DMD č. 05. pro 5. 4. 2025. Téma: Volavka

Po hodině oživování auta, aby vůbec bylo možné s ním odjet do dílny se jen tak mimoděk zmínila: "Jo a zapoměla jsem, tu technickou to má propadlou už asi rok a půl ..."

Jen nevěřícně zakroutil hlavou. Otevřel si mapu a jak čekal, hlídka co tam byla už cestou sem, tam údajně stále je. Nečekaně.

"Tak hlavně jeď těsně za mnou, paradoxně je štěstí že mám tu díru ve výfuku ... když mě zastaví, tak prostě jeď a potkáme se někde kus dál na benzínce."

Sbalil startovací kabely a sednul do auta. "to zas bude ..." pozvdechl si a vyrazil směrem k bráně.

Krajina se noří do tmy. Šedá předzvěsti nesmrtelné noci se v pozdravu míjí s růžovou věčného dne. Michael stojí uprostřed všech cest. Cítí život i smrt, hledí do nicoty. Je anděl a není. Je démon a není. V dáli zahlédne štíhlou šíji volavky. Žluté oči jako reflektory se vpalují do těch jejích. Přichází.

Otevře oči a přijme první nádech. Vydechne. Nadechne. Rychleji a rychleji. Dovnitř. Ven. Proti její vůli. Plíce se pohybují, srdce bije, slyší krev v uších, třese se zimou, z očí jí tečou horké slané slzy. První sen prvního spánku se rozplyne v zákrutech její nové smrtelné paměti.

Druhej den sem měl vočištěnou většinu karavanů. Poprvý vod spadu a smrti vylezla máma ven. Dívala se na přípravy pohřbu, žmoulala kapesník a nervně cukala prstama.
„Já nemůžu vodejít,“ zašeptala a kejvla směrem ke Kazatelce. „Byla sem kdysi nasazená, víš? Vod policajtů. Bylo to zkraje, když nás bylo jen pár. Udělala bych tehdy pro Pastýře všecko. Takže sem taky dýlovala. To on ji přesvědčil, aby se k nám přidala.
Můžeš z volavky udělat poslušnou slepičku, ale pařáty jí furt zůstanou. Má na mě složku.“

Pro pytle si přijel starej Pete.
Když je vodvážel, tek mu z nosu tenkej pramínek krve.

Staří má tu výhodu, že přináší dar neviditelnosti. Sousedé si plukovníka pamatovali jako starého a nevěnovali pozornost vyprávění svých dědů, že byl stár už za jejich dětství. Možná si mysleli, že v domku bydlelo už několik generací plukovníků, možná ten poslední ani plukovník nebyl, jen si oblékal uniformu svého otce a s ní i pojmenování plukovník. Ani skutečnost, že jeho manželka o sobě říkala, že je jeho sedmou, tedy štěstí nosící ženou, nikoho nepřekvapovala, možná že v tomhle kraji nebyl jediný, komu boží vůle vyšla vstříc. A tak i skutečnost, že u plukovníkových zadních dveří pravidelně postává volavka, zůstala nepovšimnuta.

Kdekdo by čekal dům zastrčený v postranní uličce. Křiklavá červená světla ve tvarech ženských křivek. O interiéru nemluvě.

Jenže už na první pohled zjistíte, že je všechno jinak. Moderní, ale decentní venek doplňuje minimalistické logo, na kterém mrkající pták s dlouhým zobákem křídly naznačuje malé srdíčko.

Vejdete dovnitř. Posadíte se do pohodlných křesílek u recepce. Usměvavá slečna vám s pozdravem donese pití.

Po chvíli si vás vyzvedne chlapík v elegantním smokingu.

Stojíte před zvukotěsnými dubovými dvěřmi.

Chlapík vám podává klíče. Odchází. Nikde ani noha.

Uvnitř na chvíli zůstanete zírat. A přemýšlet.

Tep jde rychle nahoru, oblečení dolů.

Vítejte ve VoLOVEce.

