DMD č. 17. pro 17. 4. 2023. Téma: Kde se vidíte za 5 let?

"Jsi krásná, mladá a laskavá. Všichni tě mají rádi a snaží se tě celý tvůj dosavadní život ochraňovat. Patříš k nejvíce bohatým a vlivným lidem ve známém světě. Máš nejlepší vzdělání, jakého můžeš v současné době dosáhnout. Jsi ambiciózní a víš, že život není jednoduchý. Víš, že tě čekají těžké časy. Musíš to vědět, protože ti to všichni opakují už od prvních krůčků tvého života. A teď k tomu všemu jsi i na prahu dospělosti a ta osudná chvíle je již tady."

"Tak, kde se vidíš za 5 let, Růženko?"
"Ehm..." zamyslela se Růženka a pohlédla na postel vedle kolovratu.

„Pane Spálený,“ oslovil Fanouše psycholog a usrkl kávu, „jak byste zhodnotil své dosavadní působení u podniku?“
„Jsem tu třicet let.“
„Čili spokojen?“
„Nestěžuju si.“
„Klidně můžete.“
„Nepotřebuju.“
„Směny vám vyhovují?“
„Víceméně jo.“
„Konflikty s cestujícími?“
„Neřeším.“
„Hmm…“
„Jako mohli by nám přidat… Za ten voser. Pondělí ve tři ráno budíček, pátek ve tři ráno spát, biorytmus v hajzlu, manželství v troskách, bezďáci, feťáci, Bolt, Wolt, Rohlík, dementi, co neumí zaparkovat, kolony až do prdele… Kurva, že se na to nevyseru!“
„Takže… za pět let do důchodu?“
„Ne, já pojedu z vozovny rovnou do krematoria.“
„To máte jenom dvě zastávky, že?“

"Co mlčíš jako zařezaný," obrátila se léčitelka na Marigolda.
Ten byl opravdu nezvykle tichý.
"Ano, věřím ti, že tě zaklínač vystrašil, ale mluvit snad ještě můžeš ne?"
"Můžu, ale slíbil jsem, že tady budu potichu."
Dívka se rozesmála. "Neboj, tady jsme dobře schovaní, tady tě nikdo neuslyší. Jsme v zadní části domu léčitelů, sem nikdo nesmí chodit. Ani místní stráž."

Marigold viditelně pookřál, poočku se na ni podíval. Pousmál se. Trochu odvážněji, hodně svůdně.
"Tohle na mě ale nezkoušej, jsem v přísaze čistoty. Na to můžeš rovnou zapomenout."
"A co budeš dělat za pět let? Můžu se zastavit? Rád počkám."

„A kde se v naší firmě vidíte za pět let, pane Jaroslave?

„Vidím se jako nadšený, energický a především kreativní přispěvatel do společného blaha firmy.
Budu tvořit pouze kapku v korporátním moři, ale přesto chci být nedílnou součástí vaší firmy."

„A jak toho hodláte docílit?"
Budu užívat revoluční způsoby práce a časového managementu a díky mojí vášni z toho nikdy nevyhořím!"
„A to hodláte praktikovat jak?"

„Poslyšte, já tu nejsem jen tak pro srandu králíkům! Lhát na to mě užije, to jo, ale nebudu tady ze sebe dělat šaška dvě hodiny jenom kvůli pozici vrátného, mizím."

„S pánem bohem."

„Nashle-"

"Tati?" zeptala se má třináctiletá dcera.
"Hmm?"
"Dneska jsme ve skupině řešili, co budeme chtít dělat až nám bude osmnáct."
To mě zaujalo. "A copak jsi řekla?"
"Že budu zlovkyní!"
"A co na to ostatní děti?"
"Smáli se mi."
"To mě nepřekvapuje. Víš, nikdy ještě žádná zlovkyně nebyla," snažil jsem se jí vysvětlit.
"Však taky budu první," namítala.
"Já ti to neberu," bylo mi jí líto, ale musela slyšet pravdu. "Ale být zlovcem je velmi těžké."
"Tati, nepodceňuj sílu žen!" Naštval jsem jí.
"Počkej, ještě jsi neslyšela to hlavní."
"Už tě neposlouchám!" Trucovala.
"Totiž, každý zlovec si musí nechat obřezat..."

