DMD č. 18. pro 18. 4. 2012. Téma: Poslední petrklíč

Znala všechny kouty v lese. Vždycky objevila místo, kde vyrostly první petrklíče, když se země teprve probouzela a kvetlo jen málo květin.
I toho jara je natrhala. Svítily na zeleném palouku na kraji lesa. Některé dala děvčátku, které o ně zaprosilo. Jiné padly do vody a pluly daleko, předaleko…
Potom přišla strašlivá bouře, která zpustošila les.
Petrklíče na lesním palouku vykvétají dál každé jaro, ale žádná ruka už je netrhá. A splav v lukách dál hučí svou píseň, ale už se k němu nepřidá teskný ženský hlas. Na vlnách řeky už nepluje kvítí.
Petrklíče, které toho jara natrhala, byly poslední.

Terramorfizace se daří jednou lépe a podruhé, potřetí až po padesáté hůře. Kupodivu dobře to šlo s rostlinami jako pšenice, kukuřice, brambory. Už dávno nejsme odkázaní jen na syntetické potraviny. Horší to je se stromy a květinami, zatím nám vyrostlo jen pár bříz a několik borovic (duby zřejmě nezvládneme vůbec).
S živočichy to bylo jednoduché, ty jsme přivezli v Arše. Ze začátku bylo nutné je trochu hlídat, aby se správně rozmnožovali a navzájem se nesnědli. Ale třeba ptáci byli vyložený úspěch a krávy dojí jak divé.
Za nic na světě tu nerostou prvosenky. Poslední petrklíč jsem viděla ještě na Zemi.

A/N: Nejsem si úplně jistá jménem hrdiny a knížka je mimo můj dosah, takže mě klidně případně opravte, díky. Edit: skoro jsem to trefila, Petr nahrazen Péťou :-)
Prohlídka jej unavila, a proto pozvání k večeři uvítal. Jak mu bylo sděleno, jednalo se o slavnostní hostinu na počest jeho návštěvy. Kuchaři celý den neúnavně pracovali, aby se večer mohl potěšit lahodnou krmí, a Péťa s kručícím žaludkem se již nemohl dočkat.
Jaké zklamání jej ovšem čekalo po uvedení do sálu! Místo jídla na tácech ležely růžové lupínky, jemné jetelové kvítky, sluníčka sedmikrásek… prostě jen záplava květin, kam až oko dohlédlo.
Když pak před něj postavili talíř a sám král Brundibár pravil, že jako čestnému hostu mu nabízí poslední letošní petrklíč, zmohl se pouze na zdvořilý úsměv. Inu, čmeláci.

Slunce osvětlovalo všechny lesy, louky a nádherná, mramorová města Atlantidy.
Její šťastní obyvatelé ještě spali na svých dokonalých lůžkách, ptáčci zpívali, všude panoval božský klid, zkrátka nádhera.
V údolí petrklíčů se srpem (nikoli kladívkem, to je zase jiná pohádka) oháněl Daonensis a vedle něj, u nůše plné čerstvě nasekaných primulek, lenivě postával Saxatilis .
„Ty, Dane.“
„Hm?“
„Pamatuješ ty zemětřesení minulej tejden?“
„Hm.“
„Já jen, že vždycky přišlo, když jsme byli na petrklíčích.“
„Hm.“
Saxatilis domluvil, tímto poznatkem jeho dedukční schopnosti končily. Daonensis se napřáhl, aby odpravil poslední várku květinek.
Sek!
Země se zatřásla.
Takhle to už moc dlouho vydržet nemůže.

Varování: Toto drabble je žlutozelené.
Těm malým žlutým říkala poslové jara. Utrhla poslední a přidala ho do košíku. Nikde v dohledu žádný další nebyl.
Její národ žil už dvacet let pod nadvládou Chrámu. Když držela poslední květinu, došlo jí, že jaro, čas počátků, právě skončilo. Přišel čas horkého léta, kdy ti, v kterých dříme odpor, povstanou a postaví se nenáviděným utlačovatelům.
Pak přijde svoboda, kterou znala jen z vyprávění.
Nebude už více povinné školní docházky a stejně dopadne i povinný sběr léčivých bylin.
Děvčátko se nenávistně podívalo na poloprázdný košík a s povzdechem vyrazilo hledat za další kopec. Byla příliš mladá a jaro ještě neskončilo.

