DMD č. 26. pro 26. 4. 2025. Téma: Křoví

Našla si skryté místo za jakýmsi keřem. Jeho jméno neznala, ale nejspíš to bylo jedno. Rostliny, zvířata a věci tu určitě měly svá vlastní jména. Tenhle svět byl totiž podobný, ale zcela očividně to nebyl ten její.
Byla… jinde!
Křovisko naštěstí nemělo trny, ale bylo docela husté, snad ji nikdo neuvidí. Zarazila se. Může ji tu vůbec někdo vidět?
Minuli ji tři tam v chodbě proto, že ji neviděli, nebo proto, že ji… neviděli?
Vlastně by to bylo logické, vždyť v jejím vlastním světě byly cizince schopné vnímat také pouze osoby s otevřeným vědomím. A přesně to teď byla: cizinec.

Přinutila se přiblížit zbytku společnosti – svému muži a jeho muži – ale cítila se jako křoví u cesty. Mlčící, nehybná, neviditelná. Poslouchala, jak Alexandr básní o Josefovi, jak jemu je dovoleno žít s lehkostí, zatímco ona… Oni…
„Příští rok bychom mohli…“ začne jeden z nich a je jedno který. Nevydrží to. Ze stolu vezme talíř a hodí ho na zem. Stejně skončí i sklenice vína.
Všechno se zastaví.
Alexandr otevře ústa, výraz zmražený v úleku.
Do pokoje vbíhá Nora a za ní Josef. „Co se stalo?“
Wilhelm ví. Jejich oči se setkají. Prosím, ne.
Zakroutí hlavou. Ano.
„Wilhelm umírá.“

"Proč mě dnes ta nůše tak tíží?" brumlá nespokojeně Metoděj a rozhlíží se, kde by si mohl na chvíli odpočinout. "Není přece těžší než jindy. Tady," snímá své břemeno a usedá k houštině planých trnek. Ochutná jednu a hned vyplivne. Je trpká až běda.
Je druhý den na cestě a už se mu stýská. Nejraději by se vrátil, ale už tolik slyšel o tom betlémském kazateli a tak dlouho cestu odkládal. To ten starý Bořivoj se svými otázkami jej tolik zdržel. Podzim na krku, do zimy musí být zpátky.
Rovná popruhy, uhlazuje plachetku a pomalu vstává.
Je čas jít dál.

Jsem vlastně živá kulisa. S tím, že žádná větší role mě nečeká, už jsem se smířil.
Zatímco si milenci nejprve nesměle, pak vroucně vyznávají své city, já stojím osaměle ve stínu, jen aby se scéna jejich dostaveníčka nezdála prázdná a pustá. Moje vyznání nevyslechne nikdo.
A když se shromáždí zástup, aby vykřičel svůj hněv, mlčím. Stojím smutně opodál a jen rozdávám buřičům snítky květů místo odznaku, jako symbol jejich nadějí.
Občas si ale přesto přeju, aby si mě někdo všiml. Abych, alespoň jednou, dostal i já příležitost projevit vášně, jež cloumají mou duší.
Zvlášť takhle v máji, když fialově rozkvetu.

Seděla v křoví a trucovala. To ona měla nápad, aby očarovali zrovna borůvky, tak jak to, že si ho ten nadutec uzurpuje. Pruda!

...

Říká se, že někteří mají talent být ve správnou chvíli na nesprávném místě a Pivoňka byl jedním z nich. Zrovna se před svými nohsledy naparoval a vykládal: „Borůvky jsou lákadlem pro lidská děcka, víte, bylo hrozně jednoduché na ně vložit jednoduchou kletbu.“
Pak slyšeli jsem hlasité hvízdnutí a najednou byl palouk plný krvežíznivých piktmužíků a uprostřed nich se zjevila holka s pohrabáčem v jedné a řetězem v druhé ruce.
Vyděšení elfové před železem prchali, ale daleko nedoběhli.

