DMD č. 17. pro 17. 4. 2023. Téma: Kde se vidíte za 5 let?

„Chtěl bych ti učinit nabídku, Johne.“
„Skvěle. Tvůj bratr na naše zasnoubení čeká už pět let.“
Sherlock zmateně zamrká. Trvá, než najde hlas. „To je nějaký vtip, kterému nerozumím?“
„To byla první věc, co mi Mycroft před pěti lety řekl, když jsme se seznámili. Zřejmě ale nečekal, že to potrvá tak dlouho.“
„Ty…“ konečně mu dojde celá věc a polije ho horko. Představa zbytku života s Johnem Watsonem byla euforická. „Ale my nejsme…“ ani milenci. Nedopoví.
„Pokud jde o mě, Sherlocku, chodíme spolu už roky. Ale to nebylo to, cos mi původně chtěl, že?“
„Ne, ale to už není důležité.“

Kateřina odložila vyšívání, protřela si unavené oči a zahleděla se na dceru.
„Anežko,“ řekla tiše, že jí skoro rozumět nebylo, „pojď si ke mně sednout. Dnes je právě patnáct let, co ses narodila. Přemýšlím, jaký bude náš další život Za pět let už asi budeš mít vlastní rodinu… já zůstanu tady sama… Budu tě chodit navštěvovat, kolébat tvoje děti…“ setřela slzu, „… jen o předcích jim nebudu moci vypravovat…“
Do dveří vešla rozradostněná paní Anna.
„Tak už je na světě,“ odpověděla na nevyřčenou otázku. „Je to děvčátko a budou jí říkat Anežka. Narodila se ve stejný den a taky mamince Kateřině.“

„Podívejte se, my vizionáři do budoucnosti vidíme, ale jen výjevy. Rozumíte tomu?“

„Ano, jistě.“

„Teď nacionále. Jméno?“

„Albus Percival Wulfric Brian Brumbál.“

„Bydliště?“

„Bradavice.“

„Povolání?“

„Ředitel školy čar a kouzel.“

„Zajímavé povolání.“

„Mě to baví. Škola má čtyři koleje, dobré učitele a výbornou pověst.“
„Teď mi do toho, pane Brumbál, nemluvte. Já to z těch kamen musím dostat, když jsou horký. Tak kdepak jste, Bradavice? U jezera. A vidím vás. Máte v ruce hůlku, stojíte na věži u hodin a mluvíte s nějakým vysokým černovlasým mužem v plášti. No a teď padáte z tý věže dolů. A dál už nic.“

Komnata je zalitá sluncem.
Sedí v pohodlném křesle, konečně spící Kaitlyn v náručí.
U jejích nohou si Daren staví odvážné konstrukce z dřevěných špalíčků. Občas vzhlédne a poctí ji plachým úsměvem.
Upírá pohled k oknu, potom se podívá na obě děti. Je jasné, že útěk za těchto podmínek nepřichází v úvahu. Ti dva na ní závisejí.
Ale nechce být otrokem!
Co udělat, aby tady za pět let neseděla stejně bezmocně jako teď?
Svobodu, jak si ji přeje, mít nebude.
Ale svoboda má víc tváří.
Musí donutit Assaniho, aby ji bral vážně.
Hm.
Začalo to v posteli… proč tam kreativně nenavázat?

Dějství na hladině zálivu pozbylo důležitosti. Šance, že se probijí ke člunům, zmírala zadupaná v písku. Obrnili se na malém pahorku pocuchaném vichřicí. Muškety námořních pěšáků držely útočníky v uctivé vzdálenosti od jejich provizorní pevnůstky. Prozatím. Zásoby kulí a prachu neměli bezedné.
Frances vážila možnosti. V otevřeném boji je rozcupují. Vzdát se? Kdyby stáli proti řádným námořníkům, čekalo by je zajetí. Pár let v nějaké útulné díře. Dokud je nevymění nebo dokud boje neskončí. Rozkošná představa. Jenže tohle byli kapeři, piráti. S lapacím listem. Ale pořád piráti. Na jejich gentlemanské jednání by nevsadila ani zlámanou grešli.
Udrží se do tmy?

„Za pět let bych mohl udělat na Ministerstvu kariéru,“ protáhl líně James, „vezmu si Evansovou a budeme mít nejmíň čtyři děti. Půjdete jim za kmotry.“
„Nevychází ti počty,“ zamumlal Remus.
„Třeba bude chtít Evansová poprosit Srabuse,“ zapištěl Červíček…

…a vytrhl jej ze snění. Jak mladí byli a jak hloupí. A teď? James mrtvý, Remus ztracený a Péťa v bezpečí, ve své pravé krysí podobě. Kéž by z něj mozkomor vysál tu vzpomínku do dna, zatoužil náhle. Zasmál by se tomu, ale smích se změnil v bolestné zavytí. Roztříštilo se o zdi Azkabanu a spadlo do vln.
Moře je lhostejně pohltilo.

Kdyby se jí teď někdo zeptal, kde se vidí za pět let. Hned by věděla odpověď.

"Lio...Kde se vidíš ty za pět let?" podívá se na onu osobu, která jí právě položila onu otázku.

"Z profesního života doufám, že v tu dobu ze mě bude už alespoň trochu zkušená lékouzelnice ve svém zaměření...Za to můj osobní život bude zajímavý. Předpokládám, že v tu dobu už budu vdaná paní někoho, koho mi vybere Abraxas. Možná ze mě už v tu dobu bude i matka." odmlčí se. V hlavě jí běhá tato myšlenka. Hlavně když budu v tu dobu šťastná.

„S tímhle přístupem jseš za pět let v kriminále!“ zařval Sirius.
„Nepovídej,“ odsekla Elizabeth. „Proč až za pět let?“
„Protože to už budeš plnoletá. Do tý doby můžeš skončit leda v pasťáku. Anebo na ulici. A tam fakt skončit nechceš, to mi věř!“
„Budeš mi vykládat, jak to tam chodí? Jak se holky prodávají, aby měly na jídlo? Jak končí na heráku? Jak zpití kluci vytahují nože?“
„Něco bych ti o tom říct mohl.“
„Jasně, protože zrovna ty s tím máš bohatý zkušenosti, co?“
„V šestnácti jsem opilej bodnul kluka.“
„Co?!“
„Myslíš, že mě znáš, Lizzie, ale víš úplný hovno.“

Dead, unmourned, remembered as a cautionary tale – a warning that commoners could not be trusted, that only the bluest of blood deserved titles.

“Father?”

Dead, redeemed, his last act slicing deeply into a mighty dragon’s neck. His death once more an inspiration to those he had come from, the commoners.

“Father…”

Alive, with accented Orlesian falling from his lips, battling Darkspawn and, for the first time in his life, researching. Reading. Bettering his mind.

“Father! It’s time.”

Loghain snapped back to himself, looking at his daughter with a small smile. “I’m sorry, my dear. I had strange dreams last night.”

Tak přece jen svoboda.
Válka skončila a on vyvázl z koncentračních táborů i pochodu smrti.
Bylo to strašných, temných pět let, kdy se sotva dalo v něco doufat, ale teď se otvírala nová budoucnost. Pokojný život v míru, návrat k práci, bádání a nalézání nových pohledů na dávnou minulost.
Jenže už se stahovala nová mračna.
Strana, které kdysi věřil a později se od ní odvrátil, přebírala moc. Nastal převrat a čas zúčtování s bývalými členy. Stal se trockistou, hlavou jakési skupiny zrádců, které ani neznal.
Tihle protivníci už neponechali nic náhodě.
Rozsudek a poprava proběhly právě pět let po osvobození.