štolby předstíral zranění koně.
"Přenocujeme," zavrčel Stein.
Večeře byla vynikající. Pokoj vyhřátý plápolajícím krbem. Podušky čisté a vyvětrané. Tři peřiny vespod a čtyři navrch. Kapitán mručel cosi o hříšném přepychu, ale do vyhřátých peřin si lehl.

Ráno ho na nose pošimral sluneční paprsek, pronikající mezerou mezi závěsy. Kapitán Joachim Stein, Odysseus Dotiský a současné době vyšetřovatel arcivévody Matyáše zamžoural, zavrčel:
"Ještě je noc," obrátil se na druhý bok a spal dál.

Krabička, ležící před panem schemnickým notářem, byla zabalena v plátně, převázána vyšívanou stuhou a dodána poslem, který mluvil německy nezvykle.
"A co vlastně říkal?" zeptala se paní Agáta.
"Co jsem pochopil, tak je to dar od obdivovatele."
Agáta pozvedla obočí.
"Hlavně, aby to nebylo od obdivovatelky."
"Ale Agátko..."
"Já vím. Tak už to rozbal, drahý. Nebudeme nad tím přece sedět až do Vánoc."
Barbarič rozvázal stuhu, rozbalil plátno a otevřel vyřezávanou krabičku.
Uvnitř, v sametovém hnízdě, ležel kulatý kovový předmět.
"To není možné..."
Matěj uctivě zvedl dar a odklopil víčko.
"Hodinky. Švajcarské."
"Jestli je uvidí kapitán, dojista ho trefí šlak."

Dotis, pozdní léto 1597

Kapitán Joachim Stein ležel na provizorním lůžku a klel. Česky, pak německy a když začal maďarsky, felčar se konečně odhodlal k říznutí do napuchlého kolene.
Vyřinul se proud nažloutlé tekutiny a zápach ve stanu se zhoršil.
"Bohajeho, kurvamať!" zařval kapitán.
Felčar odložil nůž a sáhl na zarudlé koleno. Nedbal dalších nadávek a hrozeb a tlakem dostával hnis z rány.
Nakonec ránu pečlivě vymyl velmi silnou pálenkou.
To už byl Stein řevem ochraptělý, ale přesto se zmohl na další kletby.
"Snad jsme ty škodlivosti dali pryč," řekl felčar, "měl byste se o to modlit."
Kapitán se modlil.

„Čo sa tam deje?!“ pýtal sa Stein pri pohľade na dav ľudí prúdiaci na neďalekú čistinu. Keď mu nik neodpovedal, predral sa dopredu, ucítil dym... a zamrzol.
Pred ním...
Jedna čistina, dve ohniská, dvaja muži.
Toho napravo spoznal. Statná postava jedným očkom špehovala kotlík s pariacou sa divinou, zatiaľ čo urputne lomcovala varechou zaborenou v hrnci.
„Barbarič!“
„Stein – nerušte! Táto bolonská pena z vajec sa sama nenašľahá. Ah... skoro som zabudol – rozmarín!“
Kapitán sledoval kulinársky súboj s výrazom poriadnej zmätenosti. V poriadku, pousmial sa. Päsťou môže dať Barbaričovi i zajtra.
Vône však boli lákavé. Nadýchol sa. Hm... to sú pomaranče?

"Zlato? A kdy?"
"Je to čtrnáct dnů. A já místo abych hned vše ohlásil..."
Matěj máchl rukou.
"A kde je?"
"Ve sklepě. Jsou toho tři truhly. Já vůbec nevím, jak jsem se do toho namočil..."
Pan notář si zničeně zabořil hlavu do dlaní.
"Máš tady kousek toho zlata?"
"Mám."
Po stole se rozkutálel nuget, veliký jako švestka.
Paní Agáta se usmála.
"Nech to na mně," pravila, vtiskla Matějovi polibek a spolu se zlatem odspěchala kamsi do města.

Za hodinu byla zpět.
"Kdes byla?"
"U toho židovského šperkaře. To zlato je falešné."
"Díky Bohu!" zvolal Matěj, "a díky tobě!"
"Vidíš, hlupáčku."

