DMD č. 05. pro 5. 4. 2025. Téma: Volavka

Tvor se rozhlíží kolem sebe. Kdyby měl city, byl by teď šťastný. Konečně se prodral do míst, která ho už tak dlouho lákala. Velkou tlamu plnou ostrých zubů má pootevřenou, jak nasává vůně, vydávané rozrušenou zemí pod ním. Nozdry se mu chvějí, šedočerné šupiny vzrušením vztyčené.
Tam dole, jak na prostřeném stole, matně blikají a chvějí se světýlka emocí. Tmavé od strachu, rudé bolestí, šedivé hrůzou. Jak lákavé pochoutky pro hladového ghowaraka!
Velká hlava ještě jednou pomalu obhlédne krajinu pod sebou a pak v úžasu strne. Tam! Kořist nejvzácnější!
V lese pod ním září stříbrné světlo.
Dítě Meda se směje.

Radek se zachvěje, když mu trochu drsná bříška prstů přejíždějí po kůži.
"Co tohle?" zastaví se Stanislav u tetování popínavky.
"Památka na Indii," usměje se Radek, když dotek vystřídá polibek.
"Á... tohle?"
"Můj vztah s rodinou."
"Bouřkové mraky?"
"Jo."
"Hmmm, a vlaštovky?"
"Naděje."
"V co?"
"V bezpečný přístav."
"To je krásné. A co tohle? Nikdy to nesundaváš."
Prsty opustí kůži a zkoumavě sevřou stříbrný propletenec zavěšený na Radkově krku.
"To je... ehm."
"Jestli je to soukromé..."
"Ne. To je volavka. Mám ji místo kříže. Od doby, co mi bylo řečeno, že Bůh mě opustil, nosím ji, protože nechci opustit Boha."

Opuštěná stará škodovka s předkem zaraženým do stromu připomíná raněného ptáka. Čelní sklo vysypané, dvířka otevřená.
Xénie napjatě obchází ve stále větším kruhu, pátrá po zraněných. Nic, žádné stopy kromě jejích vlastních.
Evžen chvatně zkoumá vnitřek vozu. Zapáchá zaschlou krví a čímsi neidentifikovatelným.
Taška sbalená ve spěchu, lehká bunda, tlusté kamaše, dámské boty každá jiná. Roztržený stříbrný řetízek s přívěskem ve tvaru volavky pod pedály.
„Spíš únos než obyčejná nehoda,“ přemýšlí Evžen nahlas. „Chtěla něčemu ujet, jenže ji to dohnalo.“
„Jela z toho směru, kdes viděl záblesk?“
Evžen přikývne. V liščí podobě střelhbitě vyrazí vpřed. Xénie mu letí v patách.

Už jsou to dva týdny, co utekl na sever před zákonem. Ambarino nabízelo solidní únik nejen před šerifem, ale i před jeho vlastní vinnou. Všichni členové gangu byli zabiti - Bonnie, Porter, Lucky, Annie i Cat. Kdyby tehdy zmáčkl spoušť a pro jednou v životě se nerozhodl udělat něco správně, všichni by byli naživu.
Zavřel oči. Cítil mráz pod kožichem a v dáli zaslechl vlčí vytí. Přes zasněžené větve prosvítaly paprsky zapadajícího slunce. Klekl k hrobům svých dávných společníků. Mírně stáhl kloubouk k vyjádření respektu. Za ohořelou ohradou si všiml volavky. V jejích očích se mihl odraz jeho pokání. Volavka odletěla.

"Můžeš mi vysvětlit, proč tu volavku děláš ty?" Guilliomův hlas byl i prostřednictvím MATKY stále ledový jako severák.
"Protože si takovou kořist si nenechají uniknout."
"Jsi tam sám."
"My jsme na místě, velmistře,"ozval se Perdo.
"Hm."
"Pustili jsme dobré ifo. Chytnou se. A neruš, jsem opilý seržant se vrací sám."

Velmistr se odmlčel.

Crevan se přiopile zasmál a pak se rukou opřel o stěnu domu. Čekal. Věděl, že místní teroristická buňka se jen třese na každého osamnělého vojáka a že už jich pár zabili. Hodlal tomu udělat přítrž.

Přišli jako smečka vlků.
Přepočítali se.
Tahle obět znamenala jejich smrt.

Na hrad dorazil baron Pelaring s dcerou.
Mladý hrabě jí zastihl na hradbách hledící do vodního příkopu.
„Vy musíte být Dragomira.“
„To jsem,“ špitla aniž by pohla hlavou.
„Co vás tak zaujalo?“
„Hmmm. Jen tak pozoruji volavky,“ konečně na něj pohlédla.
Spatřil tak její zašpičatělou bradu a výrazné rty, než pohledem spadl k jejímu dekoltu: „Je velmi teplo, co byste řekla vycházce k jezírku v zahradách? Je v něm mnohem čistší voda. Vůkol bujná vegetace. A možná i nějací jiní ptáci k vidění.“
„Oh, co když neumím plavat?“
„Je tam mělko. A co neumíte, to vás mohu s radostí doučit.“

Jednou večer se takhle policista postaví naproti baru a čeká, jestli po zavíračce nechytne někoho pro alkohol za volantem.

Když začnou z baru vycházet lidi, hned si všimne chlápka, který se potácí a motá mezi auty. Vyzkouší zámky u pěti, než najde svoje, pak sedí ohnutý pod volantem a zápasí s klíčky. Tou dobou už všichni ostatní hosté odjeli.

Když konečně motor naskočí, policista neváhá a vyrazí kupředu. Zastaví rozjíždějící se auto a nechá muže fouknout do balónku. A nic! Policajt udiveně říká: „Sakra, jak je tohle možné?”

A chlápek mu povídá: „No, dneska jsem byl jako volavka určenej já!”

Nasedá do vlaku a průvodčí volá, volá, volá Nastupovat!

Nasedá do vlaku a žena volá, volá, volá Sbohem!
Nasedá do vlaku a syn volá, volá, volá Táto!
Nasedá do vlaku a synek volá, volá, volá Tatínku!

Nasedá do vlaku a duše volá, volá, volá Domů!
Nasedá do vlaku a srdce volá, volá, volá Život!
Nasedá do vlaku a rozum volá, volá, volá Smrt!

Nasedá do vlaku a celý svět volá, volá, volá Naděje!

A je rok tisíc devět set třicet tři.
A ten pták, co značí pokání, se stydí kdesi daleko a o jeho místo se rvou sova a jestřáb.

Antonín, šťastně utahaný, probíral prospekty vídeňského hřbitova a plánoval trasu na další den. Jestlipak už dorazí Sašenka, zamyslel se. Chvilku počítal, pak přikývl. Už by mohla. Léky určitě našla a jak ji zná, okamžitě ho pojede zachraňovat. Odmění se jí. Vezme ji k hrobu fyzika Boltzmanna.

Alex hleděla na léky na stole a kroutila hlavou. Tak Antonín se fakt vydal na cesty! A jí tady nechal tak průhlednou vějičku. Na tohle má skočit? V době, kdy člověk zavolá a recept mu přistane v mobilu? Tohle už zvládne i Antonín. Zvedla krabičku. Ležel pod ní složený papír. Se zájmem ho zvedla.