DMD č. 27. pro 27. 4. 2025. Téma: Zelenáč

Evžen uloží poslední oběť.
Netrpělivě čeká, až odezní nejhorší bolest, nabírá druhý dech. Hrbolaté podloží nepomáhá, není to kámen, nýbrž rozměklá fosforeskující hmota, s jakou se jakživ nesetkal.
Přinutí se pokračovat.
Vlastní krví maluje čáry, aby vesničany připoutal k sobě.
Myslí na Xénii. Jistě se s ním snaží navázat kontakt. Musí odpovědět na její volání svým vlastním, musí využít síly vzájemného pouta. Pak je Xénie dokáže všechny vytáhnout na svět.
Vtom zděšeně zaznamená, že obličeje podivně zelenají. Odrážejí pablesky stěn. Jeskyně se pozvolna hroutí jako podtržený stan ze zmačkaného zeleného hedvábí.
Oni udržovali celý prostor!
Šílený závod s časem začíná.

Vratislav dorazil na další jednání. V politice byl popravdě řečeno zelenáč. Při prvním setkání s králem jen tupě zíral, při druhém poprosil o možnost prozkoumat listinu a málem skončil ve vězení.
Posadil se vedle svého otce, který se už vrátil, a matky, která dorazila s otcem, obecním kronikářem a knězem. Pátou lavici zaujal Salvátor. Proti nim zasedli král Karel a jeho rada v čele s Luciem Benátským.
"Vráťo, jsi v pořádku?" zahleděla se na jeho obvázanou nohu máma. "Málem jsem tě nepoznala."
Teprve teď si Vratislav uvědomil, jak dlouho se neviděli. Natáhl se, aby ji obejmul, ale přerušil ho král.

Do definitivního probuzení zbývá jen pár dnů. Můj sen vstupuje na nejistou půdu. Koneckonců, nikdy nebyl ničím víc než interpretací interpretace. Jenže se do něj po špičkách vkradl nezvaný host, dávno mrtvý umělecký směr, romantismus. Možná v tom příběhu hledám víc, než v něm kdy bylo. Možná je to jen sen. Možná sen lucidní. Možná jsem už dávno vzhůru a spánek si jen namlouvám.

Píše se rok 1918. Rudá armáda přikazuje, nutí. Bílé se také říká Dobrovolnická. Hádej, hádej, hadači… Nikolaj vstoupil do Děnikinovy armády. Hloupý zelenáč, frontám velké války se vyhnul – a teď se dere mezi ostřílené vojáky. Proč?!

Milý čtenáři, víš, co znamená slovo greenhorn?
Ne, rozhodně bych ti nepřál, aby tě někdo nazval tímhle potupným a opovrženíhodným jménem.
Už proto, že greenhorn, zelenáč, který se potýká s problémy, o nichž zhola nic neví, si musí dávat na každém kroku náramně dobrý pozor.
V noci spí tak hluboce, že mu vlastní matka nosí zoufale plačící dceru ke kojení.
Pleny nevyvařuje ani nežehlí, věří v přirozenost.
Opruzeniny chce léčit jogurtem.
Dítě zapomíná všude. Donese nákup domů a teprve tam si uvědomí, že kočárek i s miminkem zaparkoval před obchodem.
A právě takový greenhorn jsem byla já.
Kristinka zdárně prospívá.

Císař Leopold podezřívavě pozvedl obočí. Mládenec, který před ním stál, vypadal jako sotva odrostlé dítě. Drobný, s rukama kněze a s ohněm za očima.
"Troufalé, nemyslíte?" probodl ho pohledem. Mladík se ani nezachvěl. "Z jakého důvodu jste opustil Ludvíkův dvůr, mladý Soissone? A pravdu."
"Jeho Veličenstvo mi odmítlo přidělit pluk a poručil mi navléct sutanu. Moje pokorná žádost prý nebyla doplněna příliš pokorným chováním," odpověděl mladý princ pevně.
"Ani teď příliš pokory ve vašem chování neshledávám. Nemáte zkušenosti, a chtěl byste pluk? Proč bych to měl udělat?"
"Abyste Francii uštědřil pořádný políček, Vaše Veličenstvo."
Ludvík překvapeně polkl.
Takže pluk, hm?

Antonín si nervózně drhnul dlaně o kalhoty. “Lepí to a lepí,” stěžoval si.
“Pojď se umýt do hospody,” rozhodla Alex.
Vešli do restaurace, kde se chystala diskotéka. Ve chvíli, kdy diskžokej zapnul barevná světla včetně černého bodového, Alex strnula. Antonín úplně zářil. Respektive, zářily jeho ruce a hlavně kalhoty. Jasným zeleným světlem.
“Antoníne?” zeptala se Alex. “Ty jsi rozmáčkl laboratorní zeleně fluoreskující myš?”
Antonín se ohradil: “Říkám, že mi pod rukou křupnul hlemýžď! Proč myš?”
Alex začala zuřivě hledat v mobilu. “Že by už takhle kromě myší modifikovali i hlemýždě? A on jim jeden zdrhnul? Hlemýžď?” Zavrtěla hlavou. “Tohle nechápu.”

"Sundej si ten ucul z obličeje," vrčí Stanislav, ale Radkovi se koutky ještě víc přiblíží k uším.
"No ták, dost," zlobí se Stanislav, ale oba vědí, že je to jen jako.
"Leda hovno... chci to slyšet znova," provokuje Radek.
"Leda ve snu." Ale úsměvu už se neubrání.
"Pojďme ke mě, máš co slavit. Teda... jestli chceš," zvážní Radek.
"Upřímně? Nemám nejmenší tušení, co má být dál. Nikdy jsem... Nebo spíš..."
"Chcete mi říct, pane magistře, že nevíte, jak se dělají vztahy?"
"Přiznávám, jsem naprostý začátečník. Asi mě budeš muset hodně učit."
"Já tě... budu muset opít."
"To je můj kluk."