Pan Matěj Barbarič nevěděl, co dělat, což už něj nebylo nic nového, leč on nevěděl, co říci a to bylo něco, co i paní Agátu poněkud zarazilo.
"Copak se děje, Matýsku?"
"Nic, poklade můj. Opravdu."
Matěj statečně zapíral, avšak paní Agáta oplývala bystrým rozumem.
"Víš, cos mi slíbil. V dobrém i ve zlém. Přece nebudeš takový sobec, abys věci přede mnou tajil. Nebo jsi tu nespokojen?" paní Agáta naladila hlas do slzavých tónin.
Věděla, jak na muže.
"Já... tak bedlivě poslouchej. Něco jsem našel a teď nevím, co s tím. Jestli to praskne, vyženou mě."
"Co praskne?"
"Našel jsem zlato."

"Opět ve mně vzbuzujete pocit, že vaše hlava je naprosto k ničemu! Co vás napadlo, ubytovat nás v téhle špeluňce?"
Stein, jehož rudosti v obličeji by konkuroval vařený rak nebo krocan, kdyby jich v Evropě již bylo, křičel na Matěje Barbariče a u toho se usilovně drbal všude, kam dosáhl.
"Co se stalo?" zeptal se seržant Jaroš, který strávil noc bůhví kde.
"Znáte to, seržante, pro pár kousnutí mě kapitán proklíná až do desátého kolene. Jen proto, že jsem k noclehu vybral omylem slepičárnu..."
Jaroš udiveně zvedl obočí.
"Štěničárnu!" zařval Stein, "a mlčte nebo vám tím krkem zakroutím. Jak slepici!"

Notár a cechmajster nervózne prešľapovali pred budovou mestskej hliadky. Nedávno k nim dorazila neoverená správa o Steinovom návrate, ale bez podrobností.
Sú v poriadku? premýšľal Barbarič azda piatykrát, keď začul dupot kopýt. Štyri postavy sprevádzané dvomi jazdcami.
Stačil jeden pohľad a Hausserova tvár zažiarila. „Margita!“ Manželia si skočili do náručia, nedbajúc verejnej mienky.
„Sú tí lotri mŕtvi?“ zaujímalo Barbariča.
Stein ukázal na muža vedeného do cely. „Prípad uzavretý,“ povedal a zívol. „Neviete o voľných posteliach?“

Levoču opustili zavčasu ráno. Vzrušenie z nočného vyšetrovania pohaslo, ale vzbĺklo nové. Po chvíli zvrtli kone na cestu vedúcu ku Košiciam. Čakala ich dlhá jazda.

Biela vrana jej rukou zapchal ústa. Počul nás niekto? zľakol sa.
Nervózne vliekol Margitu lesom, keď z tmy znenazdajky vykročil Stein. Len dýka pritisnutá k ženskému hrdlu zastavila jeho výpad.
„Pusť ju!“ Paloš sa varovne vznášal vo vzduchu. „Tvoj komplic, prečo si ho zabil? Hádka?“
„Chcel ju len zneuctiť.“ Dýka nervózne poskočila. „Ja ťa milujem, Margitka, hviezda jasná. Už od jarmoku na teba myslím.“
Vtom Stein kývol. Teraz!
Muž si Jarošovu prítomnosť všimol neskoro. Seržant mocne uchopil ruku s dýkou, aby ju znehybnil, a len čo sa Margita vyslobodila, nemilosrdne zrazil únoscu na zem, kde ho odzbrojili.
„Pôjdeš s nami!“

Náhly výkrik pripomína vo večernom tichu hromobitie.
Spozornejú. Znamenie, že sú blízko.
„Seržant, tadiaľto!“

Vyľakane odstúpi od dverí. Ten desivý vreskot... Čo sa práve stalo?
Mlčky sa utiahne do rohu miestnosti a schúlená do klbka začína nariekať.
Vtom zaškrípe závora.
„Poď, drahá,“ začuje. „Beriem si ťa domov. A tam sa staneš mojou!“

Konečne prichádzajú na miesto. Dvere dokorán otvorené, pred nimi pohodená závora.
Čiernovlasý muž s prebodnutým hrudníkom leží na zemi, nejaví známky života.
Zašuchoce krovie. Ženský hlas zavolá o pomoc. Ktosi zasyčí – žena stíchne.
Paloš a tesák sa zvrtnú, pripravené k boji. Dva páry nôh obozretne zamieria k húštine.