DMD č. 18. pro 18. 4. 2012. Téma: Poslední petrklíč

Doufám, že se dá pochopit, kde a v jaké době se to odehrává. Kdyby ne, přidám poznámku historickou.
Když jsem uviděl tu prvosenku zářit ve špíně zaprášeného dvorku, vzpomněl jsem si hned na maminku. Mamička to polní kvítí milovala. Jednou jsem jí natrhal kytičku, lípla mi pusu a petrklíče dala do vázy. Oknem svítilo jarní slunce, v rádiu hráli swing a z trouby voněly macesy.
Je to už dávno, tak dva roky. To jsem byl ještě dítě. Macesy mi nechutnaly. Taky jsem nevěděl, že skuteční bubáci nežijí pod postelí. Blechy měl náš Alík a tyfus jsem znal jen z učebnice dějepisu.
Poslední povadlá primulka, co tu zbyla po návštěvě Červeného kříže. Donesu ji mamičce. Třeba se zase usměje.

A/N: Jedno nesoutěžní, protože tohle mi strašilo v hlavě docela dlouho
Jak je to dlouho, co jsem naposledy viděla slunce?
Bylo to na jaře, to vím.
Kvetly prvosenky.
Pak přišla válka a květiny zničila. Nezbyla ani jediná.
Chtěla jsem utéct, ale všechny nadané našli a zavřeli, aby si z nás vychovali zbraně a pomocníky. Nejmladší byly čtyři roky. Ani nevěděla, že něco umí. Její panenka věděla. Všechny věci věděly, četla jsem to v nich. Stejně jako to čtu v tom revolveru, kterého se musím dotknout.
Patřil jednomu partyzánovi. Měli by být opatrnější na své věci, nutí mě je podle nich poznávat mezi zajatci. A já nevím, jak dlouho ještě vydržím lhát...

AN: Je to BJB jak vyšité... Ale nic lepšího dnes nespáchám, obávám se :-(
..................
„Co si o sobě myslí?“ brblal školník. „Copak jsem nějaký sluha? Přinést… proč bych ji měl nosit, chodit umí sama, ne? No dobře, mohl bych jí to vyřídit…“
………………..
Opravoval písemné práce pátých ročníků, náladu měl tomu odpovídající. Těšil se, až se zavře do laboratoře. Přidá poslední přísadu a uvidí, jestli experiment uspěl. Kde se Filch fláká?!?
„Dále,“ zavrčel.
„Dobrý večer. Chtěl jste se mnou mluvit?“
Upřeně na ni zírá a uvažuje, jestli není přepracovaný. Nepamatuje si, že by s ní něco potřeboval řešit. Když si ale dívka začne hrát s odznakem primusky, dojde mu, že se nejedná o jeho omyl…

Běsnil. Na zemi dopadaly těžké kapky deště. Na travnatých svazích se tvořily ostré strouhy plné bublající vody. Vydlážděné ulice připomínaly potoky. Vltava burácela. Několik stromů padlo, když do nich uhodil blesk.
Jeho sochu již spolkla řeka, ale jeho vláda ještě neskončila. Než Petru dovolí odemknout slunečné jaro, z posledních sil přižene bouři, která vstoupí do legend.
Vztekle odhodil prvosenkový krém. Stal se z něj stařec, vyšel z módy, je nepotřebný, na obtíž.
Poslední blesk uhodil přímo do mostu.
Zamračil se. Pomstu si ještě rozmyslí. Teď je čas na chvíli zapomenout. S touto myšlenkou sáhl Perun po hlubokém džbánu prvosenkové medoviny.
Poznámka: Perun je předchůdcem sv. Petra, blesk pak klíče k jaru. Více o petrklíčích naleznete třeba na Wiki. :)

Poznámka: Minerva. Navazuje na Kapesníček.
Když došla s Thomasem domů, matka spráskla ruce. Obíhala kolem něj, jako by měl každou chvíli umřít.
„Jak ses jen mohl poprat!“ lamentovala a osahávala mu naraženou tvář. Thomas sykl bolestí a vykroutil se jí.
„Pro něco musím doběhnout!“ vykřikl a rozběhl se po schodech.
Za chvíli byl zpátky. Přišel k Minervě a beze slova jí podal kapesník s vyšitými petrklíči. V rohu bylo volné místo.
Překvapeně se podívala.
„Za ten od krve. Je nedodělanej, ale máma slíbila, že poslední vyšije, až se vrátíme.“
„Ale…“
„Stejnak je pro holky!“
Minerva měla chuť začít jásat, jen nevěděla proč. Potlačila ji.
„Díky.“

„Příště, až řeknu, že bych si dala oddechový piknik, myslím tím oddechový piknik a ne překotný útěk!“ křičela na něj, to zvládla, i když sotva popadala dechu po svém životním nejlepším čase v běhu na sto metrů.
„Nemáš po ruce klíč, já ten svůj nemůžu najít,“ odpověděl a s vyděšeným výrazem si šacoval kabát, kalhoty i sako.
„To proto, že máš nekonečný kapsy plný nekonečnýho bordelu,“ odstrčila ho od zámku a rychle odemkla. Zmizeli v TARDIS s rázným zabouchnutím dveří. Během několika minut se loď dematerializovala z planety.
Ze stráně jí zamával poslední masožravý petrklíč, třímajíc v listech piknikový koš.

