DMD č. 28 pro 28. 4. 2024. Téma: Při plném vědomí

Při plném vědomí ti odkazuji
měch, ve kterém vichry dují,
kartáč se zlatými vlasy,
klobouk nebývalé krásy,
kořen hory přidám taky,
vábničku na vlkodlaky,
skleněnou kouli, v níž mraky plují,
pěšiny šupin na dně slují,
vlídné sněhy, mírná léta,
lodní lístek na kraj světa,
sílu všitou do opasku,
poukaz na pravou lásku,
maringotku pro mantichoru,
léky proti hladomoru,
prsten od hadího krále,
nit od Ariadny v šále,
na akné i běsy z hor
korektor a Koraktor,
jednorožce na výpravy
do blízka i do dálavy,
sáně, které samy letí,
pro případné kupy dětí.

Nemusíš strach o mě mít.
Potřebuji jen uklidit.

Je možné porazit Gormy? Podkin by ještě nedávno zoufale odvětil, že nikoliv; před Gormy možno jen prchat, tak rychle a daleko, jak jen jednoho tlapky unesou; a stejně to nebude dost, nakonec. O něco později by váhavě řekl, ano, je možné Gormy přemoci; nakrátko, než vás zase dostanou. Teď byl přesvědčen, že Gormy dokážou porazit.
Jenomže...
Nedokázal přestat myslet na kněžku Komfrey, přivázanou k zrůdné železné soše, jak jim z posledních sil, z posledních kousků své vlastní nezměněné mysli vysvětluje, jak získat Jistobij.
Co když někde hluboko malinká část Komfrey zůstala?
A poprvé ho napadlo, jestli není možné Gormy...
Zachránit.

"Háta Ospalá a Jiří Klokoň oznamují, že vstoupí do svazku manželského dne 28. dubna v 10 hodin v slavnostní síni Statistické kapituly Arcišamanství ČR," přeříkával si nahlas tiskový mluvčí ČSÚ Jiří Klokoň.
"Nečekala jsem, že mě požádáš o ruku tímto způsobem," podivila se místopředsedkyně ČSÚ Háta Ospalá.
"Ale Haško, takhle jsme ušetřili za tištěná svatební oznámení," bránil se Klokoň.
"Jste při plném vědomí?" ověřil si arcišaman Vít Otylý.
A když zardělí snoubenci souhlasně kývli, tak je z moci mu úředně svěřené prohlásil za manžele slovy: "Tak si to užijte."
"Užijeme,"pohladila se po břiše Ospalá.
Klokoň vyjekl: "Ty jsi těhotná?"

„Pobočnice je drsná, na šlechtickou dcerku,“ říkali vojáci a den za dnem v tom bylo méně despektu a více obdivu.
„To nejhorší ji ještě čeká…“ utrousila Hermiona ve (snad) vhodný okamžik.
„Proč myslíš?“ zeptal se Flaška. „Těch z Apokalypsy je spousta, ale nemají kloudné velení, rozdrtíme je.“
„Jenže se bude muset postavit sestře,“ řekla a na vykuklený mágův obličej reagovala: „Nevíš, že ša´ik je z rodu Paranů?“

„Mluví o tom všichni, k pobočnici se to musí dostat do dvou dnů,“ hlásil Sirius.
„Snad to bude stačit…“ povzdechla si Hermiona.
„Blázníš? Jasně. Kdyby věděla, kdo ša´ik je, nikdy by ji nezabila…“

Jsem opatrná. Stopuju hollow, ale jen malinké zrůdičky. Nikdo si nevšimne, že pár zmizelo. Musím trénovat, jinak schopnosti zakrní.

Snažíme se žít obyčejně. Zbývá nás málo. Zabíjíme přízraky, co kradou lidem duše.

Bláznivý shinigamský kapitán si zavolal svou pravou ruku. „Na komunikátoru probliknou souřadnice a zmizí. Jako by se zbláznil radar. Prověř to.“

Sousuke neváhal. V Reálném světě sledoval dívku. Její energie ho k sobě táhla.

Vystoupil ze stínu. Očima přelétla jeho černý oděv, zbledla. Strhla z krku medailon, zaútočil. Svazovací technika zabrala. Medailon přistál muži v dlani.

