Místní nekromant

Vařila myšička kašičku, teda pervitin. Pervitin myšička vařila. A nebyla to myšička, ale Pepa s Frantou ve starém skladu za městem. Vyměnili jističe a nastěhovali laboratoř. Teď si vesele vařili a kromě samého 'vole vole' se vzduchem linuly chemické výpary.

A pak zhasla světla, "Vole, pojistky, vole!" zahuhlal z masky Franta.

"Vole, nemůžu. Nevidim a stojim uprostřed stolů!"

"Se nehýbej, vole, jdu tam." 'jdu' bylo na Frantův pohyb trochu silné slovo, protože se opatrně plazil aby neposhazoval zkumavky a jiné sklo ze stolů.

Máňa, který se právě prolnul zdí, měl ovšem na shazování chemického vybavení ze stolů trochu jiný názor.

Kdo by byl tušil, že se historie posune tolik k lepšímu. Máňa kdysi musel chodit plašit koně a okusovat kotníky, když chtěl něčeho dosáhnout jako malá, roztomilá kočička (Máňa nebyl malý a roztomilý být sice dokázal, ale dělal to převážně těsně potom, co něco shodil ze skříně).

Technologický vývoj lidstva se mu ale nesmírně zamlouval. Už trubky se svítiplynem byly podle jeho názoru značným zdrojem zábavy a potěšení. Automobily byly taky fajn, například když ho nekromant poslal překousat plovák v nádrži nějakému Mňaussolinimu... ale elektřina, elektřina byla Máňův favorit. Dalo by se říct, že 50 Hertzů byla jeho oblíbená příchuť.

"Všechny ruce zůstanou nahoře než budeme z dohledu a nikomu se nic nestane." couval ozbrojený a maskovaný lupič směrem ke dveřím. Za plný batoh ho navigoval jeho komplic zatímco třetí už byl většinu cesty směrem k jejich únikovému vozidlu.

Lupič zapadl dovnitř a šel nastartovat. Pak si začal šacovat všechny kapsy napřed kalhot a pak i své taktické vesty.

To už do auta vpadli i jeho kumpáni a s velice nechápavým výrazem sledovali celý balet zatímco řidič hledal klíče už i pod gumovou podlážkou.

Pak v dálce začaly blikat světla policejních vozů zatímco Máňa soustředěně pošťuchoval klíče packou do kanálu.

Lojza sešel po schodech do sklepa, tam seděl, přivázaný k židli s roubíkem v puse, Karel.

"Povim ti takovou pohádku." zamával Lojza vágně páčidlem, "Bylo nebylo, za sedmi horama byl jeden hajzl co napráskal svoje kamarády Kovárovcum a dostal za to dvěstě klacků. Ten hajzl dostal jedinečnou šanci říct, kde ty prachy jsou, protože pokud to neudělal, tak mu někdo zpřelámal prsty." Karel se v židli zazmítal.

"A pak mu vyrazil všechny zuby." naklonil se Lojza Karlovi až do obličeje, "A pak mu rozbil kolena..." dloubnul Lojza páčidlem do kolene.

"A pak byla tma." řekl Lojzovi za zády nečekaně Nekromant.

Radnice zhasla a lampy na náměstí ji následovaly. Nekromant temnotu očekával a zaplul ze světla měsíce do hlubšího stínu verandy. Šperháky byly jeho věrným přítelem a za moment byl ve starostově kanceláři. V rohu stála taška s několika lahvemi, které měly zajistit změny územního plánu. Koneckonců, kdo potřebuje černozem, když na jejím místě může stát bytovka. Výměna lahví by měla jakékoliv změny spolehlivě zastavit.

Po činu se vracel k trafostanici za městem, když zhasla policejní stanice a několik domů okolo.

Trafo už zdálky vydávalo hlasité vrnění a občas také modře zářilo elektrickými výboji.

"To stačí Máňo, nemocnice si to nezaslouží!"

Sluníčko na rohu balkonu vytvořilo příjemně teplo, Máňa byl sice dopoledne sondovat, co se děje na radnici, ale odpoledne měl celé volné a proto se stočil do chlupatého knedlíku a vyhříval se na slunci jak se na kočku sluší a patří. 

Největší zábava za celý den bylo buď, když se na něm pokusil přistát holub a málem dostal infarkt, nebo to, když překousal kabel obecního rychlostního radaru.

Nyní již slunce pomalu mizelo a teplo odcházelo s ním. Máňa se rozbalil, protáhl a prošel zdí, aby Nekromantovi připomněl, že je čas večeře. Sice už dávno jíst nepotřeboval, ale jde o princip.

Nekromant měl zaměstnání, uklízel na pohotovosti u dětské chirurgie. Přijela sanitka, tentokrát boční náraz. Holčině mohli být tak tři a jestli jí sedačka zachránila život, to bude otázka následujících minut.

Ještě než projeli záchranáři čelními dveřmi, vypovědělo její malé srdce. Nekromant byl připraven, než si vůbec zástavy všimli záchranáři, už měl rituál hotový, a zatímco otevíral dveře cestou na sál, pracoval nenápadně pod jejich rukama. Přesvědčil její plíce aby dál dýchaly a její srdce aby hnalo krev, jemněji než by mohli záchranáři a nenápadně opravil co mohl.

 Když ji pak po operaci pustil, doktoři nastartovali její srdce během pár vteřin. 

Jednatel Pazdur uložil poslední úpravy a fabulace ve svém odvolání proti odstranění černé stavby. Deset minut do půlnoci, tak akorát to stihnout před termínem prodlení, ale dokumentaci od projektanta bylo třeba před odesláním trochu přiohnout. 

Už se hlásil do datové schránky, když mu přímo na nose přistála moucha. Zamžoural a pokusil se jí odehnat, ale byla okamžitě zpátky. Při dalším pokusu mu dokonce drze vlezla do ucha. Chvíli spolu poskakovali kolem stolu, než se mu povedlo ji trefit notesem. Jenže to nepomohlo, trefil ji ještě dvakrát a moucha pořád létala kolem.

Na kopci za kanceláří nekromant vesele poslouchal odbíjející půlnoc.

Marie - 18 let - studentka. Moc mladá.
Natálie - 41 - prodavačka v supermarketu... ne že by ji chtěl podceňovat, ale nebyl si jistý, že by si moc popovídali.
Nekromant tíhnul k historikům a archeologům, ale poslední dobou se snažil rozšířit svůj záběr. Tady! To je ono:
Martin - 54 - projektant!
S lítostí oznamujeme, že minulou sobotu, 23. října, zahynul během dopravní nehody náš milovaný otec, manžel, bratr a kolega. Rodina a přátelé zvou všechny, které jeho život zasáhl, a kteří se s ním chtějí naposledy rozloučit na smuteční obřad...
Nekromant vystříhnul smuteční oznámení a vlepil ho do kalendáře... a vytánhul lopatu ze skříně.