žádný

      Opatrně vykoukla z úkrytu za nohou křesla. Všude ticho. Pustila se do průzkumu.
      Šmejdila sem a zas tam, až ucítila lákavou vůni. Přemetelila podlahu a už byla u misky, jen se pustit do hodování.
      Vtom na ni padl stín, zlověstný a těžký. Celou vahou jí přišlápl ocásek. S námahou se vysmekla a prchala. Stín se jí držel v patách.
      Vběhla pod křeslo. Stín se vsoukal za ní. Utíkala dál podél skříní. Stín ji doháněl. Když tu - otevřená cesta ven. Vyskočila na práh, zahnula do záhonu a hleděla se ztratit mezi skalničkami.
      Nestihla to.
      Myš měla dobrou naději. Kočka dobrý oběd.

Ruperta odjakživa (tedy asi od čtrnácti let) fascinovala dědova půda.
Dědovým koníčkem totiž byly drogy.
Ne jejich užívání. (Přinejmenším to rezolutně popíral.)
Děda vlastnil sbírku naprosto legálně získaných (to nikdy neopomněl zdůraznit) pomůcek a preparátů, jejichž koupě by dnes už zdaleka legální nebyla. Marihuanové tonikum, láhev pravé původní kokakoly (kterou vypít by byla svatokrádež), fenmetrazinové tablety, plnou krabičku ampulek pervitinu, amfetaminový sprej do nosu.
„Dědo," zarazil se Rupert, tou dobou student farmacie, „tady se píše amfetamin."
„No ano."
„A rok výroby 1935."
„Souhlasí."
„Jenže, dědo, to slovo tehdy neexistovalo. Látka ano, ale říkalo se jí benzedrin. Tohle musí být padělek."

      Do lví hlavy doputovala myšlenka, že má hlad.
      I rozhodla se, že půjde a uloví si nějakou zebru nebo antilopu.
      „Kam jdeš?" ptala se dračí hlava podezíravě.
      „Do savany," opáčila lví hlava. „Sehnat něco k snědku."
      „Správná řeč," souhlasila kozí hlava. „Už se těším na šťavnatou trávu."
      „Trávu!" chytila se dračí hlava křídly za hlavu. „Nepřipadá v úvahu! Okamžitě letíme na královský hrad a požadujeme princeznu."
      „Princezny brání kdejaký rytíř," oponovala lví hlava. „Jdeme lovit! Maso jako maso."
      „Tak počkat!" Kozí hlava zaryla kopýtka do země. „Žádné maso, já jsem býložravec!"
      A protože se nedokázala shodnout, nakonec nestvůra hladem pošla.

Jsem vlastně živá kulisa. S tím, že žádná větší role mě nečeká, už jsem se smířil.
Zatímco si milenci nejprve nesměle, pak vroucně vyznávají své city, já stojím osaměle ve stínu, jen aby se scéna jejich dostaveníčka nezdála prázdná a pustá. Moje vyznání nevyslechne nikdo.
A když se shromáždí zástup, aby vykřičel svůj hněv, mlčím. Stojím smutně opodál a jen rozdávám buřičům snítky květů místo odznaku, jako symbol jejich nadějí.
Občas si ale přesto přeju, aby si mě někdo všiml. Abych, alespoň jednou, dostal i já příležitost projevit vášně, jež cloumají mou duší.
Zvlášť takhle v máji, když fialově rozkvetu.

Čas lásky, míru a porozumění.
Jenom jsem to porozumění neměl hledat u bratra mýho otčíma, kterej to vzal jako pozvánku. A otčím se samozřejmě nasral na mě.
V kostele nemrholilo, ale mrzlo tam taky, a dál jsem vůbec nevěděl kam. Bloumal jsem vyparáděným městem a koukal, kde by se dalo schovat.
Až si mě všimli poliši. Zbytek noci jsem strávil na služebně, zatímco mi promlouvali do duše, než dorazí máma.
„Už odešel Toby?" chtěl jsem vědět. „A Richard, zmydlí mě?"
„Richard prásknul dveřma," oznámila mi. „Ale předtím mi ještě zničil dárek pro tebe."
Richard v tahu? Nejlepší Vánoce mýho života.

