DMD č. 29. pro 29. 4. 2023. Téma: Držte mě!

Doběhli k zavírající se bráně, Shizuko ji proskočila první. Když si všimla, že Keith se na druhé straně zastavil.
"Keithe?" zeptala se.
"Běžte, zdržím je." řekl a otočil se, že jde zpět do chodby.
"Co blbneš!" obořila se na něj. Sehla se pod skoro zavřenou bránu a strhla jej k zemi.
Podkutálel se pod bránou ven.
"Vždyť se to akorát zavře. Co ti hráblo?" koukla na něj nechápavě.
"Nevím, myslel jsem že to nevyjde ..." odpověděl a odvrátil pohled.
Shizuko se rozhlédla po okolí. U brány bylo pár automatických věží, jinak ale nikoho neviděla.
Motor brány se za nimi znovu ozval.

Vůdce nomádů se veřejně přiznal k úkladné vraždě.
Konalo se zrovna shromáždění klanů, všichni zúčastnění byli tudíž vázáni jediným, zato veledůležitým pravidlem. Nikdo nesměl své spory řešit násilím. Ten, kdo by vyvolal konflikt, musel nadále žít jako psanec, navíc s terčem na zádech. A vikingové nebyli zběhlí v diplomacii.
Jarlovi ve tváři hrál, pro něj tak typický, úlisný úšklebek. Pomsta Arvidovi a celému Norheimu byla na dosah. Právě přede všemi triumfálně odhalil, že nožem, který Arvidovi věnoval, byl ubodán jejich milovaný náčelník Olaf. Nechá se Arvid vyprovokovat?
Ten se vzápětí po vrahounovi zuřivě ohnal. Jeho druzi ho už nestačili zadržet.

Nelitovala ničeho.
Věděla, že se měla držet původního plánu – ne, že by měla nějaký konkrétní, přesný plán, ale pletky v Řecku do něj určitě nepatřily.
Nelitovala však ničeho.
Ten necelý rok s Dimitriem stál za to.
Přestože ji stál skoro celé úspory.
Svítalo.
Až se Dimitrios vzbudí, ona bude pryč.
Bude to tak lepší pro oba.
Nelitovala ničeho.
Ale tohle bude lepší.
Snažil by se ji zadržet (Obejmi mne, drž mne, neopouštěj mne!), tím si byla jistá.
Takhle to bude čistý řez – s dopisem na rozloučenou nechaným na stole.
Poslední peníze utratila za lodní lístek do Syrakus.
Byl čas odejít.

Lišácky se usmívám od ucha k uchu a pozorně poslouchám sousedy v hádce.
Důvodem je zaparkované auto.

"To místo, je moje!"
"Není, tohle je veřejné parkoviště! Kdo dřív přijde, ten dřív mele!"
"Vždy jsem tady parkoval já! Vypasni!"
Mladší se rozesmál a chce odejít... Když v tom, se starší postavil přímo před něj, zrudl, nafoukl se, rozhlíží se a očima spočinul na dvou sousedech a: "držte mě, nebo se neudržím a něco udělám."
Ostatní na něj nevěřícně hledí.
"Slyšíte?"
"Dědoooo, nechce toho, ještě vám rupne cévka."
"Coooo, ty parchante!"
Těšte kolem mladíkovi hlavy proletěla cihla.

Tož, tohle nabírá jiné obrátky...

Vidíš, jak jsem krásná? Pojď blíž… Pojď, neboj se! Ne, já vím, že se nebojíš, těšíš se, jen si prodlužuješ těšení tu chvíli, na chvíli, kdy se mne poprvé dotkneš, kdy mne pohladíš a nakonec pevně sevřeš.
Tak pojď, neotálej, nenech mě čekat! Mám si snad dát písemnou okolkovanou žádost?
Tak na co čekáš? Už to přeháníš, už to trvá vážně dlouho. Tolik ses přece těšil!
Tahle by to tedy nešlo! Vážený pane, takhle bychom si nerozuměli! Přistupte blíž. Tak, to je ono. Chyťte mě a držte mě pevně.
Vidíš, jak dobře ti jdu do ruky? Já, tvoje první pistole.

