DMD č. 17. pro 17. 4. 2023. Téma: Kde se vidíte za 5 let?

Kde se vidíte za 5 let?

Tuhle totálně stupidní otázku dostávám každý rok v povinném dotazníku. Má postarší kolegyně suverénně píše, že v krematoriu. Pokaždé se tomu zasmějem. Já mám chuť, ale ne odvahu, napsat, že buď v blázinci nebo v kriminále, dle toho, jak moc za těch pět let budu ještě příčetná.

Nejspíš za pět let budu uklízečkou a bodyguardem zároveň (a asi tisícem dalších profesí). Po zemi zbytky jídla rozházeného předrahým potomstvem. Vládkyně chaosu, ničitelka řádu (nebo naopak). Vypadat budu jak angorák, lítat po domě jak sova na kofeinu. Takže kde se vidím za 5 let? V pr…

Romantický večer v peřinách přerušilo hlasité zaklepání.
Hagrid zaklel, vstal, otevřel okno a vzal si od bradavické sovy dopis.
„Kdo nám píše? Aby se tak něco stalo s mejma zvířatama… No todle! To je vod Sibylly Trelawneyový, našej profesorky jasnovidectví! Prej měla vidění. Vo nás dvou. A že nás musí varovat. Že se zrovinka teď někde spojujou nějaký síly, kerý způsoběj trojitý nadělení a do jednoho roku nám převrátěj život vzhůru nohama…
No… řek bych, že si nemusíme dělat starosti. Vona si beztak enom zase přihnula kapku víc portskýho. Co dybysme teda dokončili, co sme před chvilkou tak pěkně začali?“

„Kde se vidíte za 5 let?“
Bytostně tuhle otázku nenáviděla. Dostala ji u NKÚ i OVCE, jako kdyby snad tušila, co bude po škole dělat. Vystřídala profese mezi mudly i kouzelníky… a teď seděla tady.
„Slečno Tonksová?“
Její vlasy změnily barvu i délku, z krátkého, tmavého mikáda přešly do blonďatých, dlouhých kudrlinek.
Vedoucí oddělení bystrozorů uchváceně zíral.
„Nezmínila jste se, v životopise, že jste metamorfomág.“
„Nerada to vytahuju. Všichni pak věnují pozornost téhle mojí vrozené schopnosti,“ pokrčila rameny. „K vaší otázce… ráda bych ještě měla práci za tu dobu.“
„Neztratíte se u nás.“
„Uvidíme,“ vstala, zakopla o židli. „Jsem nešikovná.“

Kde se vidím za 5 let? Tato otázka mě pronásleduje od rána, kdy jsem si přečetla dnešní téma. Pořád je tu a nemůžu se jí zbavit. Jak budu vypadat a co budu dělat, to nevím. Mám jen jednu jistotu. Vím, že budu starší a možná taky moudřejší. Do moudrosti počítám sbírku svých omylů a přešlapů, kterých nebylo málo, ale také věci, které se mi povedly a jsem na ně právem hrdá. Určitě budu mít nějakého psa. Je to skvělý parťák do nepohody. Budu si dál užívat život a těšit se na každý den, který prožiji naplno od rána do večera.

„Zase nespala dobře,“ prohlásil ošetřovatel uzavřeného oddělení psychiatrické kliniky. Nebylo to nic nového. Už pět let se Marthě Starkové zdál stejný sen.

Stála uprostřed louky. Zničehonic se před ní zjevil zámek. Na jeho zahradě se procházeli bílí pávi, které krmili podivné ušaté bytůstky. Od zámku přicházel pohledný blondýn v zastaralém oděvu. Přestože nevypadal nebezpečně, Martha se bála.
Proto ji neudivilo, že najednou držela plamenomet. Během chvilky změnila panství ve spáleniště. Pak se otočila. Za zády měla zrádce Denise. Plamenometem ho pomalu grilovala. Řval tak strašně, až se hrůzou vzbudila.

