DMD č. 29. pro 29. 4. 2023. Téma: Držte mě!

„Nezkusíme pokus?”
Harry se na něj podíval. „Pokus?”
„Jo. Pokus. Půjdeš do společenky, strašně naštvanej a řekneš, ať tě drží nebo se neznáš. A schválně, co udělají.”
Zacukaly mu koutky. Co si myslíš, že udělají?
„To nevím! Proto to musíme zkusit!”
„Fajn.” Nakrčil čelo.
Severus zvedl obočí. „Tohle je tvůj naštvaný výraz?”
„Jo.”
Chvíli to trvalo, než se Harry dostatečně naštval, ale povedlo se. Jakmile přirázoval do společenky, všichni se ošili.
„Herolde? Jsi v pohodě?”
Harry se podíval na Montyho. „Ne. Zastavte mě nebo...”
Tak zpanikařené Zmijozely ještě neviděl.
„Sežeňte Severuse!” rozneslo se šeptem.
Tak to nečekal. Ale pokus dobrý!

Jak mohl být tak hloupý? Cožpak si neuvědomil, o jaké hrdlořezy jde? Štval koně zpět a modlil se, aby přijel včas.
První pohled ho uklidnil. Dali jí meč. Věděl, co s ním dokáže. Ale…

„Soubojový meč?!?“ zavřískl. „Vy hajzlové!“

Odpovědí mu bylo posupné pochechtávání.
Neváhal ani vteřinu. Vrhnul se do jámy a snažil se medvěda odlákat od zkrvavené Brienne. Spoléhal, že jeho zemřít nenechají? Snad. Ale vlastně o tom neuvažoval, věděl jen, že ji musí zachránit.
Teprve když dostal ven ji, začal se starat i o svůj život.

„Držte mě!“ vykřikla Brienne, visící dolů a hmatající po jeho zmrzačené ruce.

Tenhle lov byl průšvih od prvního okamžiku. Pak už to bylo jen horší.
Jednu ruku měl nejspíš zlomenou, ta druhá hrozila, že každou vteřinu povolí. Pot mu crčel do očí. Patra Coruscantu pod ním mizela v šeru. Zase jednou litoval, že si k brnění nepořídil i jet pack.
Rozhlédl se. Kousek pod ním byla lávka. Kdyby se rozhoupal…

Už když se pouštěl, bylo mu jasné, že nedoskočí.

Ta konečná rána o zem nepřišla. Kolem zápěstí se mu sevřely něčí prsty, nad nimi odřené brnění se zbytky hlídkařské červené.
"Mám tě," usmál se Lefty. V tu chvíli ještě na cizího lovce.

Jen si mne držte, pane, v tom vězení, kterému říkáte láskyplné manželství. Držte mne pod věčným dohledem, však nemyslete, vím o těch očích, které mě hlídají na každém kroku. Ale že za svůj věnec slávy, vděčíte mně a mým milencům, na to jste zapomněl, samo sebou.
Držte mne svázanou ceremoniály, povinnostmi i státními cestami. Držte mě u huby jako svého koně. Řetěz mi dejte okolo krku a uvažte mě, když vám moje chování vadí.
Jiná nebudu. Vychovala mne Paříž a její salóny, ne zatuchlý a zastaralý korsický venkov. A věděl jste to, když jste mě učinil svou ženou.
Vaše Josefína

"Andulky, co jste to zas provedly? Já si nemůžu zajít na pět minut do vedlejšího domu. A to jsem zajistila okna a zamkla vás!"
"Babi, Monclík s Izzy nás navedli, abychom letěli do kuchyně sníst prosný dort, stejně jsi nám ho chtěla dát. A Pepíčka, Kiki a Honzíka nutili otevřít klec a řvali," naprášil Karlík.
"Držte mě! Já si chci jednou odpočnout a vy vyvedete tohle! To snad není normální. Zítra se vrátí Tom s maminkou a vymyslí nové, účinnější zabezpečení vaší klece.
Monclíku a Izzy, s dalším dortem se rozlučte a máte měsíční zákaz koupelí, a létání hodinu denně!"