Autorská poznámka: Potřebovala jsem napsat něco melancholického. Petrklíč je první květina, která se mi valarví proč vybaví při jménu... No, hádejte sami.
Stmívá se, nastává noc. Svět elfů zešedl a poslední elf odjel do Amánu.
Už nevím, zda je noc či den. Už to bude rok, co mě opustil.
Jaro jako by se znovu snažilo vrátit světlo do lesa, ale vše je marné. Cítím jak mi ubývají síly. Dojdu až na vrchol kopce. Už nemám vůli jít dál. Pomalu ulehnu do trávy. O ruku mi zavadí cosi měkkého. Petrklíč. Poslední kytka, kterou uvidím. Zavírám oči, chce se mi tak spát...
...poté Autorská poznámka: Potřebovala jsem napsat něco melancholického. Petrklíč je první květina, která se mi valarví proč vybaví při jménu... No, hádejte sami.
Stmívá se, nastává noc. Svět elfů zešedl a poslední elf odjel do Amánu.
Už nevím, zda je noc či den. Už to bude rok, co mě opustil.
Jaro jako by se znovu snažilo vrátit světlo do lesa, ale vše je marné. Cítím jak mi ubývají síly. Dojdu až na vrchol kopce. Už nemám vůli jít dál. Pomalu ulehnu do trávy. O ruku mi zavadí cosi měkkého. Petrklíč. Poslední kytka, kterou uvidím. Zavírám oči, chce se mi tak spát...
...poté se Arwen Undómiel rozloučila se svými dcerami a odešla do zemí Lothlórienu. A tam na Cerin Amrothu, leží její zelený rov...

(4k)
Kdysi dávno, ještě než vybouchla Země, rostly petrklíče po většině Evropy.
Když pak přišla apokalypsa, bylo už pozdě litovat, kolik rostlinných i živočišných druhů shořelo spolu s kolébkou lidské civilizace. Velryby, pandy, jírovec, všechno bylo nenávratně ztraceno.
Ne však petrklíč, který za svou záchranu vděčil podezření, že by mohl léčit rakovinu. Laboratoř na měsíci kolem planety Tullamore sice nic neprokázala a výzkum byl přerušen, ovšem vitální květina tam mohla bez lidského dozoru růst dalších pár století.
Bohužel se opuštěná základna nacházela příliš blízko trpasličího heavymetalového festivalu Řemďych, takže nakonec padla za oběť rozpustilým permoníkům, kteří ji vykouřili do posledního lístku.

Když se Tom Bombadil rozloučil s hobity, vydal se opět k domovu.
Hola hoj, cinkylink, cynkybřink, hleď tu hleď,
Slunce svítí na vše živé, na celičký svět.
Ptáček zpívá, myška píská, včeličky se rojí,
Tom Bombadil pospíchá už za Zlatěnkou svojí!
Najednou se zastavil a podíval se přímo pod své nohy. „Ho hó!“ zaradoval se. „To bude mít milá moje radost!“ Znovu se rozběhl veselým krokem s kytičkou v ruce.
Hola hej! Pospíchej! Domů cesta nese tě,
hop a skok, břink a cínk, jak je krásně na světě!
Zlatěnko, milá má, nebudu už dlouho pryč,
přispěchám, zamávám, donesu ti petrklíč.

Měl neodbytný pocit, že celý jeho život byl jen souhrnem průserů, nechápání a nepředložeností.
Proč ty klíče svěřil zrovna jemu? Celý život se tomu divil.
První z nich ztratil, když se mu to tehdy pokusil celé rozmluvit. Prý, že je satan!
Druhý klíč utopil: nevěřil, že by také dokázal chodit po vodě.
Třetí ztratil, když usnul.
Čtvrtý, když někomu usekl ucho.
Další tři, když zapřel.
Osmý, když se zalekl a odmítal jíst s pohany.
A teď tu visí, hlavou dolů. Naštěstí mu těch klíčů dal dost a pořád ještě jeden zbývá.
Mrtvému vypadl poslední klíč z ruky, zakořenil a rozkvetl.