DMD č. 18. pro 18. 4. 2012. Téma: Poslední petrklíč

„Bolí bě hlaba,“ zahuhlal András. Pohledná čarodějka se na něj podívala kritickým pohledem a neřekla nic.
„Hudělej něco, je to k nesnesení.“
„Ještě neumíráš, tak nekňuč jako zatoulaný štěně,“ odsekla čarodějka a Andrásovi se zazdálo, že v jejím hlase slyší škodolibost.
„Báb hlabu jako střeb,“ pokračoval a důkladně se vysmrkal.
„To máš z toho, žes včera lítal na sabatu, jak Tě Pánbůh stvořil. Říkala jsem ti, aby ses krotil. Meze už jsou studený,“ ušklíbla se, ale přece se otočila k sáčkům s bylinkami. Zaklela. V pytlíku ležel smutně poslední petrklíč.
Uvaří Andrásovi místo čaje nějaký dryák. Nakonec - je to vlkodlak.

Rodinná sešlost se pomalu začínala rozcházet, maminka balila svým dospělým dětem zbytky jídla s sebou, tatínek pobíhal zahradou a galantně stříhal tu trošku kvetoucích květin pro snachy i dceru, a mladá generace se snažila odtrhnout od sebe nejmladší generaci a narvat do svých aut pokud možno vlastní děti. Po chvilce už zůstalo na příjezdové cestě jenom jedno auto; jeho odjezdu bránilo vlastním tělem malé škvrně:
„Či papučíč!“
„Broučku musíme jet.“
„Ne-e, počebuju papučíč!“
„Cože potřebuješ?“
„Pšeče papučíč!“
Zoufale popadla malou ručičku:
„Pojď a ukaž mi ho.“
Chvilka tažení k záhonkům a pak vítězné: „Papučíč.“
Smíchy poprskala poslední tatínkem neustřižený petrklíč.

Klíčové byli zámožný čistokrevný rod z podhůří. Vlastnili panství o velikosti většího famfrfálového hřiště s pozemky o výměře tří jen kolem panství. O jejich polích, pastvinách a průmyslových statcích ani nemluvě. Ve znaku měli prvosenku jarní nebo-li petrklíč.
I stalo se, že jejich poslední potomek, z tradice pojmenovaný Petr, nastoupil do Bradavic, bez problému dospěl do sedmého ročníku a jednoho pozdního jarního odpoledne probloumal celé bradavické pozemky, jen aby našel aspoň jeden jediný poslední petrklíč, aby jej věnoval své lásce. A tak se i stalo. Ta láska měla trochu víc dole, než nahoře, jestli rozumíte, co tím chci říct.

Míjel jakousi služebnou. Zpívala si. Poslední slova písně mu zazněla v uších jako poplašný zvon.
Petrklíč. Srdce klíč.
Klíč zapomenutý v zámku byl tragickou chybou. Z Paláce vězeň uniknout nemohl; pokusí-li se přesto o zoufalý útěk, bude to stát život i jeho strážce.
Dveře byly zamčené. Dech se mu zastavil. Pak zkusil tiše zaklepat.
Chlapec mu otevřel, bledší než obvykle.
„Nevystavujte mě takovému pokušení,“ zasípal. „Nikdy!“
Tím, že zůstal, nechránil svůj život. Dávno o něj nestál. Myslel na Gera, na jeho tři děti. Věděli to oba.
Strážce litoval, že se chlapec tolik bojí dotyku jeho rukou.
Rád by ho objal.
Ctěným čtenářům, kteří projevili laskavý zájem o fandom: Více z Rakasi se můžete dočíst v květnu (protože v dubnu je co číst) na http://liskovyorisek.blogspot.com/ - nebo tam bude odkaz, kde hledat.