DMD č. 29. pro 29. 4. 2023. Téma: Držte mě!

Když byla Charlie malá, byla hodně zvídavá. Všechno potřebovala vyzkoušet, všude lezla a slídila. My s Anthonym jsme měli vždycky plné ruce práce, abychom ji udrželi naživu a věděli, kde se pohybuje. Často jsme ji brali na hřiště, aby se vylítala a večer pak dobře spala, případně doma moc nezlobila.

Na hřišti jsme museli mít obzvlášť oči na šťopkách. Jinak nám pravidelně vyváděla věci, ze kterých jsme za minutu zestárli snad o rok.

Viděl jsem ji, jak vylezla na prolízačku, ale úplně nahoře najednou dostala strach. Nezvyklé. "Pomoooc!" křičela.
"Neboj, to dáš!" povzbudil jsem ji.
"Spadnu! Vždyť spadnu! Držte měěě!"

V zákrutách života,
v bludišti stezek vedlejších,
kroky mé cestou provází
jednou pláč a jindy zase smích.

Jednou mi míle za mílí
lehce jak vánek jarní běží,
jindy se ze sil posledních
za krokem krůček vleču stěží.

Kdo ví, kolik že do cíle
zbývá mi projít ještě
za slunce prašných cest,
či blátivých za deště?

V zákrutách života
bez mapy, bez kompasu,
po správných odbočkách
na slepo stále pasu.

A kraje cesty lemují
sta nutností a svodů,
labyrint z voleb spletený,
labyrint bez návodu.

Za každou chybu v úsudku
blouděním dalším platím,
po ruce tápu pomocné,
než docela se ztratím.

„Drrahoušku, zítrra už sice odjíždíme, ale nějak jsme povyrrostli, měli bychom si naposledy fouknout do naší trrumpetky.“
„Já teda nevim, vona je drobátko prasklá, sem si na ni tento… kapku sed. Ale dyž myslíš…“
Hagrid se nadechl a mocně do plastové hračky foukl. A zmizel.
Olympa se zmateně rozhlížela po pokoji. Pak zaslechla od podlahy tiché volání. Vytřeštila oči. „No to mě podrržte!!!“
Před špičkou její boty poskakovala maličká postavička a zuřivě na ni mávala.
Sehnula se, aby ji zvedla. Po několika marných pokusech strnula. „Hagrride, jak já tě prromerrlina dostanu domů? Sice jsi jako fazolka, ale vážíš pořřád stejně!“

Slza spadne do zelené hlubiny prachů rozpuštěných v kapsách chamtivosti. Ruleta se točí a já neznám východisko. Mříže padoucha vlastní nenasytnosti. Drž mě za ruku, ať neztratím směr v křivolakých uličkách mrtvolně bledých bludiček proher. Na hraně chodníku a křišťálu toulám se nocí, jež zpívá o nových zítřcích. Pozbyta v probdělé noci je naděje, vzplála chladně na ciferníku poblouznění. Kde je onen výstřel z pistole protnuv tmu pikového esa? Povídej ten příběh trumfnutých párů vedle několikáté rundy whisky, kouře cigarety ztrácejícího se v prázdné peněžence doufajících očí. Na ulici teď číhá sázka života, omšelý samet kartónů však loudí úsměv milionáře.

"Co si o tom myslíte, paní Havránková?" zeptal se malý Lojzík Beránek v dokonalé nápodobě intonace paní Vonáskové.
Obě dámy se zasmály.
Slavnost byla velkolepá. Lidé zaplnili Kostelní náměstí a házeli růže na létající talíře alaberanské invazní flotily. Chvíle odletu se blížila. Alaberani se také usmívali a mávali.
Guru Procházka stál s Emilem Kovářem, vedoucím Jasmínové cukrárny, u admirálského talíře a důrazně něco vysvětloval všem okolo. Asi aby si myli ruce a zdravili starší lidi.
Ovšem létající talíř malého Lojzíka Beránka byl bezpečně zaparkován na dvorku paní Vonáskové.
"Nadšeně ráduji rád zůstanu," vztáhl k dámám ruce a poprosil: "Držte mě!"