Personalistku u policie dělala již mnoho let, ale příprava na tento pohovor jí dala zabrat. Na co se má sakra ptát vikingské hospodyně?

Alhildr se pohodlně opřela do opěradla židle a usmála se na personalistku, která se začínala potit.

„Našla jste nás bez problémů?"
„Jo, vedou k vám šipky přes půl města."

„Proč chcete pracovat u policie?"
„Vystudovala jsem policejní akademii."

„Kde se vidíte za pět let?"
„Od toho máme vědmy."

„Myslím, že to stačí," sdělila ji přiškrceným hlasem personalistka, zaklapla desky a vstala, aby si s Alhildr potřásla rukou.

Alhildr potřásla hlavou. Nechápala, co na těch pohovorech všichni mají.

He was running in circles between his real life and his dream life. And neither of them felt complete. He felt empty and alone. Although Emily was incredible. He couldn't ask for a more caring and understanding wife. But that was the issue, he never asked for a wife.
How long can this farce go on for? A few months? A year? What about five? What is he going to do then? How long, until they are forced to have children? He couldn't get these thoughts out of his head even when he was oscillating in front of Henry's house.

Přemýšlím nad životem. Vybavuje se mi rozhovor, který jsem vedl s výchovnou poradkyní v pasťáku: „Viktore, jsi šikovný chlapec (bla, bla), ale ujíždíš špatným směrem (a co jako?). Za chvíli budeš dospělý a budeš se muset postavit na vlastní nohy (hmm). Kde se vidíš za 5 let?“
Odpověděl jsem něco ve stylu, že budu někdo, že se o mě bude hodně mluvit.
A taky, že jo.
Koukám s úsměvem na výstřižek novinového článku:
„….v domově pro mladistvé řádil šílenec. Chlapec, který byl sám ještě nedávno uživatelem služby, surově zavraždil osm lidí. Mezi mrtvými byly nejen vychovatelé ale i samotné děti.“

skryjeme se
za objektivem fotoaparátu
vnitřní ztrátu
přebijem usměvavým mlčením
tichou pozorností
k osudu druhého

pocity schováme do písní
psaných cizinci
jak pouliční milenci
hrajeme na náplavce
na přání davu
když na vteřinu zpomalí
a vím, jde to lehce
krást věty jiným
zoufalým

emoce ukryjem
do kroků waltzu
doteku dlaně
na hraně
lopatky
klapou podpatky
místo snídaně
radši jen silnou kávu
než půjdem dál

pět let se touláme bok po boku
přesto se vždycky minem
a za dalších pět?
zůstanou rýhy na parketu
snad bude čas na lítost
vysoká cena
platí se za blízkost
poslední sloku
necháme vyznít do ztracena

Nedokázal pochopit, že se nechce vdávat, navíc se evidentně považoval za dobrou partii. (Což by nepochybně byl i v očích jejích rodičů… Zatraceně!) Nebýt jeho hloupého dvoření (Kde do prkýnka přišel na to, že se jí musí dvořit?!), byla by tu zimu téměř dokonale šťastná: Karel se z války vrátil na Tři krále – s ošklivou jizvou, ale jinak zdravý – a sny, které si chtěla začít plnit, byly na dosah.
„Co bys ráda dělala… řekněmě za pět let?“ zeptal se jí bratr jednou večer, když mu masírovala zjizvené lýtko.
„Cestovala po Austrálii.“
„Antika už tě nezajímá?“
Zazubila se. „Antickými památkami začnu.“