DMD č. 28 pro 28. 4. 2024. Téma: Při plném vědomí

"Při plném vědomí slibuji..." Zašeptaná slova zanikla v temnotě školního depozitáře. Jen pavučiny se slabě zachvěly, když kolem nich prolétala.

"Při plném vědomí slibuji..."

Komu patřil zvuk bez těla?

Poplašňák spal zavěšený hlavou dolů na kloboučky slečny Karly. I on se nepatrně pohnul ve vánku, který slova způsobila.

"Při plném vědomí slibuji..."

Daniel von Drak spal. Ležel na lůžku v kabinetě za sbírkami. Ležel na zádech a předloktím si zakrýval oči. Neslyšel ta slova.

"Při plném vědomí slibuji..."

Dveře v deváté uličce byly dokořán. Strážný duch Siegfried spal.

"Při plném vědomí slibuji..."

Nádech.

"...poskytnout tobě ochranu, když předtím jsem selhal."

Sedím v portugalském kostelíku a chystám se mluvit s Bohem. Ne, nepil jsem.
Před kazatelnou šůruje babka, jinak je tu prázdno.
Šeptám Bohovi do ucha, jak tě miluju (strašně). Je mi zase dvacet – ne zase, pořád! - a zamilovanost se mnou mlátí ode zdi ke zdi. Dokonce i ta madona ve výklenku začne ronit krvavé slzy, jak je jí ze mě trapno. Ne, neblouzním.
Přidávám: o tom, jak víc dávám, než dostávám, jak hranice mého konsentu napínáš až k prasknutí, o slzách spolykaných polštářem.
Babka se narovná od ždímání hadru. „To naozaj vyzerá na riadného sviniara.“
Podíváme se na sebe, není mi do smíchu; ale slovenská uklízečka má hned oči jen pro krvácející madonu. S řevem vyrazí ven, za světlem.
Konečně jsme tu sami, Bože.
Začnu nanovo.

Při plném vědomí
napíšu ti cokoli
poezii, prózu, drama
i když na to budu sama

Při plném vědomí
udělám pro tebe cokoli
co mi tělo dovolí
pohnout zadkem nebolí

Při plném vědomí
vymyslím si cokoli
zelené nebe
modrou trávu jen pro tebe

Při plném vědomí
uslyším cokoli
motýlích křídel zvuk
i když je kolem hluk

Při plném vědomí
pocítím cokoli
jak se daleko koleje chvějí
jak rozevřít se květy chtějí

Při plném vědomí
uvidím cokoli
jak na obzoru tečka
pomalu se mění v křečka

Při plném vědomí
zazpívám ti cokoli
při plném vědomí
nejsem
zpěv se nekoná
nejsem zcela vědomá

Jistěže občas docházelo ke zraněním. Je válka, co chcete. Ve válce si prostě občas zatrhnete nehet, poškrábete ruku nebo se vám stane jiné bebí.
Kromě nepřeberné zásoby sedativ, analgetik i jiných věcí, například bacty tu byla Síla a její léčivé schopnosti. Když ji Gwen použila poprvé, kluci fascinovaně zírali, jak se rána zaceluje a nenechává prakticky žádnou jizvu. Bylo to lepší než bacta, protože:
"Je to blbě vidět."
"Trvá to moc dlouho."
"Berek je na ni alergický."
Takže se většinou léčilo Silou a bez léků.
Gwen to nevadilo, ale občas by tu bombu rajského plynu ocenila.
Uspaný pacient totiž nekecá.

U topolu nad jezerem
spala nutrie pod večerem
a na topole podél skal
zblázněný pacient zašeptal
Nejsem při plném vědomí
měl bych zpytovat svědomí
A tak lékař nemeškal
dokumenty potěžkal
Blázinec měl plno
to mi řekni srno
jak mám umístit pacienty bláznivé
psychiatrie má bázlivé
Pane, co tu básníte ze spaní?
Být básníkem je mé poslání
A ty mi to nutrie nezkazíš
Ničím mě nenakazíš
Zvadlým salátem mě nepotěšíš
naštvaného mě neutěšíš
ty tvoje pokusy marnivé
tvoří z vtipálků bázlivé
A tak skončil příběh nutrie
s zjištěním, že nic old spice nepřebije
Nutrie měla nadání
a říkala to ze spaní.

