DMD č. 18. pro 18. 4. 2012. Téma: Poslední petrklíč

Najděte poslední jarní petrklíč. Určitě se tam někde skrývá, v příšeří voňavých lesů, ve křoví, na prosluněné stráni… Je to ten, co vystrčí hlavičku až na samé hranici léta a přežije všechny své bratříčky. Pak vedle něj postavte domek z mechu, kamení a větviček.
Vše trpělivě opakujte po několik let. Nebojte se, poslední petrklíč vždycky roste na stejném místě. To jen lidé se málokdy vrací. A pak jednou, pokud se budete chovat tiše a nebudete dupat, ho snad možná spatříte. Alespoň jednoho z droboučkých obyvatel lesů a pohádek. Skřítka.
Chyťte ho a upečte se šípkovou omáčkou. Je to vyhlášená delikatesa.

Hermiona Grangerová si dlouho lámala hlavu, proč jí někdo posílá každý první den v měsíci petrklíč. Začalo to během pátého ročníku, v době znovuobnovení Fénixova řádu. Krásné barevné květiny se vzkazem. Vždy jeden nebo dva verše. Ale nic jednoduchého, většinou zahrnovaly úvahu, nebo zakomponovaný kompliment. Nejdříve ji zajímalo, kdo to může být, určitě nikdo jako Ron, ale starší a sečtělejší...snad z posledního ročníku? Nic však nezjistila. Přestala se tím tedy zabývat a čekala, jestli tajný obdivovatel sebere odvahu sám. Došlo jí to mnohem později, když jednou žádný nedostala. Poslední petrklíč jí přišel měsíc před tím, než zemřel Severus Snape...

Jako obvykle upozorňuju: homosexualita
Bylo to dva roky, co se neviděl s Blainem... Ptal se sám sebe, jestli nebyla chyba, odejít na NYAMU. Odejít od něj.
Ale... Tady má zas, co chtěl, ne? Na Brodwayi rolí stále dost, tak co mu chybí?
Blaine..
„Ahoj, můžu dál?“ zaslechl Davida od vrátek.
Vídali se často od doby, kdy se David přestěhoval, aby to měl blíž do taneční akademie, kam chodil učit.
„Ty? Vždycky.“ usmál se a krátce ho objal.
A když spolu ruku v ruce vcházeli do domku, nevšiml si Kurt omylem zašlápnutého petrklíče. Toho posledního, kterého mu Blaine přivezl z Evropy.
Něco končí, něco začíná...

Sněženky jsme letos na zahradě neměli. Ani bledule nevyrašily. Dokonce ani krokusy nevystrčily hlavičky. Objevilo se pár fialek, tak aby se neřeklo.
Ale těch petrklíčů! Místo aby se způsobně držely v záhonku, rozhodly se anektovat celý trávník. Od plotu k plotu žluto, bílo, růžovo, modro a rudo, pro samé petrklíče nebylo kam šlápnout, když si člověk chtěl utrhnout trochu petržele do polívky. Radši jsme se na tu nádheru dívali spíš jen z okna.
Ale teď tam zůstává už jenom ta petržel. Petrklíče zmizely, místo nich se do bílých závojů zahalily jabloně. Vzduch začíná vonět šeříkem.
Asi se už blíží léto.

Bylo jaro jako zvon.
Křemílek a Vochomůrka měli chaloupku svátečně uklizenou, teď seděli na lavičce před chaloupkou a čekali, co se stane. A dělo se. Ptáčci pípali, rozkvétaly kvítky a bylo zeleno a bílo, růžovo a modro, radost pohledět.
Na pasece tančily květinové panenky, pěkně v kolech. Jen jedna žlutá ne.
"Proč tancuješ sama?" zeptal se Křemílek.
"Protože jsem poslední," pípla panenka nesměle.
"A to my bychom si s tebou zatancovali!" kasal se hned Vochomůrka.
"Kdepak," uculila se panenka. "Já už tanečníka mám."
Zvedla z trávy klíč a odemkla dvířka, která jí sluníčko nakreslilo paprskem. A těmi dveřmi přišlo Léto.
Toto drabble je volným rozšířením mého drabble Bylo jaro jako zvon napsaného pro DMD 2010 na téma Klíč, který nikam nepasuje.

