DMD č. 28 pro 28. 4. 2024. Téma: Při plném vědomí

Z rekapitulování situace ji probral únoscův hlas.
"Neboj se, určitě mi zaplatíš. A to vším co máš. To ti při plném vědomí slibuji," usmál se na ni Edík.
"A neboj, ty si většinu věcí také užiješ, bude tě udržovat bdělou při smyslech, nemysli si, že mi třeba bolestí omdlíš."
"Kde chceš začít?" Zeptal se sebevědomě.
"Potřebuji si zavolat, závisí na tom lidské životy," vyhrkla rychle.
Ed se rozesmál.
"Ty si opravdu myslíš, že jsem úplně mimo. To nejsem. Žádné volání nebude a neser, jinak ti vrátím roubík."

Nastálé ticho přerušil vzdálený zvonek.
Zázrak, pomyslila si Ellie. Třeba má ještě šanci.

"Opravdu jste si plně vědom následků svého rozhodnutí?"
"Ano!"
"Prosím ještě o přečtení všech možných vedlejších účinků. Ač to, co tu provádíme, není technicky vzato legální, stojíme si za tím, že všichni naši klienti musejí být naprosto dokonale informováni."
"Hotovo."
"Pak tedy můžeme pokračovat. Jak budete platit?"
"Unicoinem."
"Prosím, přiložte dlaň k terminálu. Děkuji."
"Nebude mi špatně?"
"Zpočátku to může být nezvyklé, ale u naprosté většiny zázazníků se rychle dostaví pocit uvolnění až euforie.
"Dobře."
"Tak co to bude?"
"Nejdřív kofeinovou sladkou limonádu. A potom maso - plátek kravského. A k tomu chmelový alkohol.
"Colu, steak a pivo. Hned to bude!"

"Já vás vůbec neviděl!"
Jistě. Protože tramvaj je se svými třiatřiceti metry snadno přehlédnutelná. Zvlášť když celou dobu jede vedle vás.
"Vy jste zvonil? Já vás neslyšel!"
Bodejť. Člověk ledacos přeslechne, když řídí se sluchátky a poslouchá podcast o dějinách sexu.
"Já myslel, že to stihnu!"
Jasně. Proč se na poslední chvíli nenarvat s motorkou před čumák tramvaje a neskončit po pás vražený pod přední nápravu?
A pak patnáct minut řvát bolestí, dokud nepřijedou záchranáři.
"Ten člověk je při vědomí?" podiví se lapiduch.
"Jo," povídá Renda. "Chtěl jsem ho praštit tágem, ale rozmyslel jsem si to."
"Možná by vám poděkoval."

Začali nenápadně, sladkými přísliby, budoucností.
Pak přitvrdili. Bolest, hluk, přehozený den a noc, žízeň a hlad.
Přiznala bych všechno, ale neptali se.
Pokračovali po dobrém, klasická metoda cukru a biče, smáli se na mě. A přitom mě plíživě připravovali i o přátele, vlasy, o pozornost, o postavu, všeobecný rozhled, jazykovou vybavenost. Změnili mi genetickou informaci. Vytáhli ze mě spoustu peněz, postupně, ale cílevědomě. Nakonec jsem radši utrácela za ně než za sebe. Všechno při plném vědomí, dobrovolně, aniž bych si toho všímala.
Zatím po mně nechtěli nic podepsat. Ale cítím to ve vzduchu. Jsou větší. A s jídlem roste chuť.

„Domnívám se – a doufám, že se vás nijak nedotknu, když budu mluvit zcela otevřeně – že jste nesplnila naši dohodu. Věnovala jste se životu mého historického předobrazu. Dobře, měla jsem to očekávat, ostatně jste to i čtenářům slíbila. Nicméně veškeré mé snahy zavést jasnou dělicí čáru mezi fikční postavou a (kdysi) živým člověkem jste buď smetla pod koberec, nebo obrátila v žert. Zcela vědomě tuto hranici stíráte, ač velmi dobře víte, že chování vašich postav mnohdy příliš nekoresponduje s charakterem jejich předobrazů. Aťsi v dobré víře, aťsi po vůli tématům! Jste lhářka!“
Mlčím. Co bych říkala, když má ve všem pravdu.

