Příšeří

Gabriela medituje. Hledá růžovou barvu, ženství, plodnost. Je unavená. 
Probudí ji leknutí. 
Tereza. 
„Už ti došlo, že jednoho dne zamorduje i tebe?”

Volá neznámé číslo. Gabriele se sevře žaludek. Když přijímá hovor na hlasitý poslech, Dušan ji upřeně sleduje. 
„Ano?”
„Gabriela Hlavatá?”
„Kdo jste?”
„Netvařte se, že jste mi nedávno nevolala z jednorázového čísla z Plzně. Vím, co jste provedla. Vy a ten váš psychopat.” 
„Cos to řekla, ty čubko?” zařve Dušan.
„Vidím, že se s vámi nedá domluvit.” 
„Počkejte!”

Nora s úlevou odloží telefon. „Znělo to pěkně nevěrohodně, že?”
Roman zvedne palce. 
Blanka se zazubí. „Tebe bych nechtěla naštvat.”

„Myslíte, že náš máte v hrsti?” řekne Adam zamyšleně. „Nejste zdaleka poslední možnost. Jen můžete zjednodušit vyšetřování. Na dramata nemám čas. Buď si normálně promluvíme o samotě nebo si tady shnijte nudou.”
Fajermon si promne tvář. „Jak dlouho jste byl mrtvý?”
„Tři minuty. Podle záznamů. Subjektivně… déle.” 
„Co jste tam viděl?”

„Ví, co dělá.”
„Sakra dobře.”
Adam je ledově klidný. Fajermon pohledem těká po místnosti. Nakonec roztřesenou rukou vyloví z kapsy poskládaný papír a podá ho Adamovi. 
Ten beze slova vstane a opustí místnost. Zabouchne dveře, opře se o ně a teprve pak se rozklepe. „Musím… si na chvíli sed—”

Nora už zná rutinu. Aktivní hovor na mobilu, bezdrátová štěnice skrytá za límcem. Co dělat, kdy se necítíte bezpečně. 
Tentokrát je ale návnadou Adam. 
„Můžete si to rozmyslet.”
„Já vím.” 
Ani nezaváhá.

Fajermon se napřímí, jakmile ho spatří. 
„Nejste nastrčený agent. Cítím to až sem. Nějaké zbytky nadání ještě mám.”
Adam se posadí naproti. „O co jde?” zeptá se chladně. 
„Jak dlouho?” 
„Nerozumím.”
„Oba velmi dobře víme, co ti parchati v UBRMU dělali. Takže? Jak dlouho? Minutu? Pět?”
Adam sáhne po límci a pak po mobilu.

„Vypnul oba přenosy!” sykne technik venku. 
„Ví, co dělá,” řekne Nora. 
Sama tomu nevěří. 

„Laskavost?” Nora na něj hledí jako na idiota. „Přišla jsem, protože se házíš marod, kdykoli přijde někdo z UBRMu, a protože ses prý vyptával na mě. Jestli očekáváš, že pro tebe hnu prstem, pak ses přepočítal.”
„Strčila jsi mi do hlavy cizí trauma. Víš, čí je. Chci s ním mluvit. Máš nadání, používej ho. Přiměj ho, aby přišel. Jména předám jemu.”
„Kolik těch prášků bereš?”
„Cože?”
„Nemohl ses normálně zeptat?” 
„Cože?” 
„Nějak ses zasekl.” Nora se zjevně baví. „Dej mi chvilku.”
Vrátí se za pár minut. 
„Může dorazit ještě dnes.”
„To je nějaký trik, že?”
„Není. Začni ten seznam psát.”

Snídaně byla dokonalá. Vajíčka správně uvařená, nezapomněla na cukřenku, vstala včas a stihla upéct rohlíky a chléb, čaj sice přelouhovala, ale stihla připravit nový, než se Dušan probudil. 
Nádobí myje ručně. Je to přirozené. 
Přesto se pořád nedokáže naladit do ženské energie a slova nepřicházejí. 
Co má říct? Že ji Tereza chodí strašit? Že se bojí Dauschingerové a jejího nekromanta? Zkazila by Dušanovi celý den. Je to její vina. Měla ho poslechnout. 
„Gábino!”
„Promiň…”
„Už pět minut zíráš do zdi.”
„Mám… obavy. Z… budoucnosti.”
„Přemýšlení o budoucnosti přenech mně. Ty si dělej starosti leda s dnešním obědem.” 
Neřekne mu nic. 