Děvčata seděla u splavu a se smíchem si vyprávěla o chlapcích. Jen Wendla se držela stranou, oči doširoka otevřené a snila s očima upřenými do květeny.
„A Moritz, Wendlo? Co si o něm myslíš?“
„O něj se nestarám.“
„Tak o koho?“
„O nikoho. Chlapci jsou prostě chlapci a svět se točí i bez nich, jen se podívej na ty petrklíče, Theo. Trhá mi srdce vědět, že za chvilku už tu nebudou.“
„Ty jsi taky zvláštní. Příští rok je zase uvidíš.“
„Příští rok,“ opakovala po ní zamyšleně.
Raději se s dívkami rozloučila a vydala se domů. Po cestě zahlédla Melchiora Gábora.

„Má ty oči zavázané dostatečně?“
„Jasně, že mám. Je tu tma jak v... no prostě nic nevidím.“
„Tak jo. Připrav se a otevři pusu. Tahle je první.“
„Hmm… to chutná.., myslím, že to znám. To bude pampeliška. Určitě budu mít žlutý jazyk.“
„Výsledky až na konci. Tak další.“
„Jo, to je stoprocentně sedmikráska.“
„Tady další.“
„Hmm… Jitrocel.“
„A poslední.“
„Že by… ostropestřec?“
„Všechno špatně. Durman, ocún, oměj.“
„Děláte si prdel?“
„Nezapomeň petrklíč.“
„Cože? Idioti, vždyť jsou jedovaté!“
„Jsi skaut, tak něco vydržíš.“
„Začíná trochu zelenat. Seženeme pomoc?“
„Ten petrklíč byl poslední hřebíček do mé rakve. Nechte mě v klidu zemřít.“

Princezna Kaštanka šťouchala špičkou střevíčku do posledního petrklíče na trávníku. Za chvíli bude máj a zase budou se sestrami házet věnečky do jezera.
Jako loni, předloni a předpředloni.
Tady se něco musí stát a sestra se musí vdát.
Naoko lhostejně prošla kolem prince, který se plazil po kolenou v zámeckém parku a pátral po drahokamech ze Zlatovlásčina náramku.
Kaštanka mu nenápadně hodila mapu zachycující umístění jednotlivých kamenů.
Zbýval už jen třetí úkol.
„Tohle je Zlatovláska,“ ukázal princ na Kaštanku.
„Kdepak,“ zavrtěl hlavou král. „Vrať se domů, princi.“
„Proč jsi mi tedy pomáhala?“ zeptal se princ vyčítavě Kaštanky.
„Protože jsi moula.“

Poznámka: Zvláštní poděkování gramatickému Křečíkovi!
„Připravil jsem malý seznam,“ pravil Černázmije, „jenž vám zaručí ruku madam X, která krom toho, že holduje květomluvě, je také nechutně bohatá.“
Princ George ospale kývl. „Začni.“
„Pondělí – ibišek. Tím řeknete, že je krásná. Úterý – gerbera, která ji přesvědčí o vaší upřímnosti. To kdyby pochybovala. Středa – „
„Kdy bude vrzy vrz?“
„K rudé růži se dostaneme v sobotu.“
„A potom? Co neděle?“
„Jako dar poslední navrhuji petrklíč, který jí zpraví o vaší věrnosti.“
Minuta významného ticha.
„Ovšem… petrklíč je vlastně plevel a nebudeme ji s ním obtěžovat.“
„Plevel vyhoď,“ rozzářil se princ Georgie. „A místo něj tam vraž - ještě jednu sobotu!“

Podzim se změnil v zimu a ta zase v jaro. Spadané listí na čerstvém hrobu překryl sníh a když roztál, vykvetly na černé hlíně žluté petrklíče.
Z Johna se stala podivná, samotářská bytost; ti, kdo s ním mluvili, měli před sebou jen pozvolna slábnoucí rezonanci vlastních slov a odraz sebe v prázdných očích. Když odešli, oboje zmizelo – a nezbylo nic.
Na sklonku března naposledy udeřil mráz a spálil všechny petrklíče – kromě jednoho. Jediný drobný kvítek se žlutal mezi zahnědlými listy jako poslední zadoufání, zoufalá kapička naděje na hraně prázdnoty. Docela poslední vzpomínka.
John sklonil hlavu a zašlápl petrklíč do země.