DMD Bonus č. 5 pro 19. 4. 2024. Téma: z jiného úhlu pohledu

Ester Becková odhrne záclonku. Rozhodně slyšela kroky z ulice, a sousedský klípek má ve farním klubu svou hodnotu. Nasadí si brýle. Na konci ulice zahlédne siluetu, trochu se vykloní... a vtom světla na ulici zhasnou.
Zřejmě vypadla elektřina, napadne ji, jenže pak si uvědomí, že televize stále běží. Postihlo to jen pouliční osvětlení, usoudí. Zalistuje v telefonním seznamu.
Nahlásí výpadek první. Ať se Mavis vztekne.

Přísahala by, že během - nekonečného - telefonátu zaslechla motorku - ale ovšem, televize. Když odloží sluchátko, je už ulice docela potichu.
Lehký vánek jen přinese náznak dětského zakňourání směrem od Dursleyových. Ale mohla to být i kočka.

Ze začátku to vypadalo na chutnou jednohubku téměř bez práce. Ten člověk mi prostě spadl na talíř.
Kam se hrabou pečení holubi, říkala jsem si.
Jenomže pak přišlo utrpení.

Tři dny mi ten člověk ležel v žaludku, tři dny! Celou tu dobu téměř neustále mluvil, až se mě ostatní ryby ptaly, proč mi tak divně kručí v břiše.
Už jsem se přestala divit, že ho hodili přes palubu; tak byl otravný.

Když se pak odkudsi ozval hlas, který mě žádal, abych toho člověka vyvrhla na souš, ani mě nemusel dlouho přemlouvat.
Od těch dob se koláčům bez práce raději vyhýbám.

Probral se. A je u něj Vraspír, ne já..., Jaroslav L. zaťal pěsti. A on si ho dovolí hladit po rameni...
Jaroslav stál za sklem nemocničního pokoje a s tváři ztuhlou na kámen pozoroval přerývaný rozhovor svého kolegy a přítele s Vraspírem. Přál si být u něj.
Josefova ruka na rameni ho donutila odtrhnout oči od scény v pokoji.
"Nežárli," zaznělo mu v hlavě.
"Nežárlím, jen nechápu," ohradil se Jaroslav stejným způsobem. "Daniel si toho prožil dost, a přesto ho vždycky poslechne, i když z toho kouká průšvih."
Josef si povzdechl. "Daniel má své důvody. A teď běž za ním."

Giles Hildebrandt pozoroval mladou dívku před sebou, jak nervózně usrkává gömeršaül z porcelánového šálku. Zkoumal ji a přemítal, jestli to, co se právě chystá udělat, mu bude moci někdy odpustit.
Byl čas na oběť vyššímu dobru. Slečna Pinkertýnka nebyla Lusův typ, ale ona do něj byla zakoukaná. On roste do cynického cílevědomého muže, ona je neprůbojná a nesebevědomá. Možná kdyby Luse nevychovával jako Össeana, možná by se jejich životy proťaly naprosto přirozeně, takhle ale bude muset zamíchat kartami, aby mu ona zůstala po boku.
Nepozorovaně sklouzl do transu a začal svou práci.
Koneckonců o život oloupil už i svého syna.

Císař byl nemocen, věděla, že ji budou podezírat, nicméně nemohla poručit svému srdci. Měla císaře Konoeho velmi ráda a každý den si vyčítala své prokletí. Myslela, že má více času, nicméně celý dvůr se už spikl proti ní. Musela Konoeho ještě naposledy spatřit a říct mu svou verzi příběhu, a ne tu, kterou dostával od svých rádců. Abe no Jasučika však trval na tom, aby se zúčastnila náboženského obřadu. Snažila se odmítnout. Na místo toho však odhalil její začarovanou podobu. Devítiocasá liška. Proč mě nemáte rádi? Vzala nohy na ramena. Nakonec ji však trefil šíp a změnila se v kámen.

Nejradši bych si prostě lehla a spala. Přece jen, po tom trajdání a lítání po celou noc to ve svém věku potřebuju.
Ale holky mi nedají pokoj, prý se dnes musíme s někým potkat. Má to mít osudový význam. No, řekly mi toho víc, ale já prostě v tomhle stavu nejsem schopná dobře vnímat...
Hm, tak teď mě probudily. Už jsou tu dva pánové. Ten první je zjevně hodně důležitý, že on to bude...
Obě se uklánějí a zdraví ho, tak já také.
„Buď zdráv, králi skotský.“
Jak se to zatvářil? Proč do mě obě strkají? Řekla jsem něco špatně?

Pohodlně se posadil do křesla a dovolil si myšlenky vypouštět volně a neregulovaně jako výdechy, jen tak to bylo možné, jen tak to mělo smysl.
„Nejhorší je, když si uvědomíte, že vy nikdy nebudete tak dobrej, pan spravedlivej, kterýho všichni milujou, o vás se nikdy nebudou vyprávět legendy a když, tak jenom jako o dítěti svého otce, nikdy nebudete mít skutečné jméno. Přitom kdyby se tomu klobouku poklonil jako všichni ostatní, nemusel by po mě pak střílet. Co za otce vystaví svoje dítě takovýmu nebezpečí? Pak byl samá povstání, nikdy nebyl doma a já ho přitom viděl v každým jablku.“

Císař - no, oficiálně ještě kancléř, ale u sebe v kanceláři si to mohl dovolit - Palpatine s úsměvem zmáčknul tlačítko komunikátoru a zaposlouchal se do vyzvánění. Jen pár hodin a celý tenhle nesmysl bude za ním. A všechno to začne tady, na Coruscantu.
"Coruscantské kafilerie, denně čerstvé na váš stůl, jak můžu pomoci?"
Palpatine se zarazil, a pro jistotu zkontroloval, kam se vlastně dovolal.
Možná by měl dát CC-1010 chvíli volno. Už se na něm to vyčerpání začínalo projevovat.
“Proveďte rozkaz 66." Než stihnul klon něco odpovědět, zavěsil.
Teď už se mohl jen opřít a sledovat, jak se jeho plán plní.

Už se smrákalo, když Růžena už asi podesáté vyhlédla z okna. Louky se černaly proti večerní obloze.
Zhluboka se nadechla studeného vzduchu. Jak pozorně sledovala západní obzor, nad sadem přeletěly divoké kačeny. Bylo šestého října. Její muž byl pryč už dva týdny, ale ona byla rozhodnutá, že i dnes počká s večeří ještě chvilku.
Malinká dceruška v kolébce zabroukala, a tak Růžena přeslechla zafrkání poníka i kroky. Ale když se ozvalo zaklepání, věděla, že přišel.
Vtáhla svého muže dovnitř, posadila ho do jeho křesla a do klína mu položila malou Elanor.
Sam se zhluboka nadechl. "Tak jsem se vrátil," řekl.

Patrně nikdy si neuměl představit, jak se mu jednou bude hodit dokonalý přehled o všech přístěncích na košťata, co jich Bradavice měly. Momentálně například dřepěl na kýblu v zapadlém kumbálu hned za Velkou síní, jemuž se všechen ten lomoz zatím zázračně vyhýbal. Nestyděl se za to, k čemu by tam asi tak byl? Poslední rok ve škole přežil jen proto, že nikoho nezajímal a jeho práci nikdo nechtěl dělat. Však se taky vynasnažil nebýt moc vidět.
Počkal, až ti dva holomci zaječí to svoje "Avada kedavra!" a "Expelliarmus!", otevřel si a jal se zametat sutiny. Někdo ten svinčík uklidit musí.