Gabriela se probudí nad ránem. Něco ji tíží na prsou a na krku a nemůže se pohnout. Ložnice je plná mlhavého světla. 
Nad ní se vznáší černočerná lidská postava. 
Gabriela nedokáže křičet. Nedokáže se nadechnout. 
Postava získává tvář, a Gabriela ji poznává, je to Tereza, ta lesba, co našla na Tinderu a přivezla domů. 
„Ahoj,” vrže hlas do sílícího šumu. 
Tereza je najednou celá bílá, jako tehdy, když ji portálem posílali do řeky do nejdál odtud, a pak už nemá tvář, jen lebku se dvěma černými dírami místo očí. 
Gabriela popadne dech, otočí hlavu a zahlédne siluetu v magickém kruhu.

„Ještě jsme nevyčerpali všechny možnosti. Tereza má nejobvyklejší možné jméno, ale pokud si správně pamatovala místo narození, měli bychom ji do pár dnů ztotožnit.” 
„Tereza má přístup k ženě toho parchanta, drží se jejího strachu a lítosti. Jemu je to jedno. Nemůžeme na něj, ale můžeme na ni,” řekne Adam. 
„Co chceš dělat?” zeptá se Blanka ostře. 
„Přišla za Norou odstranit telepatickou pojistku. Fajermon se o ní musel nějak dozvědět. Možná ze složek UBRMu?” 
„Můžu se zeptat jeho,” promluví Roman. 
Ticho.
„Kur…ník,” řekne Blanka. „Možná z něj něco rozumného vypadne, ale fakt jsi ochotný s ním mluvit, potom co provedl?” 

A potom se Roman podruhé probudí v cizím bytě. Tentokrát v posteli vedle Sabiny z IT oddělení. 
Sabina zamžourá na hodinky. „Měls někde být?” 
„Ne. Ty?”
„Táta je nemocný, štědrovečerní návštěva padla.”
Opravdu? napadne Romana. Na nemoc už se taky vymluvil, když se zase vyvlékal z rodinné sešlosti. Nikdo nic neřekne, ale každý zapřemýšlí, co kdyby zrovna ségra nespala u kamarádky, když Romanova magie bouchla. 
„Musíme vymyslet náhradní program.” 
„To zvládneme.” 
Vedle zapraská portál. Roman vyskočí na nohy. Z portálu vylétne papírek, zabalený dárek a ponožka.

Máša trvá na tom, že dárek pošleme dnes.

A co ta fusekle…? 
Kam zmizela? 
 

„Tvému popisu odpovídá jedna Markéta, která je nezvěstná patnáct let… ne, moment. Patnáct let to bude v září.”
„Takže ještě máme tři měsíce.”
„Budeme muset sakra máknout. A informovat rodinu a požádat je o vzorek DNA.” Povzdech. „To zas bude hromada zbytečného blábolení, aby se obě strany v rámci možností cítily dobře.”
Někdo zaklepe na okno. 
„Potřeboval bych ještě, ehm… pročichat širší okolí.” 
„Jistě,” odpoví Nora a vystoupí z auta. „Jděte napřed, potřebuji pár minut.” 
Adam se zavrtí. 
„Ty už jsi udělal dost. Nemusíš se přizabít.”
Za nimi Roman otevře kufr a sáhne do batohu.
„Které hovado mi vypilo kafe!?” 

Když se Blanka vrací k autu, křupne jí v koleni. Málem se bolestí kousne do jazyka. 
Plácne sebou na sedadlo spolujezdce jako pytel brambor, protože na zadních sedí Nora a Adam. Oba jsou velmi tiší. 
Nahmatá v batohu termosku. 
Prázdná. 
„Krucinál,” zavrčí. „Nemáte kafe?”
„Před chvílí jsme ho dopili.” 
Blanka zavrčí. „Říkals deset let? Je to patnáct, možná ještě víc.”
„Co to znamená?”
„Bude těžké prokázat příčinu smrti, natož vraždu. Možná je to promlčené.”
Ticho. Blanka ve zpětném zrcátku vidí, že Adam má zavřené oči a Nora široce rozevřené. 
„Roman má kafe v kufru v zelené termosce,” řekne Adam potom.