DMD Bonus č. 5 pro 19. 4. 2024. Téma: z jiného úhlu pohledu

Být magický předmět není žádný med, vážení, jednak se předpokládá, že tupě plníte příkazy, za druhé si nevyberete, kdo vás vezme do ruky, a tak štěkám jako hrom, ať je koček milion, tím to začalo a je to skutečně stupidní a dětinský nápad, koček je už tak dost, vy pak vidíte všechny ty důsledky, zděšení ptačí populace, alergické reakce, třeba takový Pažout skončil v ledničce a kdyby ho Horáček nevytáhl, dočista by umrznul, exkrementy milionu koček, to nechcete, ani když nemáte nos. Tak jsem si začalo dělat věci po svém, když je požadavek rozumný, vyhovím, a když ne, nazdar bazar!

Chlapec ve žluté pláštěnce je sotva šestiletý. Klečí u kanálové mřížky a dívá se do stoky. Dívá se na mně.
Cítím jeho zvědavost a trochu lahodného dětského strachu. Zatím jen náznak, Georgie (ano, tak se jmenuje, Georgie) není zvyklý se bát, jeho rodiče a hlavně starší bratr jsou pevná ochranná hráz vůči všem strachům světa. Inu, ani jeden z nich tu teď není.
"Jsem klaun Pennywise," představím se Georgiemu. Dítě se usměje. Jak jsou hloupí v tomhle věku, jak důvěřiví.
"Chceš balónek, Georgie? Podívej jak se vznáší..."
A malý, hloupý, a brzy mrtvý Georgie natáhne ruku ke mně do temnoty.

Zrovna jsem dokončoval prohlídku zařízení, když jsem uviděl šéfa řezat se s tím mladým povstalcem. Nejdřív mě napadlo, že bych měl šéfovi jít na pomoc, ale pak jsem si vzpomněl, jak nesnáší, když mu někdo zasahuje do jeho věcí. Tak jsem radši celou situaci zpovzdálí pozoroval.
Nakonec ruka svírající světelný meč odlétla do hlubin a šéf začal mládežníka přesvědčovat, ať se k němu přidá. Proč?
„Kdybys tak znal moc temné strany síly… Obi-Wan ti nikdy neřekl, co se stalo s tvým otcem.“
„Řekl mi toho dost! Řekl mi, že jsi ho zabil.“
„Ne, JÁ jsem tvůj otec!“
Do nerfí řiti!

Zatímco ještě před chvílí šel Mike vyzvednout pizzu z dvojitým sýrem, stačilo mrknout a z nějakého důvodu jsme v bojové pohotovosti. Kamenné zdi celkem věrně připomínají náš život v kanále, ale veliká okna s barevnými obrázky tam nemáme.
Donny se trochu nervózně dívá na cákance krve, Raff nás upozorňuje na beznosku s maniakálním úsměvem. Otočím se a za zády máme tři dámy v nesnázích. Od časů s April rozhodně nemáme ve zvyku nechávat holky ve štychu, takže zbraně vytasit a na beznosku, hoši!
Jenomže ten parchant jediným mávnutím klacku pochroumal naše krunýře i ego.
"Sorry, ale tohle neberem," řeknu narovinu.

Zagornyj drze hledí Makarenkovi do očí. Nepůjdou, tipuji.
Plesk.
Ňuročka, stojící se mnou u okna, vyjekla.
Jedna ruka sahá po sekyře, druhá po revolveru.
Píchne mě u srdce. Musím...
"On ho udeřil! Učitel! Žáka! Půjdu za ním a zeptám se ho: Antone Semjonoviči, a to se smí? A jenom vy, anebo i my je můžeme po hubách mlátit?"
Beru Ňuru kolem ramen. Šok, co jiného. Když vykouknu ven, už jsou pryč. Snad...
Sáně vjíždějí do dvora, chovanci samý žert a smích. Makarenko zamíří k nám. Usmívá se na chlapce, ale v očích...
"Jak je vám, Antone Semjonoviči? Myslím... na duši."

