Příšeří

Adam si posune sáček s ledem o centimetr níž, aby mu nezamrzla oční bulva. 
„Ukaž. Doufám, že to není na steh.” 
„Snad ne. Nora v tomhle má praxi.” 
„Já taky. Dokonce na lidech.”
Adam stáhne ruku s ledem. 
„To bude dobrý. Dneska ti to moc nešlo. Měls to dneska zrušit, jestli máš špatný den.” 
„Proč se ke mě všichni chováte jako k —” Nádech. Výdech. „Promiň. Nora mi řekla to samé. Pohádali jsme se.” 
„Začals mít noční můry?”
„Nespím vůbec.” 
„Myslíš na... divné věci?”
„Ty ano?”
Roman se zavrtí. „Občas. Ve tři ráno. Klasika. Neodpověděls mi.”
„Nemyslím na nic. Jednoduše nespím.”

Marek Přibyl zírá do stolu a prsty vyťukává rytmus. Jedna, pauza, dva, tři, čtyři. pořád to neladí. Zvedne oči. Pousměje se. Malinko. Nora Dauschingerová přece jen přišla.

Má s sebou dva ramenaté zřízence. U nebezpečných pacientů není opatrnosti nikdy příliš, že ano. 

Nora kývne k bubnujícím prstům. „Funguje to?“

"Moc ne. Proč jsi přišla?"

"Zeptat se na tvůj grandiózní plán."

"Nechala ses naverbovat UBRMem?"

"Ne. Ale můžu oznámit nadržování."

"Nepovídej." 

"Ještě jako lovec jsi odhalil sériového vraha a zatajil to." 

"Cože?!"

Povzdech. "Potřebuji jména tvých... obětí." 

"Co z toho budu mít já?"

"Takže nespolupracuješ." 

"Budu. Jen poprosím o drobnou laskavost."

„Adam je jasnovidec. Jako bonus čistej.“ Diviš mě nasměruje k muži v křesle s blokem na klíně.
„Co znamená čistej?“
„My dva to neschytali. Tak atraktivně vypadáme, protože jsme prokalili víkend v Berlíně. Dáváme dohromady informace.“

„Tichavský.“ Na moment se vynoří z přítmí nad lampou. Tmavé oči. Hezký úsměv. Hezké ruce. Před pár lety by mi dokázal zamotat hlavu na počkání. Před pár lety.
„Potřebuji se na tebe naladit. Neformuluj myšlenky. Stačí mi obrazy.“
Večer. Usínám doma. Ráno. Svítá. Cizí byt. Cizí mrtvola. Vzpomínka se třese, nejde zaostřit. V hlavě mi buší.
„Mám to.“ Hrot tužky se rozběhne po papíru.

Vítejte ve světě, který není příliš odlišný od toho našeho.
Existuje v něm magie, kterou někteří disponuji a jiné odrazuje. V moderním světě však ztrácí nejen potřebnost, ale také své místo.
Žijí zde čarodějové, které rozpoznáte na první pohled nebo taky nikdy. Možná se jim vyhnete s pocitem nepatřičnosti. Možná se jich ve skrytu obáváte.
A taky Úřad pro bezpečnost a regulaci magie (UBRM) neboli stínaři, kteří stíhají magické zločince a jejich elitní jednotkou lovců se navzájem straší malí zlobiví čarodějníčci. Ti nezlobiví nemají důvod se jich obávat. Anebo ano?

Noru stínaři ani lovci nijak neznepokojují. Nevyhledává průšvihy. Což bohužel nevylučuje možnost, že si průšvih nenajde ji.
Pod povrchem se totiž vaří něco zlověstného.
A brzy to bouchne.

Kdo a proč chce vyvolat válku mezi čaroději?

První díl najdete zde.

Roman balí nástěnku do složky pro státní zastupitelství. Je načase opustit bezpečný dům.
Odnesu hrnky do kuchyně. Potřebuji nabrat dech a síly. Tenhle den ještě neskončil.
Kroky.
„Stále máš na sobě telepatickou pojistku,“ řekne Adam.
Málem upustím hrnek.
„Tu už zrušil Fajermon, když se mi hrabal v hlavě.“ Nádech. „Pokud mě už nechceš nikdy vidět, pochopím to. Hrabat se v hlavě tobě mně nedělalo radost.“
„Nemohla jsi jinak. Příliš ti na mě záleží, že?“
Vydechnu. Zavřu oči. Přikývnu. Doufám, že odejde.
Najednou se ke mně přitiskne celým tělem, mám jeho ruce vlasech, jeho rty na svých.
Tenhle den ještě neskončil.

