Příšeří

Stáhnu telepatickou pojistku ze společníka Němcové ze speciálních jednotek. Odmítl říct, jak se jmenuje. Na první pokus minu smyčku a pavouk mě škrábne. Soustřeď se, sakra.
„Hotovo.“
„Díky. Kdo mi otevře portál? Musím to jet nahlásit na generální inspekci…“
„Pomohlo by nám, kdybyste řekl, co víte… Počkejte. Máte natržený ret. Praštili vás do hlavy?“
„Do zubů. Menší neopatrnost, když jsme si došli pro Tichavského.“
„Omlouvám se, za to můžu já,“ ozve se Němcová. „Blbě jsem se rozmáchla, když jsem toho druhého magora mlátila taserem. Byla jsem tak vytočená, že mi nedošlo, že se ten pitomej krám po první ráně vybije.“

Odbavím dvouhlavou frontu na vytloukání telepatických pojistek a jdu si nalít sklenici vody. Co nevidět se otevře další portál. Sednu venku na lavici. Chci vidět portál zvenčí. Potřebuji na vzduch.
Portál se rozevře jako rána v prostoru. Do existence problikne silueta. Dvě. Žádná. Tři. Dva neznámé hlasy slité dohromady.
„Blanka Němcová“ „nevím“ „chci domů“
Tři lidé, dva hlasy…
Z domu vyběhne Sabina a vyjde Solnická.
„Kolegyně… došla si pro něj…“ Sabina popadne dech.
Solnická vyčaruje štít a řekne: „Můžete projít!“
Z portálu vyklopýtají dva lidé podpírající třetího.
Srdce mi vynechá jeden úder.
„Nejsme všichni zasraný devianti,“ řekne Němcová místo pozdravu.

Cvakne klika. Málem spadnu z gauče.
Diviš.
„Noro, přišli dva noví lidi zvenčí.“
Prokletí čarodějové se stahují sem. Vrána k vráně.
„Pošlu je pak Romanovi.“
Diviš přehlédne nástěnku a ukáže na červený pruh mezi mnou a Adamem. „Co znamená tohle?“
Roman zvedne oči ke stropu. „Že máte všichni neuvěřitelně dlouhé vedení.“
„Každý nemůže být Sherlock.“
„Zpátky k práci,“ řeknu rázně a vystrčím Diviše ze dveří.

„Znáš se s Adamem hodně dlouho, že?“ zeptám se. Dřív, než se zeptá on.
„Od školy, bydleli jsme spolu na pokoji a byli oba stejná telata…“ Povzdech. „Ale jestli ho znám doopravdy, ti říct nedokážu.“

„Noro… našla jsem u nás v systému tvoji složku.“
Posadím se. Vklouznu nohama do mých pracovních goretexek.
„Bylas vedena mezi kandidáty do našich speciálních jednotek. Nebylo to příliš rozpracované, není tam ani návrh tě kontaktovat…“
Na levé botě jsem udělala tři uzly.
„Ta složka včera vyskočila znovu. Jsi v pátračce vyeskalovaná na první místo s poznámkou ‚možnost odstranění telepatických bloků‘.“
Stínaři mě prosí o pomoc? „To… to je absurdní.“
Skončím někde v kobce. Zmizelá a zřízená jako Adam. A kdoví, k čemu donutí mě.
„Máš plné právo poslat je do prdele,“ ozve se Roman od nástěnky. „Já bych to udělal.“

Vyzuju si goretexky a plácnu sebou na gauč. Popatřím na boty. Naštěstí jsem je po posledním návratu ze zoologické důkladně vykartáčovala.
Sabina se sehne, aby neshodila provázek z nástěnky a spokojí se s křeslem vedle.
„Tak co?“
„Určitě se mi budou zdát sny ve zdrojáku.“
Když přivřu oči, vidím všude pavouky z černých pásků. „Vítej v klubu.“
„Co ty?“
„Odblokovala jsem devět lidí i s Romanem a Solnickou. Všechny, co jsou tady.“ Zívnu. „V Konstantě nás bylo minimálně pětadvacet.“
Ticho.
„Můžeš odblokovat sama sebe?“
„Ne.“
„Vždyť tady máme dva velemágy. Jaktože to nedokážou oni?“
„Nemám tušení.“
A děsí mě to.