Za těch osm let stihla na téhle zahrádce zapustit hluboké kořeny.
Pořádně tu povyrostla, kvetla prvními láskami a vzápětí uvadala žalem, zalévala se slzami a krmila slunečními paprsky smíchu. S těmi, co vyrašili v sousedství, se propletla výhonky, a čmeláci nosili pyl z jednoho květu na druhý. Byli tu i tací, kteří se jí snažili zastřihovat listy. Většinou se nedala.
Osm let na gymnáziu byla celá věčnost. A ona teď má svoji pracně pěstovanou rostlinu vykopat a přesadit někam jinam?!
Když si šla pro maturitní vysvědčení, pochopila.
Poslední petrklíč odkvetl. Jaro jejího života skončilo. Bylo třeba připravit se na léto.
A/N: Věnováno všem mým "spoluvýrostkům", čmelákům a motýlům a dokonce i těm "zastřihávačům listů" (někdy to bylo pro dobro věci).

Nechtělo se mu psát. Zima konečně odcházela na odpočinek a i poslední místa, která ještě před pár dny skrývala pod svým hábitem, ožívala v barvách a tvarech. Raději se šel se svou návštěvou projít.
"Doktore, ta hra mi dělá starosti. Nevím, jestli ji stihnu dopsat. Proč nemohou lidé cestovat časem tak jako ty?"
"Pro lidi existuje jen jeden směr. Jsou podřízení času a čas velí 'vpřed'. Tak je to správně."
"To je dobré! To bych mohl použít."
Došli až na okraj parku.
"Doktore, podívej!" Will se sehnul k zemi, "poslední petrklíč. Pro tebe. Nech si jej, jednou ti přinese štěstí."

Prší. Stojím na perónu ve skleněné třístěnné bublině a říkám si, jak je absurdní, že se nás kvůli jarnímu sprchnutí tísní deset na tak malém prostoru. Všichni a každý sám nasloucháme dešti.
Vlastně je tu ještě někdo jedenáctý. Někdo, o kom vím jen já, protože ho mám v hlavě. Obraz vypálený na sítnici, jméno vyryté do lebky, vůně zachycená na svetru. Čím víc se mu bráním, tím pevněji mě drží. Takhle to dál nejde, zašlo to moc daleko.
Jaro ke mně dosud nedorazilo. To skutečné se prý odemyká petrklíčem, ale mě si jen tak někdo neotevře. Včera to bylo naposledy.

Mladá dívka seděla na břehu jezera a pozorovala pozvolný západ slunce. V tom se k ní někdo potichu připojil a podal jí rozkvetlý petrklíč.
Rusovláska se začervenala. Nevěděla, co si myslet. Mladík jí věnoval i stydlivý úsměv. Vteřinku to vypadalo, jako že chce něco říct, ale nakonec se otočil k odchodu. Dívka zklamaně pohladila krásný květ a pak se dál dívala za chlapcem, jak odchází. To opakovalo týden co týden.
Příští sobota nevypadala jinak. Dřív než však bledý černovlasý mladík stačil odejít, dívka na nic nečekala a políbila ho. Věděl, že tento petrklíč, co spadl tiše do trávy, bude poslední.

A/N: BJB už opäť. Vychádzam z vygooglených informácií, že Prvosienka jarná, čiže ľudovo nazývaná v češtine Petrklíčom, sa v ľudovom liečiteľstve používa pri ochoreniach dýchacích ciest. Keď som dnes ráno zbadala zadanie, tak ma obliala horúčava:D A fakt ma nenapadlo nič duchaplné, čo by som mohla aplikovať do LOTRa (nie že by ma doteraz osvietilo:D) Preto vznikla táto megakrávovina a ja pevne verím, že sa už s ničím podobným nestretnem. Aj keď... veľmi o tom pochybujem! Zlatá minuloročná dadaguľa:D Jo a mám taký pocit, že autorská poznámka má viacej slov, ako samotné drabble... ale to už zo mňa kričí zúfalosť!
„Je to škaredý obojstranný zápal pľúc,“ hlásil Aragorn priateľom. Gandalfovi nepomáhala dokonca ani čarodejná moc. Balansoval na hranici života a smrti. „Je už priveľmi starý. Dusí sa, ani Athelas- Kráľov lístoček nepomáha...“
„A to je už čo povedať...“ zamrmlal Gimli.
„A čo tak vyskúšať petrklíč?“ navrhol Pipin. „Ten by mohol pomôcť!“
„Dobrý nápad... až na to, že je október,“ roztrpčene zabrblal Legolas.
„Aha...“
„Tatko by mal mať medzi sušenými bylinami posledné lístky prvosienky jarnej,“ nadhodil Sam.
„Na to je už neskoro...“
„Nesiem z Gondoru pomoc!“ zahlásil Boromir. „Umelá pľúcna ventilácia, hyperbarická komora, Oxyphillin a tak ďalej... snáď mu niečo pomôže...“