Ebirsian se s očima upřenýma na šedobílého ptáka přikrčila v rákosí.
Původně chtěla volavku ulovit. Volavka sama byla právě zaměstnána lovem a její rozptýlení bylo pro mladou dračici ideální příležitostí. Jenže dřív než stačila nebohého ptáka drapnout, všimla si, jak zvláštně se volavka chová. Chvíli kráčela vodou na dlouhých nohách, než strnula s roztaženými křídly, jako by se snažila skrýt hladinu jejich stínem.
Teď!
Volavčí zobák protnul hladinu jako šíp a vzápětí pták vítězoslavně svíral rybu, která mylně pokládala stín za bezpečnou skrýš.
Ebirsian se dlouze zamyslela, než z křoví opatrně vycouvala, aby volavku nevyplašila.
Dobří učitelé se přece nejedí.

Cítila se jako husa, pitomá mladá husa, která si na sebe vezme prťavou minisukni, tričko se skupinou pokemonů včetně malého pikaču, dírované punčochy, šílené náušnice a přestříká si hlavu třemi barvami.
Ale rozkaz zněl jasně: "Budeš dělat volavku."
"Budeš zevlovat před vstupem do největšího nákupního centra a on si tě nějaký šílenec určitě vybere. My jej zpacifikujeme a propojíme s dalšími lumpy, rozuměj zlatými mravenci. A budeme mít od celé té bláznivé iniciativy pokoj. Víš, přišlo to zhora, něco provést musíme, potřebujeme kladné body. Nové vybavení by se nám hodilo. Něco pro to udělej."

Zatím tedy jen bavila spořádané občany.

“Jak je ta volavka krásná...” hleděla žena obdivně k rákosí u jezera.
“Ano, to je,” odpověděl muž.
Nazítří žena opět zamířila k jezeru. A další den znova.
Muži to vrtalo hlavou. Žena trávila u jezera celé dny a začala se mu odcizovat.
Začal být znepokojený. Za to může ten pták!
Další den brzy ráno se vydal k jezeru. Ruce se mu třásly, když zamířil na volavku a vystřelil. Padla mrtvá do rákosí.
A teď bude vše jako dříve, pomyslel si.
Když vešel do domu, srdce se mu zastavilo. Na posteli ležela mrtvá žena a z prostřeleného těla jí vytékala krev.

Vrátila se z říše mrtvých.
Doprovodila duše skrze močály. Cestami, kterými nikdo jiný nechodí.
Slyšela vzlykat mlhu nad příběhy, ukrytým pod kameny a v kořenech stromů.

Stojí nehnutě uprostřed proudu. Štíhlé nohy v ledové vodě, peří barvy zašlého stříbra.
V tichosti střeží práh mezi světy. Rozumí jazyku živých i těch, kteří už odevzdali svůj dech.
Čte šlápoty, otištěné do krajiny.
Píše básně z šepotu větru a ozvěn kamenů.
Čeká na návrat světla.

Dlouhý krk barvy zašlého stříbra se prohýbá do otazníku.
Ostrý zvuk rozsekává ticho.
Není třeba rozumět řeči ptáků.
Volavka přináší naději.
I přesto, co ví, očekává návrat světla.

Oheň dohoříval.
Geralt zamyšleně koukal do temnoucího nebe, Marigold tiše drnkal na loutnu jakousi melodii.
Nad les se vyhoupl Měsíc, ještě trochu bledý od Slunce.
Na břehu zašustilo rákosí a nad vodu vylétla volavka. Loutna ztichla.
"Nad jezero v oparu tonoucí,
vznesla se volavka. Tak prostě nad střechy se vznést,
jen volavky a básníci dokáží. Oběma dovolen je let..."
Marigold se odmlčel, bylo vidět, že přemýšlí nad dalším.
Ukázal jsem na odraz Měsíce v jezerní vodě a navázal:
"A také Měsíc, zdá se, smí dvojí v jednom uvidět.
Však s básníky i ptáky obeplouvá svět."
Marigold se usmál.
Já taky.