DMD č. 18. pro 18. 4. 2012. Téma: Poslední petrklíč

Nařízení znělo jasně. Všechny petrklíče náleží Vrchnímu králíkovi. Jestliže jste petrklíč objevili, měli jste buď informovat někoho z Ously nebo ho rovnou snaživě ukousnout a zanést Vrchnímu králíkovi před noru. Výsledkem bylo, že mezi dospívajícími samci nebylo většího hrdinství, než sežrat petrklíč a následně se po kolonii producírovat s posledním lístkem mezi hlodáky. Znamenalo to téměř jistý výprask, protože se vždycky našel někdo, kdo vás práskl. Podrápaný čenich, natržené ucho nebo prokousnutý běh však většinou stály za to. Petrklíčoví odvážlivci si pokaždé našli ramlici a občas skončili i v Ousle. Lískáč si někdy říkal, jestli to Vrchní králík nenařídil schválně.

Na maminčině zahrádce zářil jen poslední petrklíč,
než se nadějeme, je tu léto. Seděly jsme s Annou
v podvečer na schůdku od kuchyně a pletly si copánky,
na ně věnečky z prvních pampelišek.
„Ty Anno? Myslíš, že letos v létě budeme spát na seníku?
Uděláme si domeček pro panenky v jeskyni?
Budeme hrát večer obíhanou, honit zubry, hledat jahodiště...
pojedeme na raky k Nockenu a… založíme znovu třešňovou společnost?“ vyjmenovávala jsem naše každoroční zábavy.
„Nejsme na to velké? Přece jen už nám bylo jedenáct!“
Jsme sice už velké slečny, ale rozhodly jsme se, že tohle všechno ještě letos dělat chceme.

Copak jmelí, ale petrklíče! Všimli jste si, co se letos urodilo petrklíčů?
Strašně! Na loukách to vypadá jako hnízda tisíců malých kachňátek!
A víte, že petrklíče jsou vytrvalé?
Jděte!
Nojo, ženské z vesnice to sbírají celé jaro.
A co je pravdy na tom, že to vyléčí kdejaký neduh?
Jistě, jinak by po těch loukách neběhaly!
A jak to sbírají?
No, ony vždycky chodí po dvojicích, jedna má nůši a druhá sbírá.
A jak se dorozumívají?
Když ta druhá má nasbíráno dost, tak na tu s nůší křikne: „Tenhle byl poslední, tak už bych to HODILA!“

Copak poslední, ale petrklíče!
A/N: Různým textem různí herci, volně vložený list nadepsaný Petrklíče, použitelný spolu se jmelím v kterémkoliv místě, kterékoliv hry!

(15. dubna 1912 - pokračování Netřeba se bát )
„Kačenka, Markétka, Eliška,… všichni!“ syn měl slzy v očích a nechtěl opustit otce, který na záchranný člun nesměl.
„Já vím.“
„A kde je matička?“ matička, jeho milovaná Libuška, si vzala život poté, co zjistila, že si jejich třináct dětí hrálo v krysí podobě v podpalubí. Utopily se všechny.
„Jakube Petrklíči,... jsi poslední. Musíš zachránit rod!“ naposledy ho obejmul.
Člun začal pomalu klesat.
„Otče!“ zoufale vykřikl.
Nevydržel se dívat. Vytáhl své housle z futra, které následně hodil přes palubu.
„Gentlemen,“ přistoupil ke skupince muzikantů složené ze dvou upírů a jednoho člověka. Hlasy jejich nástrojů se začaly roznášet po stále nahnutější palubě.

A/N: Pro zájemce anglicky hovořící či jinak postižené Shakespearem uvádím i svůj soukromý překlad. Jsou tam chyby a jsou tam naschvál, protože z toho se sto slov taky skoro nedalo udělat. Enjoy!
Třeba to může být věnované Solastovi, když se mu to třeba bude líbit a když mi to třeba potom zarecituje ;)
****
Dew-sprinkled meadow, bursting out with blooms,
colourful flowers, sweetest anemones,
She’s jumping, laughing, bewildered with swoons,
her ankles milk-white, white as purest bones.
Fairy-like princess. Black dress on her waist,
golden locks flowing – rays of morning sun.
Shamrocks smile at her – she fulfils their taste,
her eyen bluish like a breaking down.
Oh, the last primrose! Yellowish ripen wheat!
Suiting my wreath well. Beautiful it be!
Hurrying, picks it. Don’t stamp with your small feet!
Such pretty morning! Praise now must I thee!
Little prince Hamlet! Luck is on my side!
With the wreath of mine I will him provide!

