DMD č. 05. pro 5. 4. 2025. Téma: Volavka

Na prahu noci ležel mrtvý pták. Na svatebním šatu pár rudých skvrnek. Lem umazaný bahnem, ve kterém seděl s nedbale elegantně nataženým krkem. Nepatřičně, když dal ptáku jméno krk elegantně zahnutý.
Uprostřed zamlženého močálu vyhasl život, zatímco pár mil na jih se zakouřené ulice rozsvěceli plynovými lampami a elektrickými výbojkami.
Pokrok nezastavíš.
V tom bílém peří potřísněném bahnem a krví se bude vdávat někdo úplně jiný.
Každé sebrané pírko bylo těžší, každý květ orchideje voněl méně a každý nádech byl bolestivější.
Pokud šlo o něj, vycpat by se měl dát pokrok.
Na mrtvém ptákovi na klobouku není vůbec nic pěkného.

Na hřišti za gymplem seděla volavka. Hanka na ni zírala. Volavka zírala na ni.
Neměla tady co dělat. Spousta lidí. Málo vody.
Včera Hanku pronásledovaly straky. Nebo možná jen jedna, ale byla za každým rohem.
Hanka podezírala všechny: vrabce, holuby, kosy. Vše, co lítá.
Dobře, netopýři byli z obliga.
„Vypadni,“ mumlala Hanka. „Dej mi pokoj, ptačí mozku.“
Volavka nic.
Když Hanka zaplula ve škole na záchod, odvážila se stáhnout límec mikiny. Vzadu na obratli nahmátla chmýří. Včera to pírko vyrvala, ale vyrostlo znovu.
Se syknutím ho vytrhla.
Mělo nanicovatou barvu. Včera jí připadalo hnědé – vrabčí.
Teď jí připadalo skoro šedé.

U Voňáskova rybníku skřehotají žáby jako o život, pod protějším břehem nehybně strmí volavka rudohlavá.

Jára pročísne hladinu prsty. Voda se zčeří, vodoměrky se polekají a rozutečou se. Jinak se nestane nic.

Voňásek tu míval kapříky. Krmil je mletým masem a mluvil na ně něžně jako na děti. Stačilo rozvířit hladinu a už se voda vařila rybími těly. Nechali se hladit. Krmili se mu rovnou z dlaně.

Komunisti nejdřív Voňáskovi sebrali živnost, pak rybník a nakonec vylovili ty kapry.

Volavka se probere ze strnulosti, je to mžik a v zobáku se jí zmítá ryba.

Jen si dej!
Sežer jim všechno.

Jsme pejskařská rodina. Já a Vanessa máme fenky, rodiče psa. Když k nim s Vanessou přijedeme, společné procházky po loukách kolem Malého Dunaje vypadají jako výlet psího útulku.
I dnes. Dlouho jsme se neviděli, tak se nám pusy nezastaví a psi zatím pobíhají kolem. Však je tu bezpečno...
Najednou táta volá Arga a připíná ho na vodítko.
„Taky byste si měly holky uvázat,“ prohodí.
Než se stačím zeptat proč, leží Satana na zádech a rozkošnicky se převaluje.
„Hm, tak už je pozdě,“ povzdechne si táta, „vím, že tady na louce upustila volavka rybu, ale myslel jsem, že to bylo dál.“

Peříčka bílostříbrná odráží se od hladiny
Starostlivě dívá se na hodiny
Čeká se zamlženou hlavou
Zamlženou jako okolí
Ať už je po všem, ať srdce nebolí
Volavku pozoruje v oparu měkkém
Pod topolem zarostlým věkem
Volavka po břehu před ním kráčí
Kolikrát mohl si vyplakat oči
Když tu stál a nikdo nepřišel
Hlas, na který čeká, neslyšel
I zlaté slunce na nebi drží se sotva
Žaludek ztěžknul mu jako spuštěná kotva
Stále přece, i když jen stěží
Jeho nitro ještě věří
Že mrkne a bude tam stát
A jako děti budou si hrát
Smát se a pobíhat
A společně vzpomínat