Příkrá cesta se sype pod nohama. Dávno zůstal vzadu úsek, kde stromy skýtaly úlevný stín a kořeny tvořily něco jako schody. Hrdlo vysychá, pot štípe v očích, dlaně horkem otékají.
Stezka je úzká, místy neznatelná na úbočí. S prudkého svahu stále hrozí pád.
Skála se zvedá, je třeba pomoci si rukama, úchyt, stup. Smeká se, kluzká mlhou, která zalézá snad až pod kůži. Do rozmáčených prstů bodá každé zrnko písku.
Sněhové pole v nízkém světle oslepuje. Kroky na ledu beznadějně sjíždějí zpět.
Padá mrazivá noc.
Balvan vyklouzl a ztratil se kdesi v údolí.
Budeš se po něm muset jít podívat.

Nikdo nečeká španělskou inkvizici!
Tedy zpočátku. Po nějaké době už je na půl ucha a jedno oko očekává každý, byť sebenevinnější.

O metodách jejich výslechů se hovořilo jen šeptem - a o tom, jak mohli být odsouzenci potrestáni, už skoro vůbec. Šlehání metlami, sypání soli do ran, rozbíjení hlav, ba ani popravy vroucím olejem - nic nebylo pronásledovatelům, planoucím svatým hněvem, cizí.
Ty nejsmolnější nešťastníky, o nichž padlo rozhodnutí, že takové ptáčky je nutno ztrestat vpravdě exemplárně, pak čekala procedura nejkrutější: Byli uvařeni za živa, staženi z kůže a nakonec pohřbeni společně s párkem a kyselou okurkou v plátku masa potřeného hořčicí.

Nevycházel jsem z úžasu. Profesor měl ve svých sbírkách vzácné, ba unikátní exempláře. Ve vstupní hale jsem obdivoval neuvěřitelně zachovalou zkamenělinu obřího létajícího ještěra, dokud mne nepřišli upozornit, že jsem se neomluvitelně zpozdil k večeři.
Knihovnu, kam jsme se uchýlili po jídle, pak zdobily menší, avšak o nic méně zajímavé kusy. Ještě dlouho poté, co se můj hostitel omluvil a odešel na kutě, jsem si prohlížel zvláštního tvora připomínajícího slepici s hadím ocasem, když tu jsem náhle zaslechl kroky.
„Hoříte pro vědění až moc, pane kolego."
Příliš pozdě jsem zjistil, že v pracovně přechovává zkameněliny lidí - a vůbec ne prastaré.

Jsem sice chlap, ale z toho, že mě má Páťa přivést představit rodičům, jsem měl pěkný bobky. Navíc taková nóbl rodina, otec primář, matka výzkumačka.
Dal jsem si záležet. Novej sestřih, čistá košile, pugét pro paní domu.
„Ty máš ránu," smála se mi Páťa. Ale co, vlasy dorostou.
Mezitím už mě snad budou mít rádi.

„Čau, já jsem Bohouš," napřáhl ke mně ruku chlápek s culíkem a náušnicí.
Což nebylo nic proti jeho ženě. Tak metr pětapadesát, na hlavě zářivě modrej ježek, na ruce vytetovanej drak.
A v jazyku piercing, jak jsem zjistil po večeři, když mě obehrála v prší.

Ve vesnici rozhodně nepřijali s úsměvem, když hrabě na svém panství zakázal pěstování česneku.
Nebude stroužek na potření topinky. Nebudou voňavé klobásky ani bramborák, a už vůbec nebude talíř česnečky.

Dbajíce svého vzdělání, vrhli se tím víc na ostatní zeleninu rodu allium.
Chleba se sádlem a cibulí, utopenci, guláš s notnou dávkou cibule, brambory sypané cibulovou natí, zeleninový salát se šalotkou, a před tím vším porcičku cibulačky nebo pórkovky.

Záhy však zjistili, že cibule je před panskou krvežíznivostí neochrání.
Zle by to s nimi dopadlo, nebýt chasníka, kterému se cibule už zajídala a raději posnídal krajíc chleba mazaný pažitkovou rozhudou.