DMD č. 18. pro 18. 4. 2012. Téma: Poslední petrklíč

Petr otočil klíčem v neviditelném zámku a vešli s Lucií do svého lesa. Cesta na palouk byla zase delší a mrtvých stromů přibylo. A palouk se zmenšil. Co se děje, napadlo ho.
Blednu a umírám, odpověděl mu hlas lesa. Jsem váš Sen, a jsem starý a unavený. Chcete-li mě zachránit, zahoďte klíč. Odpočinu si a uzdravím se. Pak zase bude moci vejít někdo jiný.
Petr klíč upustil do trávy. Vzal Lucii za ruku a vyšli zpět na hlučnou a špinavou ulici. Nech sem jednou vejít naše dítě, poprosil les, když odcházeli.
Na místě, kam klíč dopadl, vyrostl drobný žlutý kvítek.

Hermiona Grangerová se rozhlédla po své malé kanceláři na bystrozorském oddělení. Fádní žluté stěny, plechová registrační skříň, deska stolu s vyleptanými kolečky od horkých hrnků s kávou. Petrklíč, který si koupila, aby si kancelář zútulnila, uvadl. Kdy ho naposledy zalila? Před měsícem, dvěma? Nepamatovala se.
Zvedla z parapetu květináč se zhnědlými zbytky rostliny a s povzdechem ho vyhodila do odpadkové koše.
Dala si předsevzetí.
Bude i nadále tvrdě pracovat, protože má svou práci ráda a cítí se užitečná. Ale nebude už jenom pracovat. Musí taky žít.
Druhý den si koupila nový petrklíč. Poslední. Umínila si, že tentokrát ho nenechá zvadnout.

Fandom: Království ostrovů (originální fandom)
Tak, protestně to vůbec není pochmurné. Pro změnu odlehčeně...
(Fakt, vlezu do sprchy dutá a vylezu ven s drabbletem.)
Všude, kde se vykonávají Obřady, používá se i nějaké víno.
Všude, kde je víno, se občas nějaké ztratí.
Mladí si rozšiřují horizonty, poznávají nové věci... experimentují.
Prvních pár sklenic na ni nemělo žádný účinek. Chuť nebyla nic moc. Ale tajemství spojovalo, bylo pěkné být součástí celku.
Účinky se dostavily později. Náhle se jí zatočila hlava. Tyhle pocity neznala.
To má být příjemné?
Najednou musela na vzduch. Ztěžka se vypotácela do zahrady a tam strávila několik pokořujících minut ve stínu keřů.
I když se časem naučila odbourávat alkohol doslova rekordní rychlostí, bylinné víno už neokusila. Prvosenky nadále konzumovala pouze jako salát.

Poznámka: Navazuje na Rozhovor beze slov
Evženův příběh se odehrává na jaře 1992. Dejvické činžáky byly postaveny na začátku 20. let.
Vyčerpaně přerušil magické spojení. Děsivý nářek nemocného domu ztichl, ale nezmlkl docela. Stále ho slyšel ševelit jako neodbytnou připomínku, že slíbil pomoc.
Jenže pro smiřovací rituál potřebuje víc informací. Tady a teď už se nic dalšího nedozví.
Doloudal se do kuchyně pro sklenici vody, zůstal tam stát opřený o rozvrzanou linku a unaveně pozoroval povadlou primulku v květináči na okně, výsledek zoufalé snahy zdejší nájemnice aspoň trochu nepříjemný byt zútulnit.
Jak by tu ta kytka mohla přežít, pomyslel si soucitně.
Dům je starý asi sedmdesát let. Kdykoliv za tu dobu se tu mohla odehrát nevyjasněná vražda.
Čeká ho úmorná fuška.

varování: obsahuje celý jeden vulgarismus!
Leandros se letos rozhodně nechtěl nechat přemluvit k žádné rodinné akci. Ale nebylo tomu často, aby se v domě sešel celý rodinný klan a tak rezignoval. Z plánovaného jarního posezení na zahradě ale sešlo, protože byla zima a poprchávalo.
Celá rodina se tedy sešla v kuchyni, a aby neseděli jen tak na prázdno a nemlčeli, nějaký šprýmař vytáhl zaprášenou krabici s nápisem Activity.
„Tati, začínáš.“ nadhodil Iason a přistrčil k otci hromádku karet.
Leandros sejmul svrchní kartu, přečetl si zadání a naštvaně s ní mrsknul na zem.
„Pantomima? Já se na to vyseru! Loni stověžatý tatíček a letos?! Poslední petrklíč!“
volně navazuje na drabble z loňska - Pantomima