Nevěděla, kolik uběhlo času. Mohly to být hodiny, dny, týdny a klidně by tipovala i měsíc. Zjistila, na jakém místě občas dopadla kapka vody. Po čase tam vznikla louže, ze které se mohla napít. Už začala bláznit. Domnívala se, že ve tmě vidí stíny. Cítila, jak se jí vysmívají… ne vysmívají, jak ji chtějí obejmout. Pozřít.
„Pojďte ke mě. Pojďte. Obejměte mě. DRŽTE MĚ!“ zařvala. „Jsem jen vaše!“ dala se do pláče. Temnota ji sevřela ještě víc. Našla v ní útěchu. Stejně už je konec. Proč se neoddat temnotě. Zavřela oči. V tichu se rozléhal zvuk jejího jména. "Primm, Primm!"

"Unk," prohlásím.
A to je prostředek příběhu.
Jsem totiž hrozně zvědavá ženská, a taky jsem hustá jako skotský porridge (s výjimkou porridge z Drovers Inn, neváhejte se zeptat). Proto, když jsem se dozvěděla, že má probíhat porada profesorského sboru ohledně elementů poněkud rušivých, tudíž i nás, rozhodla jsem se provést špionáž tak, že k danému oknu vyšplhám.
Zvenku.
Protože zároveň razím Bezpečnost nade vše, navázala jsem se na lano, jež jsem svěřila svým spolupachatelkám.
To náhle povolilo.
"Unk," prohlásím.
"Ups," zazní shora. Lano se prověsí.
"Iiiik? Doberte!"
"Tess, jak bych ti to..."
"Doberte, kua!"
"Jsi Mary Sue. Určitě umíš levitovat."

Ve Spartě se konala hostina, Helena odešla za chvíli do své komnaty. Meneláovi to nepřišlo divné, ale když skončila hostina a on šel do její komnaty, tak byla pryč a ležel tam jen dopis. Meneláos ho otevřel a začal číst:

"Nebavil mě život v nudné Spartě, utekla jsem s Paridem, který se o mě alespoň zajímá. Nehledej mě!
Sbohem,
Helena."

Rozhostilo se ticho a v celém zámku bylo slyšet Meneláovo: "Držte mě!"

Meneláos naštvaně řekl: "Půjdu jí hledat, i kdyby to mělo být až na kraj světa. Napíšu o tom bratru Agamemnónovi a králi Odysseovi, ti mi s tím pomůžou."

Smrt generála Beauregarda separatistické jednotky na Randonu neochromila. Droidi opevňovali pozice, pobíhali ulicemi města, připravovali se prostě na přílet republikových výsadkářů.
Orn, Bro a Dude tedy zamávali raketoplánu a v plné polní vyrazili zpátky za Champbaccou, protože tušili, že už kontaktoval Monitor a má plán. A ono jo!
„Rozkazy, generále?“ zasalutoval RC-7473, když se k němu prostříleli a prosekali.
[„Držte pozici,“] odvětil Wookiee nonšalantně a sedal si. V jakémsi sklepě, který k tomu ani přinejmenším nevybízel.
„Se vší úctou, generále, tahle pozice je pěkně na hovno a kromě vás tu není nic, co by stálo za držení.“
[„Tak držte mě.“]

Jednoduchý návod, jak vyřešit energetickou krizi? Vsaďte na termonukleární syntézu.
Ionizujte lehounké atomy - odtrhejte z nich elektrony - a z kladných iontů si udělejte stavebnici. Ze dvou protonů složíte deuterium, přidáte další proton, máte tritium, slepíte dvě tritia, máte helium (dobře, dva protony upadnou, ale s těmi začnete celý proces znovu). Co krok, to uvolněná energie.
Funguje to, jenže zatím jen uvnitř hvězd. Tlaky a teploty pro syntézu potřebné jsou nepředstavitelné. Není nádoba, jejíž stěny by se při dotyku s ionty nevypařily. Proto musíme zařídit, aby ke kontaktu vůbec nedošlo. Stlačit atomy magnetickým polem do středu prstence. Udržet je uvnitř Tokamaku.