Je konec jara, čtvrteční odpoledne, krásné počasí, slunce svítí a ptáčci zpívají.
U branky mateřské školy se potkají dva páry rodičů jdoucí si vyzvednout své ratolesti.
Už zdálky se jim něco nezdá, a když přijdou blíž, vidí, že děti sedí v pískovišti a učitelka tvrdě spí na lavičce.
Horkokrevnější tatínek vystartuje: „Držte mě! Já ji zabiju! Vždyť ona je vůbec nehlídá!“
Ostatní se ho snaží uklidnit, že se to musí řešit v klidu, a vyšlou jednu z maminek.
„Haló, paní učitelko, nebojíte se, že se vám nějaké dítě ztratí?”
„Ne, kam by chodily, když signál wi-fi je jenom na pískovišti...”

"Klucí, já se bojím. Držte mě."
"Neboj, brácha už taky skočil. Nic to není."
"Ale já se tuze bojím, co bude pak."
"Neboj, všichni skočí."
hop
...
"Děcka, podívejte jaké krásné kaštany. Vezmeme si tady nebozízek, nůžky a špejle." začínám hodinu Zahradnictví s PŠ2A.
"Vzpomeneme si, jak jsme byli malí, ano. Dělali jste někdy zvířátka? Ne? Tak si to ukážeme."
Beru do ruky nůžky a stříhám špejli tak, abych měla stejně dlouhé tyčinky na jedné straně trochu zkosené.
"A teď ho to trošku píchne, trošku zavrtám, ale nebojte se. Nakonec se mu to bude líbit."
...
Malé stádečko si vyšlo na mýtinku.

Lapáš po dechu a natahuješ ruce. Tvoje srdce puká. Cítíš, jak se rozpadá na tisíc kousků.
Kolem tebe stojí kruh stráží a sluhů s vyděšenými tvářemi. Cítíš jejich obavy, ale nikdo se neodváží přiblížit.
"Ruku..." šeptáš. Chceš toho říct víc, ale tvůj jazyk odmítá spolupracovat.
Je tohle tvůj poslední okamžik? Zemřeš na zemi svého pokoje, bez pomoci, bez útěchy? Nejmocnější muž celého Impéria, říkáš si hořce.
Najednou se jeden z nich pohne. Ludvic, věrný Ludvic, stálý, přímý.
"Můj pane," zašeptá a chytne tě za ruku. Pomůže ti posadit se.
Cítíš, jak magie zuří. Jeho ruce se barví zlatem.
Nejsi sám.

"Držte mě někdo, nebo spadnu!" křičel Adam. Visel ve vzduchu, s rukou nataženou směrem k Bohovi.
"Toho se bát nemusíš," ušklíbl se Bůh. "Ale jestli na tom padání trváš..."
Bůh máchl motyčkou. Adama to vymrštilo asi dva metry do vzduchu. Ale dřív než stačil zanadávat, zase spadl a skutálel se do příkopu.
"Tak, to bychom měli," usmál se Bůh a vykročil směrem k trakaři se zajatci.
Adam sebral druhý dech. Vyběhl z příkopu a začal se sápat na Boha. Ten byl trochu zaskočen Adamovým návratem, ale nakonec ho prostě odkopl. Pak si ale uvědomil, že motyčku v ruce už nedrží.

Stíny podpalubí tančily v neklidném světle lucerny. Frances ležela v závěsném lůžku. Pod košilí prosvítal čerstvý obvaz. Zamžourala do šera, když se ozvaly kroky.
"Tvoji muži dostali najíst. Nějaké místo pro ně najdeme."
Přikývla. Odvrátila bezbarvou tvář. Dlouhou chvíli mlčení rušilo pouze skřípění trupu lodi. Pak zvolna promluvila.
"Bylo to fiasko, Tome."
Důvěrný stisk ruky.
"Štěstí je vrtkavé."
Zaplašil vlastní nepříjemné vpomínky.
"Našli jsme vás. Většina tvých mužů přežila. S větrem co máme, doženeme Skřivánka během pár dní."
"La Gaviota?"
Zavrtěl hlavou.
"Potkali jsme jednu obchodní brigu s tabákem a pár rybářských bárek. Nikdo ji neviděl."
Odveta bude muset počkat.