Nic nezabíralo, léky, šoky. Znovu a znovu prožívala poslední reálný den.

Když dohořel poslední plamínek v Tróji, tak se Odysseus rozhodl, že odplují, když tu najednou se objevila nějaká ochechule s mikrofonem a kamerou.

Představila se jako reportérka pořadu v televizi "Večeře se Starou" a hned se začala vyptávat:

"A jak jste vůbec přišel na tu lest s tím dřevěným koněm?"

"Jak jste to zjistila?" zeptal se jí Odysseus.

"Tady pokládám otázky já!"

"Bože!" pomyslel si a řekl: "No, nějak jsem na to přišel."

"A proč jste na to přišel tak pozdě?"

"Tak si taky zkuste válčit deset let v kuse!"

"A kde se vidíte za 5 let?"

"Na cestě domů."

Svoj život mala rozplánovaný: vysoká škola, spozná svojho budúceho, promócie, svadba, prvá práca, dieťa - prvé, druhé. Budú bývať v dome, za domom les, pred záhrada a veľká rodinná hojdačka. Vytvoria domov nielen deťom, ale i útulkáčikovi. Doktorka sa jej na jednom zo sedení spýtala, čo by chcela stihnúť za 5 rokov. V mylnej predstave, že lieky zabrali. Niečo jej nakecala. Večer sa pokúsila vykrvácať. Neskôr v nemocnici myslela na jeho slová:„Do dvoch rokov sa s mojou pomocou zbavíš všetkých démonov, tretí a štvrtý budeme cestovať, viac sa spoznáme. Piaty, ak budeš chcieť, oslávime novým životom."
„Thomas, čakal nás piaty..."

Jako by z jejího života vymazali barvy. Vzpomínala si ještě, jaké to je, když prsty voní terpentýnem a na pár centimetrech může vzniknout jakýkoliv svět, který si vysní. Měla strach, že až se vrátí, nedokáže už namalovat nic, než bílé nekonečno. Měkké, milosrdné bílo, nebo jedovaté bílo, ze kterého fouká potměšilý vítr, který se usadí pod děravým kabátem a bude štípat do prstů. Bílo, ze kterého svítí matčiny smutné oči. Proč ses vracela, Ariadno, do země, která ti zabila sestru? Budou ty ruce schopné malovat i za pět let? Za deset? Vrátí se vůbec? Nebo jí zmrznou, jako tolika jiným?

Ztratila se budoucnost. Dříve, když jsem byl malý, bylo vepředu vždycky něco oslňujícího a neznámého. Něco, na co se dalo těšit. Teď přesně vím, co bude potom, třeba za těch pět let. To samé co dnes. Dělat budu to samé, i když možná trochu jinak. Budu chodit do stejných kaváren, nebo do jiných, podobných. Budu jezdit přibližně stejným autem, i když toho bude umět víc. Místo budoucnosti je přítomnost. Akorát nějaká přítomnost se odehrává teď a nějaká bude potom. Nejhorší je to, že se mi moje přítomnost líbí. Auto je dobré a kavárny jsou útulné, ale budoucnosti je mi líto.

Salon, odpoledne. Vyjma známé sestavy je přítomen také zvídavý reportér.

Reportér: “K vaší činnosti dramatické, pane Wilde. Čtyři hry během dvou let! Co bude za rok, za pět let?”
Oscar: “Dobrá otázka. Spočítal jsem, kolik her musím napsat, abych uživil tuto výjimečnou domácnost včetně jejích příležitostných obyvatel.” (Významný pohled na Bosieho).
Reportér: “Ano?”
Oscar: “Sedm celých dvacet devět her ročně.”
Reportér: “Oh.”
Bosie: “Pft.”
Reportér (velmi opatrně): “To je… docela hodně…”
Bosie (odloží skleničku s vínem): “Oscar hrozně rád přehání svoje utrpení. Sdělte laskavě světu, že většina nejlepších replik z jeho poslední byla moje. On je jen poskládal na papír.”