DMD č. 27. pro 27. 4. 2025. Téma: Zelenáč

“Teda, seržante! To je paráda, co?! Moje první patrola! Už se nemůžu dočkat, až potkáme povstalce!”
Po zaprášené cestě mezi skalnatými kopci se pohybovala skupina vojáků v pouštní kamufláži. Zatímco většina měla kruhy pod očima a pohled který by mohl vraždit, jeden mladíček si vykračoval svižným krokem. Jeho hlas se nesl daleko údolím.
“Seržante! IED! Na cestě před námi.”
“Tý jo! Vypadá to jako mrtvá kráva!”
“Standardní technika povstalců. Riko, kleště.”
Demoliční specialista podal seržantovi kleště.
“Tak zelenáči, chtěl jsi povstalce, tak šup.”
“Jasná páka, sežante!”
Jednotka sledovala nováčka na cestě k mrtvé krávě, potom si přidřepli a zakryli uši.

Stát v pozici učitele tváří v tvář lidem, kteří jsou o polovinu nebo víc starší než ona, je nervydrásající.
Nabourávat jim jejich zažité představy, nabízet alternativní výklady, překonávat koleje vyjeté stereotypním opakováním.
"Pokládej těžké otázky. Nenech je v klidu. Oni to potřebují. Všichni potřebujeme pořád studovat."
Povzbudivý úsměv zpod širokého kovbojského klobouku, rámovaný majestátním knírem. Oči, které září radostí a nadějí, úžasem a láskou ke světu kolem. Víra, kterou nic neotřese.
"Ozve se burcující povel, hlas archanděla a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe a tehdy jako první vstanou mrtví v Kristu."
Nashledanou na skleněném moři. Budeš mi chybět.

Kdysi kdesi na Slovácku žila jedna teta,
chcete-li znát její jméno, říkejme jí Běta.
Bylo zrovna Mikuláša, po vsi chodil čert
a ten jeden rozhodl se ztropit z drbny žert.
V masce s rohy dlouhán Fero až dva metry měří,
zmerčil starou Kelišovou sísat zpoza dveří.
Nenápadně připlížil se, vyskočil a vzpažil,
následoval babský tanec, nejlepší, co zažil.
Tetka není zelenáč, co vystrašit se nechá,
po zjevení satana však přes dvůr rychle spěchá.
Čertisko se láme smíchy kam sa tetka "loudá",
cílem běhu napříč dvorem byla kadibouda.
František se netajil před posluchačů hejnem,
že se ještě za úprku potřísnila lejnem.

Puškař seděl za svým pultíkem a cosi piloval. Železné hoblinky mu přistávaly v záhybech mohutných vrásčitých rukou. Když cinknul zvonek u dveří, ani nezvedl hlavu.

„Na dveřích píšu, že je zavříno. Jestli neumíte číst, těžko se mi s váma bude jednat. A teď vypadněte.“

„Mister Henry, omluvte mě-“

„Právě vám dělám tu laskavost, že vás omlouvám. Ne každej má na čtení tu trpělivost. Tak už zmizte.“

„Prý jste znal Shatterhanda?“

„Koho?“

„Nevzpomente si? Před lety ve St. Louis chvíli žil takový Němec.“

„Bah. Vidíte, to byl stejný greenhorn, jako vy. A teď se pakujte, než budu muset vyzkoušet tenhle model.“

Jaroslav L. se vymotal z křoví. Byl poškrábaný a naštvaný. Poplašňák po nich hodil šípkový keř.
Vzápětí Poplašňák shodil na pedagogy skříň. Prosklenou.
„A dost!“ zařval Jaroslav. Střepy ze skříně se rozlétly do všech koutů sbírek. Jenom na pedagogy nespadl jediný.
„Jak jsi to udělal?!“ vyvalil Marek P. oči.
„Urychlil jsem atomy,“ procedil skrze zuby Jaroslav. Nepřiznal, že se mu to tak úplně nepodařilo. Schopnost pohybovat předměty pomocí myslí ještě dobře neovládal. Rozhodně ne na atomární úrovni. Správně se skříň neměla rozprsknout na střepy, ale vypařit…
Poplašňák mu ovšem prostor k rozboru situace nedopřál. Shodil na pedagogy model sluneční soustavy.