S veľkým premáhaním som vošla do kostola. Usadila som sa úplne dozadu, snažiac sa nemyslieť na farárov hlas, ktorý prinášal zlé spomienky.
Po rokoch som pristúpila takmer posledná k prijímaniu:„Prišla som prijať telo Pánovo.“ Zautomatizovaný pohyb vloženia hostie sa preňho pre tento moment stal prvým, roztraseným. Keď som vstala, ledva som sa udržala na nohách. Sprevádzal ma pohľadom, cítila som jeho páľavu v chrbte, keď som opatrne, pridŕžajúc sa lavíc kráčala k východu. Zjavil sa pri mne miništrant. Zachytil ma v poslednej chvíli, keď ma nohy zradili. Pomohol mi posadiť sa.
„Počkajte, donesiem Vám vodu,“ a už ho nebolo.

Vracela se na ranč, domů, po noční směně. Myslela, jen na odpočinek, postel a spánek. Ve chvíli, kdy autem zabočila na příjezdovou cestu, se jí veškeré pomyšlení rozplynulo. Viděla, že před domem parkuje další auto.
Na schodech i v chodbě ji uvítaly šlápoty od zabahněných bot, dvoje.
Ani jeden se nepřezul, napadlo ji kysele. Stačilo, aby šla dál, do kuchyně. Zavanula k ní i vůně burgerů.
„Ahoj, Cass, doufám, že ti tahle přepadovka nevadí.“
V kuchyni se povalovaly obaly od hromady burgerů a vypité lahve. Nad alkoholovým zápachem nakrčila nos.
Držte mě! Můj domov ze škatulky!
„To si oba uklidíte!“

Začne to už s jarními větříky, zvlášt když se přidá teplý jarní déšť plný života a vůní, po němž se všechno zelená a bují, každý strom, každá křovina v jiném odstínu, rozpuknou bělostné trnky a třešně. Všechno to promlouvá a probouzí zvláštní touhy.
Ale když se přimísí vůně šeříku, vábení zesílí. Pak je potřeba mě držet, co nejpevněji mě připoutat k zemi, protože stačí málo. Jednou se to stejně stane. Porozumím a poslechnu, prostě se vznesu na vlnách vánku, nebo vstoupím na neviditelnou stezku vinoucí se v našem těsném sousedství, jenom zatím nedostupnou, vedoucí někam do jiných sfér, snad domů.

"Go to bed, Rimmer." Lister pulled the blanket over his head and aggressively ignored the sounds of... sniffling?

The room was still dark. Jumping down, Lister made his way over to the figure huddled by the door.

"Rimmer? Y'all right?"

A stifled groan. Smeg, he shouldn't have let that woman work him over like that, but it had seemed funny. At the time. Lister held out his hand, but Rimmer twitched away.

"No broken bones? Let me-"

Rimmer grabbed a hold of him, and would not let go. Lister sighed. He'd bet his last dollarpound this would be forgotten tomorrow.

"Držte mě nebo ho zabiju!" zafuněl rozlíceně Harry.
Ron s Hermionou ho z každé strany popadli za paži.
"Na škole jsem tě skoro měl, Malfoyi, ale teď už nemám důvod držet se zpátky! Dostanu tě na kolena!"
Draco si arogantně odfrknul, než opustil ministerstvo i se svou prořízlou pusou.

***

Vypustil kouř ze rtů a típl cigáro o popelník na nočním stolku. Proti němu se protáhlo nahé hřejivé tělo.
Draco se usmál. "Pottere, ty seš strašná drama queen, když předstíráš, že mě nesnášíš."
"Ale fungovalo to, nebo ne?"
"Co myslíš? Žes mě dostal na kolena, nebo ten tvůj herecký výstup?"
"Obojí."