DMD č. 18. pro 18. 4. 2026. Téma: Zcela zbytečné věty

Stezka čvachtá. Moc je to nepřekvapuje, je to tu obvyklý stav věci. Vystoupali údolím nahoru, stezka splynula s rašelinou, musí dávat pozor na každý krok. Překročí potok, tady je půda víc kamenitá, ovčí stezičky dávají mylný dojem snadné prostupnosti terénu. Je nezvyklé dusno. V bezvětří vylezly muchničky. Jazyk se lepí na patro. 
Přestávka.
Koluje měch s vodou, z potoka se napít nechtějí. Pramení daleko, nemůžeš tušit, jestli proti proudu neleží chcíplá ovce. Calum vytáhne sušené maso a nabídne ostatním. Žvýkají ve stoje a pozorují úsek, který prošli. Nikde ani noha.
Norman rozdá jablka. Chroupou.
Svět je fajn.
Žádných slov netřeba.

‚Direktiva 6375A: Je přísně zakázáno pořádat oslavy zakončené ohňostrojem ve strojovně,‘ četl Rimmer v knize direktiv vesmírného sboru.
‚Proč jenom musí být těch direktiv tolik?‘ ptal se sám sebe, zatímco ztrácel naději, že jednou nad tím přechytralým androidem přece jenom získá navrch. Copak se vůbec ve vesmíru najde člověk, kterého by napadlo odpalovat rachejtle v uzavřeném prostoru, navíc v blízkosti paliva?
Tu se z chodby ozval hluk tříštícího skla následovaný Listerovým „Do kosmu!“.
Když přispěchal ke zdroji zvuku, uviděl Listera s Kocourem, jak se sklání nad střepy jednoho z Hollyho monitorů a nedaleko dvě golfové hole.
Zřejmě takoví lidé existují.
 

Krvavý baron s Tlustým mnichem prošli zdí zpátky do malé síně.

„...a pak musíme ještě probrat bod jedna.“ dokončil skoro bezhlavý Nick myšlenku.

Otočil se k příchozím a čekal. Když se usadili a nikdo další nepřišel, zamračil se a tázavě zvedl obočí.

„Můžeme přejít k dalšímu bodu programu,“ baron udělal netrpělivý posunek popojedem.

Nick se nadechl a vychrlil proud slov, který byl obžaloba, prosba, stížnost a fňukání v jednom.

Zbytek osazenstva klidně čekal, až skončí.

„Dobře. Bod jedna - zlepšení posmrtných podmínek práce na Bradavickém hradě. Měli bychom si založit odborovou organizaci, něco jako ten SPOŽÚS, nespa.“

Šedá dáma se zavlnila.

“Tak co, šprti? Jak to vypadá s mými bojovými roboty?”

Generál s hrudí plnou medailí se procházel výzkumnou laboratoří.

Vedle něj cupital inženýr v plášti.

“Finalizujeme ovládací program…”

“Výborně. Pamatujte, celé se to musí vejít na disketu. Vrchní velitelství kyberdivize běží na DOSu.”

“Ale pane…”

“Seškrtejte nějaké zbytečnosti. Nechám to na vás.” 

***

Generál se krčil v bunkru. Venku jeho kyberdivize systematicky decimovala obyvatelstvo.

Vzteky popadl inženýra za plášť a zatřásl s ním: “Co jste to proboha naprogramovali?!”

“Říkal jste seškrtat zbytečnosti. Tak jsme škrtali až nám zbyly jenom Ženevské konvence a Asimovy zákony robotiky. Roboti to vyhodnotili jako primární úkol…”

Táto scéna tu je.. načo? Dej to nikam neposúva.. možno predstavenie charakteru? Trochu nudné...

Dalo by sa to škrtnúť toto... a toto... a toto...

Áno, teraz je to úderné.. akurát furt netuším, k čomu je to potreba...

Snáď sa to niekde využije neskôr.

....

A toto tu robí čo? Jako sex, chápem. Ale za tridsať stránok majú zachrániť svet, osem ubehlo a na tri si odskočili do ...ehm.. iného žánru. Snáď je to kvôli tomu znamienku na rameni...

...

Aha, teraz ten odstavec s charakterom dáva zmysel.. dobré, dobré...

Záver. Najťažšia časť... koruna príbehu!! Teším!

...

...

Do hája. To už nezachráni ani znamienko...

Než nějakou větu stvořím, jsem jejím kandidátem. Zcela určitě nebudu jako Pythagoras či Euklides, abych vytvořil nějakou větu po mně pojmenovanou.

Věty tedy tvořím převážně zde v DMD. Někdy stvořím drabble, s kterým jsem spokojen, někdy jen béjébéčko. Od toho se odvíjí smysluplnost či zbytečnost vět v něm obsažených. Ostatně i v povedeném drabbleti se vyskytnou věty takříkajíc vycpávkové, tedy zcela zbytečné.

Posouzení smysluplnosti či zbytečnosti mých vět ponechám na literárních odbornících, tedy budou-li nějaké odborníky mé výplody zajímat. A ještě přihazuji jednu zcela zbytečnou větu, abych se dostal v tomto drabbleti na předepsaných přesně sto slov. Sláva, povedlo se. 

„Výsledky analýzy komunikačních toků jsou vcelku uspokojivé,“ oznamoval sálu plnému znuděných kolonovaných pilotů chlapík, který na sobě neměl kvádro vlastně jenom proto, že se v tomhle vesmíru nenosilo, a prezentace ukazovala mnoho čísel. Každopádně ho všichni nesnášeli.
„Většina letek využívá komunikační kanály účelně a efektivně. A pak je tady letka Sirius.“ Následovala chvíle napětí, což jmenovaným přišlo vhod, protože se aspoň stihli probudit. „Tam jsme ze záznamů zjistili, že celých osmdesát čtyři procent pronesených vět bylo úplně zbytečných a nijak se netýkalo aktuální situace.“
Pluto vypadal vyloženě překvapeně, ale nutno dodat, že maličko přehrával.
„Fíha, to bych čekal mnohem víc.“

"Já už jsem ve tvým věku byla vdaná a měla tři děti."

"To tvoje tetování se mi teda vůbec nelíbí."

"Měl by sis najít lepší práci. Není to tak těžký."

"Vypadáš v tom tlustá."

"A proč nemáme měsíc, kdy oslavujeme heterosexualitu?"

"Nechceš děti? Neboj, to si ještě rozmyslíš."

"Ty jdeš zpátky do školy? A není to zbytečný?!"

"Kdo ještě proboha čte knížky? Je to strašná nuda!"

"A co chudáčci rostlinky?"

"Každý přece máme stejných 24 hodin."

"On ti ubližuje? No to je proto, že se mu líbíš!"

"Nesmíš se toho tak bát!"

"To není žádná deprese, ty seš jenom línej."

Karel seděl za klavesnicí svého počítače.

Na sociálních sítích sdílel svůj nový pohled na svět.

O tom jak se má žít, kdo má jakou hodnotu.

Taky si občas s Pavlou ještě vyměnil pár zpráv. Hledal cestu jak napravit promarněné.. Ale vlastně se v obsahu míjeli.

V sobotu odpoledne Karel vstal. Venku svítilo slunce. Ani nevědel jak se to stalo a najednou byl v lese.

Daleko od zpráv na sítích. Daleko od zpráv od lidí. Daleko od knih, jež obsahovaly rádoby moudra světa.

Jen on sám. A jeho myšlenky. Jinak ticho.

A jak tím lesem šel, uvědomoval si, co je důležité.