A/N asi možná trochu mimo canon
Barevná světla, hlasitá, taneční muzika...
"Konečně mi patří," promluvil Brian jen tak mimochodem, když stál na balkóně Babylonu a levou rukou přejížděl po zábradlí, aniž by si to uvědomoval. Podíval se dolů a jeho zrak ulpěl na blonďaté hlavince, která se svíjela v rytmu hudby a mezi ostatními zářila jako poslední petrklíč.
Ted, jako jeho věrný zaměstnanec stál vedle něj. Už chtěl otevřít pusu a něco říct, když mu došlo, že Brian nemyslel Babylon.
"On ti vždycky patřil, jen jsi to neviděl.." řekl nakonec Ted, ale ani se na něj nepodíval.
Oba dál mlčky sledovali žlutou kytičku na tanečním parketu.

Přesně věděla, kde rozkvetlou žlutou záplavu hledat... stačilo jen vyklouznout z hradu a nenechat se chytit ve stájích. Otec vždycky žertoval, že prvosenky jsou jediný způsob, jak se do Skotska podívá sluníčko, matka se smála... Eirynn si objala kolena, aby potlačila záchvat stesku. Byly to přesně dva roky, co tu společně naposled byli – pár měsíců před jejich osudnou cestou do Vlámska... a stejně jí nepřestávali strašlivě chybět. Děd sice hroby nechal přemístit, ale vzpomínky jí sebrat nedokázal.
Stálo to i za výprask, co ji od něj čeká.
Alfa smečky měl poslušnost a železnou disciplínu mnohem raději než city a kytky.

Navazuje na Trest
----
Smyčka ho svírala kolem krku. Studený déšť mu stékal po tvářích. Měl slanou příchuť. Naposledy zvedl hlavu. Naposledy se jeho pohled setkal s očima milované ženy. Stála tam v prostřed davu. Hrubý šál halil její unavenou tvář. Nejstarší syn ji objal kolem ramen. Nejmladší jí spal v náručí. Dcerky tulily kučeravé hlavinky k matčině sukni. Plakaly. A on je nemohl utišit. Nemohl je sevřít v náručí a říct: Zase bude dobře... Svou ženu nemohl políbit na tvář. Pohladit ji po zmoklých vlasech. Nemohl ji obejmout. Ještě jednou. Naposled... Čekala ho cesta, ze které není návratu, a ji tu nechával opuštěnou.
----
Vzhledem k zapeklitosti tématu jsem se pro jednou poradila s internetem a ten mi mimo jiné našel také to, že petrklíč je symbolem nové cesty, kterou se má člověk vydat (zde odkaz)... no a tohle z toho vzniklo

...říkal tu holou větu, „miluji tvých vnadů kýče, vlasy v barvě petrklíče, božský půvab manekýn…“ začínal ten harlekýn... nevinně a "bez příkras." On byl fešák, ona kráska, co jiného, nežli láska, mohlo z toho vzejít?! Ráčili se sejít…
Ona žila v dobré víře, že snad změní na rytíře svoje zdivočelé zvíře. On zas čekal, kdy slepice, místo řečí dá kraslice…
Po přečtení v okamžení, tušíte už, odkud vane. Chcete být též vyvoleným/vyvolenou, dámo, pane.
Do stránek románů zabalte svačiny! Slyšte hlas, už je čas na život, na činy! Možná vám napoví poslední věta, vy sám jste hrdinou jiného světa!

Mistr Yoda miloval přírodu.
Les a květiny.
Avšak namísto krásy, ocelovými mrakodrapy obklopen byl.
Tím on na Coruscantu trápil se.
Když pojednou záchvěv v toku Síly postřehl.
Vyrazil z komnaty.
Doběhl na platformu před budovou Senátu.
„Och, maličká,“ rozněžnil se.
Poklekl vedle květinky.
Vyrostla mezi mramorovými dlaždicemi.
Opatrně zelené lístky pohladil.
Zlehka polaskal žlutý kvítek.
„Mistře Yodo!“
Podrážka drahého střevíce rozmázla petrklíč.
„Jaká čest být poctěn vaší návštěvou,“ hlaholil kancléř Palpatin.
Uvědomil si, že do něčeho šlápl.
Zvedl botu, s odporem pohlédl na barevný flek.
„Proč klečíte v tom hnusu?“
„Za květinku já truchlím,“ zavrčel Yoda. „Bezcitný Coruscant ona nepochopila!“