DMD č. 26. pro 26. 4. 2025. Téma: Křoví

Základ je vcítit se do role. Pochopit skutečnou vnitřní motivaci postavy. Nemůžete se jen tak nechat postrkovat po place. To byste se nikdy nestali hvězdou, kterou v kinech obdivují miliony diváků!
Trochu se protáhnu než vyrazím na plac. Zbavím se kořenů, aby mě nesvazovaly s minulostí. Protože před kamerou nejsem sám sebou. Vžívám se.
Stanislavský je můj vzor!
Kutálím se přes prašnou ulici, jako by mě úplně přirozeně poháněl vítr. Odbíjí poledne. Křoví mi dělá maník s nízko zavěšenou pistolí. Myslím, že z toho kouká nejmíň nominace na Oscara.
Jsem stepní běžec! Ta zatraceně nejlepší westernová rekvizita, kterou můžete angažovat!

„Andy, Andy, Andy, soustřeď se!“ Nigel nad ní divoce gestikuloval, rosilo se mu čelo a na spáncích mu tepaly žilky jako před výbuchem aneuryzmatu. „Co přesně říkala?“
„Řekla, cituji: ‚Nigel musí přidat křoví.‘“
„A pak?“
„Pak mě seřvala, že ještě nemá na stole Starbucks, a naznačila, že mě uškrtí braletkou od Ralpha Laurena.“
Nigel se zhluboka nadechl a prsty si protřel oči. „Pravděpodobně myslela přidat zeleň. Ale jednou za deset let se vyjádří i hovorově…“
„Pak by to byly modelky,“ pokývala hlavou Andy. „Co pro jistotu nafotit obojí?“
Pokřižoval se. „Budu to muset zvládnout. I kdybys to měla zacálovat ty.“

Když jsem býval mladší, často jsem snil o vlastní rodině. Jak mi přibývala léta, sen se vzdaloval a já jsem se stával jenom divákem jiných lidských životů, nepodstatným osamělým keřem, co se poháněný větrem prohání po vyprahlé pláni.
Doufal jsem, že možná jednou urvu si pro sebe jedno dítko, a snil jsem, jakým otcem se mu stanu.
Ledňáček přiletěl a smetl to suché roští sílou uragánu. Díky mu za to, protože na uprázdněném místě můžu růst, i když už jsem starý kořen. S Červenkou budeme čtyři. To je největší rodina, kterou jsem kdy měl.
A nejsem v ní za křoví.

"...a všichni se společně organizujeme v Občanském fóru," vysvětloval vlasatý Péťa Haně, Daně a Janě. Dívky vedly návštěvníky z vnějšího světa chodbami tajného vládního krytu a navzájem si vysvětlovali, jak to v jejich světech vypadá.
Soudruh vedoucí ostrahy tajného vládního krytu seděl v pohodlném ušáku v kanceláři soudruha poštmistra, zaujatě poslouchal nahlas puštěný odposlech z chodeb.
"Výborně," zamnul si spokojeně ruce. "Založíme buňku toho Občanského fóru."
"My dva?"
"Slyšel jsi ho, může ji založit kdokoli."
"Ale my to tady přece vedli!"
Soudruh vedoucí ostrahy zanotoval:
"Nikdo se nic nedozví, nikdo nic nepochopí. Rozumíš, Pepo, zaváté stopy, starý klobouk ve křoví."

Měli tři vrtulníky! Schválně poslal o jeden víc. Crevan se stejně nevrátil.
"Byla tam bouře, museli se v ní ztratit. Spojení nefunguje."
Velmistr zavrčel.
Bouře už byla u jejich pevnosti. Teď nemohl nic dělat.
Jen čekat.

Crevan se probral. Visel v pásech a díval se na hořící keř.
Boží znamení?
Tady?
Kde?
Co?
Zamrkal.

A pak konečně...

"Ven! Musíme ven!" zaječel a rozhlédl se kolem. Byli tam zranění muži.
V bezvědomí.
Odřízl se.
Praštil se do hlavy.
Popadl prvního a začal ho tahat ven.
Když byli dost daleko, vrátil se.