“Jen mě prosím neházej do trnitého křoví,” prosil bratr Zajíc: “Kamkoli, jen ne do křoví.” Lee nebyl zrovna nadšený z toho, jak se Hester usadila. Doufal, že bude pták, jako daemon jeho matky. Takový, co by mohl odletět někam daleko od Texasu. Králík… králík byl pro ty, co sedí doma a dělají další králíky. Králíci byli kořist. Jenže Hester nebyla králík, i když to sama dlouho nevěděla. “V trnitém křoví jsem se narodil,” smál se bratr Zajíc. Zase jednou vyhrál nad bratrem Lišákem. Podvodník a trikster, co dokáže převést i toho nejsilnějšího protivníka. S tím už se Lee dokázal ztotožnit.

Jsou témata, sotva je přečtete, už vám v hlavě naběhne příběh.
A pak jsou taková, se kterýma se trápíte. Ne, že byste neměli nápad, jen nevíte, jak ho zpracovat, aby dal sto slov.
Pro inspiraci mrknete na knihovnu, uvidíte Děti z Bullerbynu. Ty si určitě hrály ve křoví, a taky ano, budovaly si tam chodby a skrýše. Ale nějak s tím nesouzníváte Snad za to může dětství mezi paneláky, kde jste o dřevinu nezakopli.
Nezbývá než kontaktovat strýčka Googla. Věděli jste, že na Vysočině je obec Křoví?
Nebo že i u nás najdete rostliny, které se kutálejí jako westernové křoví?

Byla to klasická beletristická zápletka - skupina lidí a jenom jedna postel.
Jak k tomu došlo, nebylo podstatné. Na konci toho příběhu stáli Jezdci před singulárním kusem nábytku a váhali.
“Tak… jdeme spát?” ucukli se Philza na skupinu.
Většina to zabalila hned; nakonec, venku bylo teplo, tak proč nepřespat tam? Philza, Cian a Morwen společnými silami obsadili postel. V těsném prostoru se museli namačkat jeden na druhého a kdovíproč se zdálo, že to nikomu nevadí. I v tuto chvíli se vše odehrávalo podle klasických schémat.
Pak si ale naproti posteli sedl Mistr Hati, plně odhodlaný těm třem dělat křoví.
Celičkou noc.

„Dělej, brácha, přihraj!“ mával na své dvojče zpoza soupeře. Už se stmívalo, ale ještě nechtěli tohle utkání zakončit remízou.

Napřáhl se a kopnul míč co největší silou. Trochu to přehnal, střela přeletěla nad bratrovou hlavou a kopačák skončil ve křoví.

„Out!“ zahlásil soupeř a hra musela být přerušena.

Jedno z dvojčat s povzdechem vyrazilo na záchrannou misi – dostat jejich míč ze spárů přírody.

Jeho křik byl rychle umlčen.

„Brácha!“ zděsil se starostlivý sourozenec, ale než mohl něco podniknout, z křoví vylezl vysoký cizinec.

„Něco se vám zakutálelo, hoši,“ poznamenal docela přátelským tónem a podal mladým fotbalistům useknutou hlavu jejich kamaráda.

Vážení přátelé, ano.
Ano, křoví mne provází celým mým životem.
Jako malá jsem se v něm schovávala, když máma velela "Domůůůů!"
Pak jsem byla vedena důstojným pánem inžinýrem Svobodou k vědění a i ze suché větévky poznání, co to vlastně za křovíčko je.
Následně jsem provozovala na provazech jištěná akrobatické číslo průklestu jižních svahů Špilberku, nováček týmu údržby zeleně.
Ovšem nikdy jsem do jisté doby netušila, že mne křoví naučí běhat.
Vlastně to křoví v tom bylo nevinně, vinna byla ta svině bachyně, co se z něj vynořila.
Já - neběžec - jsem totálně porazila Usaina Bolta.
(ani ještě nebyl na světě)