DMD č. 05. pro 5. 4. 2025. Téma: Volavka

Pokusy všech byly marné. Nefungovala „Alohomora“ ani „Sezame otevři se“. Síla také nepomohla. Ani beranidlo a dokonce ani střela z tanku.
I učedník Picek k domku chodil. Zaujaly ho dveře – dvoukřídlé, s velkou vyřezávanou volavkou přes obě poloviny. Její tělo a roztažené perutě zakrývaly celou plochu včetně škvíry mezi oběma křídly.
Najednou ho něco napadlo. Vzal svou hůlku a k nohám volavky na levé straně nakreslil rybu. Volavka ožila. Složila křídla, sklonila hlavu k rybce a přestoupila na levou stranu dveří. Odhalila tak kliku, do té doby skrytou.
Picek nevěřil svému štěstí. Nejmladší učedník Citadely získal veškerý majetek čaroděje Větroplaše.

„Proč jsi přišla? Nevypadáš jako zrovna cílovka tohohle večírku."
„To samé by se dalo říct o tobě, nicméně hledám odpovědi." Ugh, můj mozek si očividně vzal dovolenou, protože co to ze mě vypadlo?!
„Odpovědi? Jak to probíhá?"
„Obvykle s někým tančím a u toho si povídáme." Ano, lépe to asi formulovat nešlo, ne? Aah, skončete to někdo!
„Chceš si zatančit?" On mě zve k tanci?! Tak jasně, že půjdu, dokonalí kluci se mnou nechtějí tančit každý den.

Najednou už to nevypadá jako dobrý nápad. Nejen, že rozhovor nějak skončil, ale navíc se na nás teď všichni dívají. Tohle bude zajímavé.

Staré kolo, pánské, těžké. Nikdo z rodiny na něm jezdit nebude, ale babička ho pořád nevyhodila.
Sprosté básničky. Na některé si vzpomínám, jiné se z paměti vytrácí, ale nikdy nezapomenu, jak mě je učil.
Štětce na značení turistických cest. Barvy, brožurky, šablony, na klasické značky i větší volavky.
Dřevěná skluzavka, která se postavila za válendu a mohly jsme po ní jezdit třeba hodiny.
Zauzlovaný kus provázku. Kdysi mě hecoval, jestli ten stejný uzel podle předlohy zvládnu uvázat. Promiň, dědo, pořád ne.
Schopnost hrát prší. I když stejně vyhrával.
Manželka, dcera, tři vnučky.
Nápis na hrobě.
Prázdnota v srdci.
Dobré vzpomínky.

Její cíl byl nepřehlédnutelný - uprostřed davu stokrát opravovaného a děděného oblečení působila jeho pečlivě vyžehlená šedá uniforma jako plivnutí do tváře. Nejraději by mu zlámala vaz hned teď, ale ve stínech se schovávalo příliš bílých brnění, než aby si troufla.
A tak seděla, poslouchala, jak se chlubí zajatci - dětmi, které sotva začaly výcvik - a snažila se předstírat, že se jí nezvedá žaludek. Předstírala, že se směje jeho mizerným vtipům. Předstírala, že se sotva udrží na nohou, i když vypila sotva skleničku.
Lidé jako on rádi předstírali sílu, ale troufli si jen na bezbranné.
Trochu přetvářky, a nemusela lovit. Přišli sami.

Když se Ledňáček narodil, vešel se do dlaně. A chvíli to vypadalo, že z ní snad nikdy nevyroste, že zůstane droboučký a mírně promodralý. Inu, ledňáček.
Naštěstí ten počáteční těžký start začal vehementně dohánět, až jej dokonce předehnal; vytáhl se do výšky a spíš než ledňáčka by mohl připomínat čápa. Nejen těma dlouhýma až nepřirozeně tenkýma nohama, ale také tou oportunistickou pažravostí, zálibou ve stavbě čehosi, co nám dospělým připadá jako hnízda, a neustálou potřebou se někde brodit a ráchat.
Onehdá jsem ovšem pozoroval, jak to naše zvídavé ptáče nahlíží zkoumavě na svět, a redefinoval jsem čápa raději na volavku.

Seděl u stolu v baru a točil si skleničkou, ve které byla ta nejlepší whiskey, kterou znal.
Sledoval ji celou dobu, co kráčela směrem k němu.