„Takže Quincy. Nechám tě naživu, při plném vědomí. A budu si hrát…“

Díval se do bílého stropu a poslouchal tiché pípání z okolních přístrojů. Vnímal. Jen se nechtěl pohnout. Nepotřeboval to teď. Měl odpočívat... Dodržoval to.

Do místnosti najednou vešel muž s rouškou přes ústa.

"Pane Sanders... Jak se Vám dnes daří? Nevšímejte si mě, jen tu něco poupravím..."

Odpojil nynější kapačku a připojil muže na jinou. Vše prováděl s precizností pomocí rukavic

Muž se naklonil blíže.

"Za chvilku... Bude ten strop pro vás poslední, co jste kdy viděl."

Mile se pousměje a vydá z pokoje pryč. Pacient to prvně bral jako vtip. Jenže po chvíli už strnule pozoroval strop. Bez mrknutí.

V dálce se zahřmělo.
Smartphone v rukou Spasitele přesto poslušně přijal příchozí videohovor.
Objevila se známá tvář Adama Younga, o pár let starší, než si ji Crowley s Azirafalem pamatovali.
„Houstone, máme tu problém,“ pronesl s klidem šestnáctiletý Antikrist ke svému zpola jmenovci.
„Neměj starost o zítřek; zítřek bude mít své vlastní starosti…“
„Myslím, že je tu dneska.“
Kamera se lehce posunula a odhalila tak hosty Jasmínového loubí.
„Samozřejmě,“ sykla Shax. Michael přisvědčila souhlasným pokývnutím.
„Nevím, co s námi hraješ za hru, Vševládče. Avšak s plným vědomím významu této chvíle…“
Archanděl pozvedl pouzdro na klarinet a vytáhl předmět povědomého tvaru.

To přece nemůžu. Nebo ano? Ale co když ho to raní? Jenže, měl by to vědět. Ale to přece musí vědět i sám. Nebo snad, že by nevěděl? To přece není možný. Copak nemá oči?
Mám to být já, kdo mu to řekne? Co kdybych to hodil na někoho jiného? Ale mám přece svoji zodpovědnost. A stejně si myslím, že to ví. I výtahem jsme spolu jeli a tam je zrcadlo! Že by se do něj nepodíval?
Tak já se odhodlám a řeknu mu to na rovinu!
„Hej, Božidare, ta zelená barva na vlasech ti ale vůbec nejde k pleti.“

"Tatínku, snídaně je hotová, můžeš vzbudit Otu. A kafe zatím nevař. Než on se vyhrabe, to potrvá," praví Scholastika.
"Dobré ráno, vstávej, Oto."
Čas plyne. Lev už přece jen začíná vařit kafe doufaje, že Ota nastoupí cobydup.
"Lve, já ti říkala, že to kafe zatím nemáš vařit. Ty asi ještě nejsi při plném vědomí. Vůbec, ten Ota je po tobě, já byla vždy ranní ptáče."
Ota konečně přichází.
"Proč tu mám dva chleby? Tolik normálně nesním."
"Tak dej ten jeden mně," koriguje Scholastika situaci.
Lev spolkne jedovatou poznámku, že plného vědomí nenabyl ještě nikdo, a praví jen:
"Dobrou chuť vespolek."

Pištění nahoře na schodišti.
Jak by ne, hýbe se. Je to lepší než Matějská.
Pištění dole ve sklepě.
Jak by ne. Je tam tma a netopýři. Je to lepší než Matějská.
Pištění prakticky kdekoliv.
Jak by ne. Bradavice jsou stoprocentně lepší než Matějská.
Profesoři si půjčili od profesorky Prýtové klapky na uši (na profesora Snapea zbyly ty růžové a chlupaté). Studenty bolí hlava. Portréty, které mohly, emigrovaly do zámoří.
Když náhle...
Dus.
Dus.
Dus.
Plesk!
Vystrašené pištění následované občasným zaplesknutím.
Sochy Bradavických obránců ožily.
„Tohle jsem chtěla vždycky udělat,“ libuje si profesorka McGonagallová.
Nekoukejte tak na mě. Já ji nenavedla.