Roman upíjí kafe a zamyšleně zírá do popsaného papíru. Vypadá mnohem líp než celou dobu, co ho znám.
Solnická se posadí naproti mně a vezme mě na ruce. „Beru na sebe veškeré riziko.“
Tohle mě moc neuklidnilo.
Pracuji opatrně. Stejný pavouk. Stejná vlákna a smyčky. Stejné číhání.
Stejně rychlý konec.
„Je pryč. Tedy… doufám.“
„Otestuji to.“
Solnická jde ke svému profilu na nástěnce. Jde na nebezpečné pole. Jestli můj postup nefungoval, bude ji test pěkně bolet. Ani nezaváhá. Probírá se lístky. Usměje se a pohladí červený pruh vedoucí k manželce.
Pak se obrátí ke mně. „Kolik lidí dneska zvládneš odblokovat?“

Romanova nástěnka částečně mizí mimo trojrozměrný prostor.
Čára na papíře má jeden rozměr. Papír samotný má dva. Běžný svět tři. Roman pracuje se čtyřmi. Přeskakovat mezi dimenzemi je jako přeskakovat mezi listy v knize. Když jste velmi blízko, prosvítají k vám písmenka z původní stránky. Tohle moje hlava nepobírá.
Provázky mají různé barvy. Mě a Adama propojuje hned několik červených. Uhnu pohledem.
„Romane? Nesu ti to kafe.“
„Díky.“ Roman sebere ze země dva fixy.
„Ověříme s Norou vaši teorii o magické pojistce. Chci, abyste si prohlédl její strukturu,“ řekne Solnická. Zamžourá na nástěnku. „Udělat z vás lovce bylo plýtvání talentem.“

„Lovce tady máte dvakrát… Jáchimová a Klekánice jsou tatáž osoba. Já a Běs taky. Sibiřanka už je rok zpátky na Sachalinu.“ Roman se zarazí uprostřed pohybu. „Proč je tady Fajermon?“
„Zařadila jsem všechny lovce.“
„Vždyť už je několik let po smrti.“ Roman sundá z nástěnky lístek s přezdívkou a občanské jméno. Sjede pohledem ke svému vlastnímu profilu. „Tady je taky chyba.“
Solnická se napne. Roman se blíží do nebezpečných vod. Teoreticky.
„Nikoho jsem nemohl zranit, sousedi byli na dovolené.“ Zachytí Solnické pohled. „Nic mi nehrozí. Moje telepatická pojistka je pryč.“
„Jak?“
Roman se tázavě podívá na mě. „To nevím,“ řekne.

Diviš Veverka mě pozdraví trpkým úsměvem a jde pomoct Sabině odnést vybavení z auta do odstíněné chráněné místnosti v druhém patře.
Solnická zavede mě a Romana do pokoje s nástěnkami polepenými různými papíry. Různé rukopisy. Pokusy o nákres struktury kletby. Adamovy kresby.
„Jak s tímhle můžete pracovat?“ řekne Roman. „Potřebujete minimálně trojrozměrné rozložení. Dovolíte?“
Solnická se pousměje. „Proto jsem vás sem vzala.“
Roman vezme celé propletené schéma z nástěnky, odmanévruje je doprostřed pokoje a začne rozkládat do prostoru.
Shora zaslechnu ránu a Sabinu nadávat. Solnická zvedne oči ke stropu.
„Pátý schod do druhého patra je ruplý. Pořád na to zapomínáme.“

„Tohle může položit celý Úřad,“ pronese Solnická zamyšleně. „Dokud jsme ale sami hledaní, nemůžeme s tím ven.“
„A co Tichavský?“ namítne Roman. „Mezitím může skončit jako další nezvěstný nebo… nevyjasněné úmrtí.“
„Dostat odtamtud Adama bude kapitola sama pro sebe. Nejspíš ho pustí sami, mají svých problémů dost…“
V jakém stavu? chce se mi zařvat.
„Nenecháváme nikoho ve štychu. My ne. Musíme navázat kontakt s UBRMem a postupovat velmi opatrně… ale váš tři teď potřebuji jinde.“
„Cokoliv jste slyšela o lovcích, je pravděpodobně nesmysl,“ řekne Roman. „Sami ty fámy pouštíme na internet.“
„Nepotřebuji vaši multidimenzionální magii, Romane. Potřebuji vaše multidimenzionální myšlení.“