Blond vlasy, které ji dosahovaly až někam ke klíční kosti. Pronikavý pohled jejich očí barvy pomněnek. Štíhlá postava a přitom tak dokonale žensky tvarovaná. Hluboký výstřih a rozparek na červených šatech, které ji ladily s rtěnkou.

*Ctihodný otče...*

Skutečně ho oslovila? Ten anděl, co spadl z nebe?

Až příliš pozdě si uvědomil, že byla jen návnadou. Někým, kdo měl upoutat jeho pozornost.

Ale to už měl na rukou pouta.

„Pane Myersi, půjdete s námi.“

„No ovšem!“ vykřiknul Sherlock. „Ovšem! Vyhlédne si oběť v uličce za barem, vrazí do ní a bodne jí do krku jehlu! Johne! Jdeme!“
„Volat policii, doufám.“
„To určitě!“ Pohrdlivé odfrknutí. „Jdeme sami!“
„Ani náhodou. Volám Lestradovi.“
„Nuuuuda! Uděláš volavku-“
„Ne.“
„No tak. Nekaz zábavu!“
„Zábavu? Jakože zas skončím omráčenej, zmlácenej-“
„Bůůů-škyt. Pojď.“
„Ne. Žádná volavka. Dost už bylo celýho zvěřince. Končím.“
„Zvěřince?“
„Neustále ti dělám cvičenou vopici, Tohle dones, tamto podej…
Když nedělám vopici, dělám soumara s nákupama a krámama...“
„Se nezblázni.“
„Teď zase volavku.“
„Neděláš.“
„A víš, co dělám nejčastějc? V jednom kuse?"
„Pouč mě.“
"Permanentně ti dělám vola!“

Ráno, když se hlásila na tuhle operaci, to vypadalo jako dobrý nápad. Teď už ne. Teď byla sama v temné uličce, beze zbraně, jen s mikrorádiem v uchu.
Kráčela dál. Hezky pomalu. Kdyby tu útočník byl, nesměla ho vyplašit. Za ní se ozvaly kroky. Má se ohlédnout? Proti svojí vůli zrychlila. Kroky za ní také.
Rádio zapraskalo.
"Dej pozor, je za tebou!" slyšela hlídkujícího policistu. Snažila se nepanikařit. Je policistka, je statečná, je...
Ulička se stáčela k úzkému podchodu. Pokud půjde dál, ocitne se v pasti - naláká ale útočníka. O to přeci jde. Neuvažovala nad dalším. Je policistka, je statečná.

Rybník je lehce rozčeřený a zlověstně tmavý. Sedím na břehu. Nerybařím. Jen se dívám. Slunce ještě nenabralo sílu, jen mžourá mezi mraky. Chlad roztřásl tělo i myšlenky. Pocity smutku skomírají. Tíkání ptáka rozhrnulo ticho. Do nitra se snáší klid.
Co to trčí z vody na protější straně rybníka? Je to větev nebo kus ztrouchnivělého pařezu? Kdepak. To je volavka, naprosto nehybný strážce hladiny. Nehýří barvami jako páv. Je nenápadná. Trpělivě vyčkává. Zatím neloví, jen nehnutě číhá, podobně jako kočka poblíž myší díry.
Asociace se daly na pochod. Trpělivost růže přináší. Trpělivost, jedna vlastnost z ovoce ducha. A mně tolik chybí.

Vzoromil Výsměšek se s nechutí díval na přístroj na svém nočním stolku.
Rozšafín ten výraz znal. Následovalo reptání, strategická neschopnost, a následně drobná nehoda, kdy se přístroj octnul v drtiči odpadků.
“V podstatě se volavka tolik neliší od klikačky…” nadhodil. Arcikancléř zabručel.
“Univerzita je první, která ji má…” Další bručení.
“Dá se tím objednat jídlo z kuchyně…”
“Na co čekáte, sakra?”
Rozšafín opatrně zacvaknul přístroje do zdi. Vteřinu se nic nedělo… a pak se ozvalo zvonění.
Nejistý, co jinak dělat, natáhl Rozšafín ruku a zvedl mluvítko.
“Haló?”
“Dobrý den!” zabzučel hlásek na opačné straně: “Máte čas na krátký monitorovaný hovor?”