Běhá po trávě, jarem rozkvetlé,
tu níž – tu výš! A hrr na sněženky!
Pak pád! A smích! A hlavu chce si splést,
tu mihnou se dvě bílé noženky.
Ta drobná víla černý má svůj šat,
Vlas – zlatý háv a jasný slunce svit.
I list, i květ teď smí se na ni smát,
a v očích modrých zář svou utopit.
Hle, tu je snad i poslední petrklíč!
Ten vínek bude – ne, je! jako sen.
Tak rychle trhat, než uschne, bude pryč.
Ó, pěkné ráno! Překrásný je den!
Ne! To princ Hamlet! Či můj osud snad?
Musím mu přec ten věnec darovat!
****
A/N: Prvnímu člověku, který mi řekne, že Hamlet není napsán v sonetové formě (to vím taky!) a že tenhle sonet není napsán v iambickém pentametru (to taky vím), vyškrábu oči :) Protože největší challenge letošního DMD bylo vytvořit dvojjazyčný sonet tak, aby to mělo formu sonetu, aby se to rýmovalo a aby to mělo sto slov. Což v původní formě samozřejmě ani jedno nemělo. Jinak psáno podle Sonetu 66.

Vedle zídky zasadil sněženky.
Pan Hrdonožka měl moc starý ošoupaný kabátek. S kytičkou v knoflíkové dírce vypadá mnohem líp.
Pod tisem s láskou pěstoval fialky.
Paní Pelíšková byla smutná, tak jsem jí je natrhala, aby byla veselejší.
Záhon tulipánů červeně zářil.
Strejda Pipin šel domů až ráno! Ale teta Diamanta bude mít z kytice určitě radost.
Sam si povzdychl. Kdo mohl tušit, že jeho dcera bude pro zahrádku větší zátěž než nájezd rejsků? Alespoň, že ty prvosenky od Arwen...
„Elanor!“
„Byly tak krásné! Poslala jsem je panu Frodovi, aby se mu po tobě nestýskalo. Po větru, přece. Nezlobíš se, viď?“

Pokud jsem se s někým sešla, tak omlouvajík! :)
Věnováno všem pirátům ;) Když nám to nechtějí napsat oni, napíšeme si to sami!
Trošku vyčítavě se podíval na petrklíč položený na okně. Věděl, že by se měl rozhodnout, ale stále si nebyl jistý, komu dát přednost. Jemný Blaine, jehož polibky byly sladké tak, že se mu z nich točila hlava, nebo vášnivý David, který ho svýma rukama dokázal rozvášnit natolik, že mu chyběl dech?
Pod petrklíčem ležel zvlhlý vzkaz, inkoust už se začal rozpíjet. Vzal ho, přečetl a vzdychnul. To slovo se mu zarylo přímo do srdce. Naposledy... Ptal se naposledy a bolelo to. Rozum mu radil zůstat, kde je. Ale srdce, o které šlo především, ho táhlo do mohutné náruče mladého fotbalisty.
A/N: Petrklíč v květomluvě - Kdo je pánem tvého srdce?

Pondělí. Práce. Potřebuju presso. Posnídat piroh. Pomaličku, polehoučku posadit. Peklo! ,Přirážej pomalu,‘ povídám, ,Pozor přece!‘ Prd. Pitomec. Polykám Panadol.
Protřídit poštu. Pondělní periodika. Penthouse? Pitevna, předpokládám.
Přivezli pizzu.
„Pojďte, prosím“ povídám. Podávám peníze.
Pálivé papričky pro pitomce. Pikantní pomsta. Paráda.
Presso.
Potom pterodaktyl. Průser. Parchant poletuje po přístavu. Plán? Polapit pomocí pochutin. Pitomí plachtící plazi. Pochutiny prošly. Paráda.
Presso pro partu.
Pak papírování. Proboha. Padesát protokolů. Presso, presso. Presso pro pitomce.
Později podvečerní procházka. Přístavní píseň, park. Předjaří. Pitomec pobíhá po parku. Paběrkuje prvosenky při pěšinách. Podává pugét.
„Promiň.“ Psí pohled.
Pusa, pohlazení. Polibek, pátrající prsty. Pouštím poslední petrklíč.
Pohádka.

Okouzleně ji pozoroval. Stydlivě se ukrývala. Úchvatná a přitom skromná, i když měla vznešené jméno. Působila tak křehce a jemně. Kdyby ji získal, kamarádi by mu ji záviděli. Vnímal její nevtíravou vůni. Lehce se jí dotknul. Nepatrně se zachvěla a mírně sklonila. Jeho srdce hrálo staccato a vzrušený dech závodil s jeho tepem.
Musím být obezřetný, blesklo mu hlavou. „Neboj se.", chlácholil ji. Potom ji velmi opatrně uchopil a pevně sevřel. Vzedmula se v něm vášeň, silnější než jakékoliv slitování. Náhle jí přetrhl život. BARBAR! Skončila jako mumie v jeho herbáři. Primula auricula – poslední petrklíč, který ve sbírce dosud neměl.