Měla ukrutnej vztek. Tohle jí ten zmetek neměl dělat! Zahnout a navíc s tou čůzou odnaproti, to bylo přespříliš.
Měla přímo fyzickou potřebu něco roztřískat. Ale přece si nebude demolovat zařízení vlastního bytu. Žádná uvolňovací technika nezabírala. Vztek naopak po každém pokusu o potlačení narostl ještě víc.
„Já půjdu, šéfe,“ řekla náčelníkovi na poradě. „Nemůžete toho úchyla lákat na převlečenýho chlapa, to by poznal.“
Náčelníkovi se nechtělo poslat do ulic jako návnadu na brutálního vraha tak jemnou ženu, ale přesvědčila ho.
Úchyl měl toho večera vážně smůlu. V base ho budou dlouho krmit lžičkou. A něžná policistka se zbavila vzteku.

Netopýří kluci se každý podzim mění ve volavky. Zpívají o sto šest. Čím výkonnější hlasivky, tím větší zájem ze strany holek, které si vybírají jako na tržišti. Mnohé si vyberou vícekrát.
My tři si jednou vybraly zajímavě.
Musely jsme se protáhnout úzkou mezírkou a popoletět k... dřevěné budce s pootevřenými dvířky. Hihi.
Horší bylo, když jsme chtěly zase odletět. Kolem mezírky samé kluzké sklo!
Odchytili nás lidé. Nakrmili a vypustili. Hmmm...
Na zimu jsme zkusily přiletět znovu.
Nakrmili nás, oťapali něčím, po čem nám odpadaly blechy, ubytovali na zimu, na jaře nakrmili a vypustili.
Příští rok jsme přivedly celou kolonii.

Bocman nemá telefonování ráda. Dává přednost písemné komunikaci. Úplně nejraději má asociální rezervační systémy. Kvůli midshipmanovi se stala úplnou volavkou.
Domluvit si návštěvu u paní chovatelky ji stálo nemálo odhodlání vytočit číslo a volat.
Když pak už byl midshipman na světě, čekalo ji další kolečko telefonátů. Nejprve na veterinu s dotazem, jestli berou nové pacienty. To je podobné jako objednávat plavčíky k doktorovi. Skoro rutina.
Zavolat na cvičák a zjistit, jak to mají s kurzy pro psí mimina. Odškrtnuto.
Je vážně ráda, že na té veterině vedou i asociální objednací formuláře.
Na ten cvičák potřebuje zavolat znovu.
Ještě se neodhodlala.

“Pane, už letí!“ Linkatta ukázal přes průzor na hejno vesmírných volavek, které ladně proplouvalo kolem lodi.

Bossack s úžasem sledoval ta nádherná stvoření. Vesmírné volavky byly chráněný druh a kolem hranice s Divokým prostorem vedl jeden z jejich hlavních tahů. Rozkazy z velitelství sice ochranu ptáků vysloveně nezmiňovaly, ale když už jsou tady...

„Pane,“ ozval se komunikační, „Hlava v Oblacích vysílá, že zaznamenali několik lodí ukrytých v poli asteroidů před námi.“

„Že by pytláci?“ Linkatta opovržlivě nakrčil obočí.

„No tak si taky trochu zalovíme,“ Bossack zamnul rukama. „Operátore – označte ty lodě jako Kořist Jedna až N, a jdeme na věc.“

„Ahoj. Senát přistoupil na podmínky. Zítra odlétám. Konec zprávy. Odeslat králi Haigurovi.“
Erma Yeovil vypnula komlink a pohlédla na stín za sloupem.
„Čekal jste něco jiného?“
Stín vystoupil na světlo. Skywalker.
„Nejsem žádný špion,“ pokračovala podrážděně a ukázala na implantáty za ušima. „A už vůbec ne napůl droid.“
Pobavený úsměv. Povytáhl si rukáv. „Já také ne.“

„Nazdar, Štěkno, Baris. Konec tréninku.“ Skywalker se zašklebil na Ermu. „Výhoda mistrovského stavu. Můžete vyhánět padawany z učeben. Osvětlení Tatooine, poledne.“
Erma si zakryje slzící oči.
„Deset let bez tréninku je hodně. Obnovit vaše schopnosti naplno by normálně trvalo měsíce. Vy budete potřebovat rychlokurz.“