Pokud mohl Geralt odhadnout, byli v severovýchodní části Brokilonu. Později zjistil, že na pomezí povodí Stužky a Adalatte. Teď to bylo jedno. Byli až po krk v průseru. Les okolo nich se zavíral, bytosti o nichž nevěděl Zaklínač ani zbla, se zdály obklopovat ten nevelký pahorek, na kterém se krčil spolu s Marigoldem.
Básník se choval mimořádně rozumně.
Z lesa zaznělo cvakání a klapání. Neznělo příliš přátelsky. Spíše hladově.
"Geralte?" vydechl Marigold, "zabíjejí rychle, viď?"
"Některé."
"Cože?" pokud to bylo možné, básník se vyděsil ještě víc.
"Některé žerou kořist zaživa."
Cvakání a klapání přestalo.
Pak se ze stínů vylouply dryády.

Proplítáme se spolu
Jak v uranovým dolu
U kulatýho stolu
Na pampelišky stvolu

Při plným vědomí
Já a ty budem my
Nikdy nás nezlomí
Kafkovský svědomí

Nahoru a pak dolu
Jak pojít na ebolu
Tvý vlasy do drdolu
Prosím vás, ještě colu

Při plným vědomí
Dávám ti srdce mý
Stokrát odsvěcený
Najemno drcený

Na starým slizkým molu
Líbali jsme se spolu
A pak v bezbřehým bolu
Neutekli jsme trollu

Při plným vědomí
Jsme jak dvě pohromy
Vždycky mě ohromí
Jak je to pitomý

Při plným vědomí
Strach duši ochromí
Tříští se kolo mý
Řádky se zalomí

A pak už…
Bezvědomí

Nikdy neochutnal alkohol ani ženu. Obával se, že jestli začne, své sklony znovu nezkrotí.
Ty obavy teď marně bušily na jeho vědomí, když hladově slíbával chuť grogu ze rtů cizí manželky.
Následky počkají...
Všechno počká na tichounké "Ne...".
Kdyby to "ne" ovšem hodlala zašeptat. Nebude přikládat do ohně viny, který ho začne pálit hned potom, co plameny vášně dohoří.
"Omlouvám se," byla jeho první slova. "Ne za ty polibky. Že už nedokážu předstírat, že moje city k vám jsou, aspoň slušné, když nic víc."
Neodpověděla. Nechtěla lhát. Žíznila po jeho lásce, ale pokud šlo o její city, neměla co nabídnout.

Noc
Tma je hebká, sametová a voní podzimem; tajné dostaveníčko, konečně, konečně sami.
Tam dole je tma cítit po hnilobě.
-----
Pohyb
Dva páry nohou si razí cestu noční rosou. Dva stíny přeběhnou po starobylých křížích a náhrobcích. Uvadlé květiny ve vázách z mramoru, a z kapličky stoupá vůně kadidla. Tohle místo je bezpečné.
Ten dole je sám, opuštěný a nehybný. Tohle místo je navždy.
-----
Hlasy
"Já nevím. Nechci, neměla bych."
"Prosím tě..."
"Tak tedy... snad? Ale buď opatrný."
Ten dole křičí.
-----
Konec
Zadýchaný smích. "Tak příště zase tady?"
Ten dole má prsty do krve sedřené o víko rakve.

Odcházejí.
Zůstává.

Rovných osmdesát bylo by dnes mojí mamince.
Rovných osmdesát let uplynulo od doby, kdy se poprvé co by robátko nadechla.
Život k ní nebyl milostivý.
Maminka jí odešla dva roky na to a macecha o ní nestála.
Protloukala se mladým životem, jak to šlo.
Pak přišel táta, děti, starosti i trochu radostí.
Život šel dál a už se těšila na vnoučata, čtyři i v náručí pochovala, avšak osud zase zasáhl.
Nebylo jí dáno dokončit svou pouť při plném vědomí.
Chybný lékařský zákrok a z člověka zbyde jen tělo, které čeká. Čeká někde na rozhraní, až to všechno skončí.
Konečné vysvobození.