„Myslím, že chtěl… zachránit nejen sebe,“ řekne Roman opatrně. „Tohle musel plánovat dlouho. V UBRMu měl po ruce složky členů speciálních jednotek a sledovaných čarodějů. Vybíral pečlivě, bezúhonné čaroděje s potenciálně nebezpečným nadáním a oběti, které taky vzbudí emoce. Soudně trestané, zadlužené, nepřizpůsobivé… Když jsem ho viděl naposledy, ptal se mě, jestli jsem si nikdy nevšiml něčeho divného na UBRMu. Nic víc. Nikdy by mě nenapadlo…“
„Mě taky ne,“ řekne Adam. „Diviš věřil, že společnost čaroděje vytlačí na okraj. Viděl smysl v izolaci a vlastní samosprávě. Proto pomáhal Solnické.“
„Získat lidi je snadné, když umíte magicky manipulovat emoce,“ odpoví Roman.

Poslední porci čokolády uloví Adam. Posadí se k nám.
Na stole leží seznam jmen. Většina přeškrtnutá, mezi nimi moje. U zbylých poznámky „vězení“, „psychiatrie“ nebo křížek. Přeškrtnuté otazníky. Nepřeškrtnutý u jména Marek Přibyl. Poznámka „potvrzení totožnosti nemožné“.
„Co je to?“
„Seznam čarodějů s empatickým nadáním. Jen takoví umí vytvořit telepatickou pojistku vázanou na emoce. UBRM je monitoruje jako rizikové osoby.“
„Je tam Nora.“
„Ji taky.“
Proto jsem se dostala takovým fofrem na první místo stínařské pátračky. Vedou si na mě složku přes dvacet let.
„Budou mě sledovat až do smrti, že?“ Pak mi to dojde. „Fajermon chtěl pryč. Od nich.“

Naliju si z kastrolu hrnek horké čokolády. Ještě zbývá porce pro jednoho.
Je po všem. UBRM se rozpadá zevnitř. Fajermon je bezpečně pod zámkem.
„Jak jste mě našli?“
„Jeden zahraniční kolega našel tvého otce a vystopoval tě přes krevní pouto,“ odpoví Roman. „Začali jsem tě hledat, když Sabina vydolovala z našeho systému číslo, které anonymně udalo Konstantu. Solnická okamžitě poznala, že je Divišovo.“ Povzdech. „Už byla u soutoku. Našla jeho tělo.“
Blízký kamarád. Slepá skvrna. „Byli jste si s Fajermonem blízcí?“
„Kdysi. Podobný věk, podobné problémy s magií… Mě na UBRMu dokázali stabilizovat. Jeho ne. Postupně se vzdálil. Nám všem.“

Slyším zapraskání. Portály. Jsem unavená.
Obklopí nás přízračné postavy z pověstí a nočních můr. Lovci.
Ta vysoká s jediným okem se vrhne k nám. „Noro, jsi v pořádku?“
Ruce mám rozdrásané do krve. „Já ano.“
„Marku, cos to kurva… pusť ji, no tak…“ Obrátí se na ostatní lovce. „Situation is under control. Thank you.“

Lovci se tiše rozešli. Zůstává Romanova bývalá kolegyně Katja.
„Zřídila jste ho pořádně,“ konstatuje. „To je Marek? Fajermon?“
Roman nešťastně přikývne.
„Můj předchůdce v jednotce lovců,“ pošeptá mi Katja. „Míval problémy s nestabilní magií, jako kdysi jeho otec… Nakonec ho zabila… tedy, to jsme si mysleli.“

Fajermon zírá do ničeho. Pak se rozkřičí úzkostí. Trauma umí nadělat pěknou paseku i s kořeny ve vzpomínkách. Natož bez nich.
Poutací kouzlo se utáhne. Ztratil příčetnost, ne magii. Nepouští ze mě pohled. Nemrká. Ret si prokousl do krve.
„Rozvaž mě!“ vyrazím ze sebe. „Dokážu ti pomoci.“
Oheň, Fajermonův živel, nemá tvar ani místo. Bez kotvy nikdy nenajde realitu.
Pouta se rozpadnou.
„Nehodlám se nechat usmažit. Jestli se otočíš, zdrhám odtud.“
Přikývnutí.
Kleknu si na zem za Fajermonova záda.
„Podej mi ruce.“
Poslechne.
Zatnu zuby. Kotva mnou projede jako nažhavená kudla.
Jeden z nás promrhal tvůj talent. Já to nejsem.