"Bože pomož mi zachránit dalšího..."

Dostal ven všechny.

Vrtulník vybuchl.

Felix zamává stuhami, které stáhl z Vincencovy pomlázky.
„Máme pro tebe dárek,“ zavolá k řece. Z vody vykoukne rusalka.
„Pojď si pro ně,“ láká ji Felix.
„Utopím tě a vezmu si je pak,“ odsekne rusalka. Voda hladově olízne Felixovi botu.
Felix o kousek ustoupí. Voda se natáhne za ním. Felix ustoupí. Voda se natáhne...
„No tak,“ mumlá si Felix a očima těká mezi rusalkou a mostem. Konečně se u zábradlí objeví Klaudie a mávne.
„Nechceš, nedostaneš,“ ušklíbne se Felix, schová stuhy a vyrazí pryč. Na mostě ho čeká kromě Klaudie i Walter se zmáčenou mrtvolkou potkana a útržkem rusalčiných šatů.

„Těším se, až budu mít za sebou opravdový souboj!“

„Ty teda určitě! Hele, proč mám pocit, že bloudíme?“

Dva mladí shinigami, nováčci na akademii, si nebyli úplně jistí, zda jdou k bráně.

„Kolem tohohle křoví jsme už šli?“

„Nezdá se ti, že se nějak divně vlní?“

Z křoví se vyhrnuly dvě silné tlapy, odhodily obě shinigamská „mláďátka“. Měli štěstí, že je dobře ukrytý hollow nezabil. To si říkali i dva vyšší důstojníci, kteří je našli, když se přízrak odpotácel hledat novou, chutnější oběť.

„Tak se mi zdá, Renji, že nám tu řádí škodná.“

„Máš pravdu, Hisagi. Pojďme toho bastarda najít!“

"Á, pan Potter," ozve se úsečně.
Snaží se hrdinsky usmívat, ale je v něm malá dušička.
"První ročník, první týden!, první školní trest. To je snad rekord," odloží si profesorka brýle, "můžete mi aspoň říct, proč jste to udělal?
Mlčky pozoruje špičky bot.
Protože to nebylo fér, protože Remus moc rychle mrkal a díval se stranou, když se do něj ti kluci naváželi, protože... no, protože nečekal, že ten kotlík vybuchne tak moc.
Neřekne nic.
"A vy mu k tomu proslovu děláte křoví, nebo...?"
James se překvapeně otočí. Stojí tam, všichni tři.
"My jsme morální podpora!"
Dostanou každý svůj hadr.

Chuuya se vracel domů pozdě večer. Bylo už k půlnoci, když konečně dokončil report ze své poslední mise, byl úplně vyčerpaný. Oči se mu samy zavíraly a hlava mu chvílemi padala, jak se snažil zůstat vzhůru.
Zřejmě se mu to nepodařilo, protože když znovu otevřel oči, už nestál a nešel domů, ale ležel na tvrdé zemi. Nad ním ševelilo listoví a on nevěděl, kde je, ani jak se tam ocitl. Snažil se si vzpomenout.
„Chuuyo, kdepak jsi?“ ozvalo se někde nad ním.
Znal ten zpěvavý otravný hlas. Dazai. Poslední osoba, kterou teď chtěl vidět.
„Jak ses dostal do toho křoví?“

Amélie razila cestu a sem tam utrhla list, který důkladně žmoulala mezi prsty.
Ellena ji zastavila.
“Ami.”
“Ano?”
Ellena se nadechla.
“Ať už se stane cokoliv, chci, ať víš, že tě miluju. A promiň, že mi tak trvalo si to uvědomit.”
Amélie se usmála a uhladila princezně několik rozcuchaných vlasů, které vzdorovaly gravitaci.
“Zajímalo by mě, na kolik takových chvil si nepamatuju… Taky tě miluju.”
Políbily se. Vyrušilo je teatrální zakašlání.
“Tak já asi tedy půjdu napřed, že? Když jsem tu jako páté kolo u vozu,” ušklíbl se Jan a jal se prosekávat houští u pěšinky.
Amélie se usmála: “Princátko.”