Pod Normanem se podlomily nohy. Pláče, asi. Calum to neví určitě, ale vědět to nepotřebuje. Obrací se k poslu špatných zpráv a zaváhá.
Copak může seřvat démona?
Mladá žena si ho nevšímá. Její oči zkoumají kopec nad nimi.
„Měli bychom vyrazit,“ povídá.
„Proboha, dej mu chvilku čas,“ vypadne z Caluma.
Tak. Ať ho třeba roztrhne.
„Jsme příliš blízko Zóny.“
To Caluma překvapí.
„Myslel jsem, že hranice je míle daleko.“
„Nikdy nevíš, co projde z druhé strany. Kdo nás může sledovat. Jaké mají plány. Králův život nesmíme riskovat.“
„Nemůžu být přece král, ještě ne,“ vzlykne Norman. „Nebudu to umět.“
„Naučíš se.“

„Otázka je, jak s těmi informacemi naložíme,“ přemítala Edith nahlas. „Je sice pěkné, co jsme se dozvěděli, ale jak můžeme zabránit katastrofě?“
Viktor pokýval hlavou. „Je vidět, že ti to pálí, i když tohle děláš poprvé. Máš pravdu, další kroky si musíme pečlivě promyslet.“
„Podle mě by měl být naším příštím cílem Lockwell. Máme proti němu hromadu důkazů, takže na něj můžeme zatlačit, aby to nějak napravil,“ řekla odhodlaně Edith.
„Ta tvoje bojovnost se mi začíná líbit,“ usmál se Viktor a myslel to upřímně.
Edith se na něj zachmuřeně podívala. „Pro mě to není hon na senzaci, ale na zadostiučinění.“

"Nachystejte zelenáče, na snídani jsem zpátky."

"Ne, ne!" chytil se Kryton za hlavu. "Božíčku, pane Rimmere, proč si tu jedinou větu nedokážete zapamatovat?"

"Protože je idiot," ušklíbl se Lister, který celému představení přihlížel.

"Listere, už jsi někdy dostal po té své kebuli parukou?" obořil se na něj Rimmer.

"Vlastně jo," Lister se zakousl do dalšího čatní sendviče.

"No tak, pane, soustřeďte se," zkusil to Kryton znovu. "Jestli chcete být nový Eso Rimmer, musíte se jeho ikonickou hlášku naučit. Vy to zvládnete! Jste inteligentní a šarmantní muž!"

"Mluvil někdo o mně?" strčil Kocour hlavu do dveří.

"Nachystejte zelenáče... kašlu na to!"

Vyvlastnit - Pozměnit plán - Odkoupit - Prodat benzínce a/nebo mekáči, je nejspíš plán jednoho z radních s pozemky podél plánovaného obchvatu. Alespoň to tak podle nekromanta vypadalo. S tím bude potřeba něco udělat.
Nejdřív je ale třeba to potvrdit.
Nekromant měl štěstí, že si přesně pro takovou situaci schoval po autonehodě bývalého hlavního projektanta, kterého se nikdo neobtěžoval odstranit ze systému.
Jediný problém byl, že mu projektant za těch pár let v lese poněkud obrostl. Nekromant netušil jestli to bylo nějaké hnojivo naváté z polí, nebo jestli špatně zvolil místo, ale jestli ho někdo uvidí, bude zase muset poslouchat zkazky o Jóžinovi.

Zamrkám.
Právě jsme utrpěly citát.
Sirael se s nechutí, ale podivným uspokojením stýkala se Serendirem a obden trávila večer s Nicholasem. Všichni její kamarádi se domnívali, že Simona už dávno vymazala ze svých myšlenek, ale právě to byl on, který jí chyběl ke štěstí. Serendira nemilovala, jen ho potřebovala a Nicholas byl jen výborná fyzický společník - o její psychice neměl ani ponětí. Simon a Sirael si vyhýbali, bylo to jako telepatické rozmlouvání a vyhýbání se.
„No to mě podrž,“ chytne se za hlavu Gwen. „Jak se v tom mám vyznat?“
Vytáhnu roli balicího papíru a barevné fixy.
Tohle nedělám poprvé.