Cítil náraz do zdi, zabolely ho všechny kosti. Před očima se mu krátce zatmělo, ale hned vstával. Ze zátylku, pod pavoučí maskou, mu tekla krev. Periferně zahlédl, že jeho parťák se postaral o většinu protivníků a teď se žene k němu.
„Spider-Mane!“ Eddie vzápětí ztišil hlas, podepřel ho. „Petere!“ Ucítil na rukou krev, prosakovala oblekem.
„Jsem dobrej… Eddie. V po…“ Peter mu vláčněl v rukách, nedokázal pořádně zaostřit.
„Pete… Venome, pomuž mu! Zachraň ho!“ do hlasu se Eddiemu vkrádala panika.
Ještě pořád je částečně při plném vědomí. Bude ho to bolet, Eddie.
„Udělej to!“
Poslechl, spojil se s Peterovým tělem.

"Nebudu zpívat, dobře? Jen bych vám dokázal, že můj hlas je strašný!" řekl trochu ve vtipu černovlasý muž.
"Nebuď pesimista, máš určitě krásný hlas, no tak, zazpívej."
"Vydrž, ne, že bych ti nevěřil, ale při plném vědomí dnes nic poslouchat nebudu! Číšníku, pošlete mi raději celou lahev."
"Vidíš, nemá smysl, abych to vůbec zkoušel, nevěřím si sám ani ostatní."
"Jsi na sebe tvrdý, zvládneš to."
"No tak jo, ale jen proto, že tě mám rád."
"Super! Fandím ti."

***

Pán od vedlejšího stolu, který celou konverzaci zaslechl, jim dal za pravdu. Opravdu neumí zpívat a kdyby nebyl nalitej, tak by utekl.

Ortel byl vynesen.
Krabat žil ve vypůjčeném čase, trýzněn mistrem ve snech. Byl vraníkem, ze slabin mu kapala krev; havranem, pronásledovaný jednookým jestřábem; rybkou v pasti studni; vysvobozen milou, proměnil se v prstýnek, ale jednooký šlechtic chtěl prsten sejmout; Krabat se změnil v zrnko ječmene, jednooký kohout hnal se po něm; Krabat se stal lišákem.
A rozerval kohoutu hrdlo.
Procitl s krví mezi zuby, plný odvahy.
Nebyla to však dravčí vůle, která ho zachránila.
Poplašený tlukot chvějícího se srdce, strach o kantorku, její bystrý sluch. Cesta k životu.
S mlýnem za zády, kráčeli bělostným sněhem, jejich dlaně se hřály navzájem.

Tušila to už nějaký čas, to dívka pozná. Ale teď, když jí černá voda kreslí jeho samého, si ponejprv naplno uvědomí, že to, o čem snívala, v co doufala – že není jen sen a pouhá naděje. Radost ji zaplaví až do konečků prstů. Ať je zima, ať si mráz štípe a vítr vyje, v duši je jak v létě. Málem cítí vůni svatební kytice, málem vidí úpravný domek – vybílí, pořídí další kravku, možná koníka, však věno má.

Tanečním krokem přeskakuje závěje a pranic nedbá na tu, která se plouží za ní.

Temný stín, bílá křehká lilie, kterou spálil náhlý mráz.

"Já prostě tvrdím, že daň z nabytí nově postaveného baráku je krádež!" vztekal se pán, který s námi absolvoval poznávací zájezd po Irsku.

"Novostavba podléhá osvobození, spolu s pozemkem, na kterém stojí," pronesla jsem klidně. Po kratším vysvětlení se téma změnilo.

"No a ty exekutoři jsou taky pěkný svině. Zabavovat někomu majetek, i když neví o dluhu," projevil se opět pán.

"Nejdřív to musí projít přes soud, takže o tom musí vědět," dodala jsem.

"V insolvencích se taky vyznáte?" zeptal se ironicky

"Já v nich dělám. S čím poradím?" usmál se Larim.

Za plného vědomí ztrapnění se pán raději odešel.