Tak už tu byl celkem třikrát. Jeden by si myslel, že se mu nebude chtít. Přece jenom, sem na břeh je to dost daleko, a to počasí je teď čím dál horší.

Já vím, je slušný, hodný. Pozdraví, poprosí, poděkuje. A taky vím, že to nemá ze sebe. Vážně bych ji chtěla vidět, takovou megeru aby pohledal.

Hele, už zase jde, dneska počtvrté...

"Co je zas?"

"Moje žena... ona... chce být papež!"

Tak to tu ještě nebylo! Schválně, jestli jí bude tohle stačit. Tak jo. Palác, trůn ze svíček... jo, a stráže, co mluví švýcarsky. Hotovo.

"Běž domů. Je papež."

Podívejte, tohle by nešlo.
Podepsal jsem řádnou pracovní smlouvu a vstoupil do služby jako majordomus. To je povolání slušné, hodné respektu.
Jenže časy se mění.
Společenské večeře a soirée jsou přepadány nemytými, vlasatými stvořeními, která nemají žádnou úctu vůči pravidlům a tradicím. Neustále proti něčemu protestují, hromadně souloží a berou drogy.
Taková společnost, to není nic pro mne.
Proto jakmile ten hipík položil svoji špinavou tenisku na stůl, začal jsem zvažovat výpověď. Jakmile se rozezpíval o tom, že má vlasy (však my vidíme, pane z pralesa!) byl jsem rozhodnut. V momentě, kdy vystrčil zadnici, rozhodl jsem se výpověď podati okamžitě.

Mám rád zrcadlovou službu. Není to těžká práce a baví mě pozorovat Velkého Rádce, jak si z obličeje sundává srst. Jenže dneska nám do našeho denního rituálu vpadl zpoza sloupu nezvaný host. „Oh, Elánius, že? Slyšel jsem, že jste na cestě dolů. Skvělé,“ řekl mu Velký Rádce. Pak se obrátil na mě: „Měl bys o tom říct v kuchyni, bude potřeba oběd pro dva. Dáte si pivo, Elánie?” Maník vypadal, že neví která bije, ani po tom, co mu to Velký Rádce vysvětlil. „Tak dobrá, Skrpe. Můžeš jít.” Oukej. Sehnat oběd pro dva bude trochu oříšek, tak abych sebou hodil.

Cristell, zástupkyně ředitelky Akademie de Colees, byla znepokojena. Nic nešlo podle plánu. Faux pas při zahájení, dohadování čarodějek…
Přes křížení chodeb zahlédla dvě postavy. To jsou ti dva, co přijeli s ředitelkou z Trojvodí. Lidi. Bez nadání. Zamračila se. V Sále shromáždění nemají co dělat! A vůbec tu nemají co bloumat! Už už je chtěla odeslat do příslušných prostor, když v tom se zarazila.
Ta ženská se shýbla, chlap se opřel o rám zrcadla a zmizeli!
Když doběhla k zrcadlu, bylo už zpátky na místě.
Ať se shýbala k zemi a opírala o rám jak chtěla, vstup se jí neotevřel.

Jousef galantně pomohl Jindřišce vystoupit z autobusu. Podal jí vodítka a vyložil kufry.
“Tak jsme doma,” oddechl si. “To teda byl výlet.”
“Za všechny peníze,” zasmála se Jindřiška, ale pak se zarazila. “Tohle je to poslední, co nám ještě chybělo ke štěstí,” kývla hlavou k hloučku žen před obchodem s potravinami.
“Místní rozvědka?”
“Co neví, nepoví,” zavrčela Jindřiška. “Kdoví, koho mají momentálně v prádle. Nedá se nic dělat, musíme kolem nich. Stejně potřebujeme nakoupit. Doma není nic k jídlu.”

“Ale dobrý den, Jindřiško! Můžeme gratulovat?”
Jindřišce zaskočilo. Copak k úmrtí bývalého manžela se gratuluje? Koukla na Jousefa. Tvářil se divně.