DMD č. 27. pro 27. 4. 2025. Téma: Zelenáč

Rodiče za plotem volali, lákali, vyhrožovali, děti jim šťastně mávaly a volaly je na oplátku k sobě, ale zahradu opustit odmítaly. Vesničané i ti druzí na sebe najednou hleděli s porozuměním, potíže s dětmi holt máme někdy všichni, viděli si na očích počínající hněv, počínající úzkost, pramenící z nenadálého narušení řádu. Rostlina cítila jejich mrzutost, navzdory všemu chlorofylu nebyla ve čtení lidí žádný zelenáč. Věděla taky, že je po dni s dětmi příliš oslabená na to, aby ji zvládla. Začala uvolňovat silice. Děti už se nesmály, byly podrážděné, strkaly do sebe, i plukovník se zachmuřil a vyhnal je ze zahrady.

Při zimování se hnedle pozná, kdo je letošní zelenáč a kdo ostřílený zimovač.
Jako první je třeba na zimoviště trefit. Někteří z nás se ujišťují i v létě, zda jeskyně náhodou někam nezmizela. Jiné tam vodí mláďata a ukazují jim, kam přiletět. V letních koloniích se totiž zimovat nedá, potřebujeme stabilní teplotu.
Taky je třeba se řádně vykrmit na zimu, dokud ještě je nabídka hmyzu.
Julián a já poznáme měsíc předem, kdy bude mrznout. Začneme zahibernovávat.
V zimě pak pravidelně chodí kontrola a dosypává nám do misky v boxu jídlo. To je čas se rozehřát a dát si noční svačinku.

Už pěknou řádku let mě o narozeninách místo radosti provází spíš smutek a strach. Nejsem na světě žádný nováček, sice ani žádný děd Vševěd, ale za čtvrt století jsem toho odžila nemálo.
Problém je, že nechci zůstat sama. Nechci se potácet světem a být pro každého jen cena útěchy, druhá, pátá, dvacátá možnost. Každý rok je úzkost větší a odpočet se přibližuje nule.
Jak třeba v sedmadvaceti začít vztah na zelené louce?
“Ahoj, je mi skoro třicet a nikdy jsem s nikým nebyla.”
Jaká bude reakce? Aha, co je s ní tak strašně špatně?
Kéž bych to věděla.
Ale netuším.

Vezměte člověka a seberte mu vzduch, vodu nebo jídlo. Nebude trvat dlouho a bude po něm.
Vezměte rostlinu a polijte ji něčím celkem neškodným jako je horká voda. Rozhodně jí to neudělá dobře.
Klesejte ve vývojovém řetězci níž a zjistíte, že každý organismus má svoji zaručenou zhoubu.
Já ne. Já jsem želvuška. Snesu teplotní extrémy, nedostatek, jed i vakuum. Když se mi nezamlouvá okolní prostředí, tak si jednoduše hodím malou anabiózu a počkám si. Den, rok, klidně století. A když se odpočinutá do růžova probudím, začnu zase pořádně žít.
Ve schopnosti přežít jste v porovnání se mnou všichni strašní zelenáči.

Je polovina osmdesátých let, já a táta sedíme v hospodě. Já se žlutou limonádou (je mi sedm), táta má pivo a zelenou. Jelikož je pivo už třetí, má táta povznesenou náladu a začíná kouzlit.
"Sleduj, dcero!" praví, a nacvičeným pohybem spustí panáka peprmintky do plného půllitru. "Magické oko!"
Zelená se na dně půllitru překlopí a rozlije.
"Mám zatleskat, tati?"
Otec mávne rukou a poručí další pivo a zelenou.
"Sleduj, dítě moje!"
Pokus dopadne stejně. Otec znovu povolá číšníka. Ten rovnou nese další zelenou. Nad otcovými pokusy se jen usměje.
"Nemám donést i vaječňák? Takový žabí hlen* je přeci jen snadnější."

Proběhla zahradou a pokračovala dál, na louku, do remízku, ale Čestmír pořád nikde. Na chvíli se zastavila, aby si uspořádala myšlenky. Nádech, výdech. Kde jen může být? Byla vevnitř jen chvíli a najednou byl pryč. Nemohl jít přece zpátky, nebo ano?
Otočila se a zamířila k potoku. Byl tam. Nepoučitelné dítě!
„Čestmíre, co tady děláš?“ zeptala se ostře.
Otočily se k ní dvě tváře – jedna růžová, upatlaná od sladkostí a druhá kulatá a zelená.
Krve by se v ní nedořezal.
Čestmír zvedl ruce: „Ne! Je to můj kamarád.“
Tonička ohromeně zírala na mladého vodníka, který s jejím bratrem hrál kuličky.

"Kam se hrnete vy, co?" zabouřil u vchodu do tajného vládního krytu soudruh vedoucí ostrahy tajného vládního krytu.
"Dovolte? Jsem hrabě Thurn-Taxis a podle připravovaného zákona o zmírnění majetkových křivd jdu prohlédnout svůj majetek. Vy seberte své lidi a pakujte se odtud."
"Pane hrabě!" chodbou se přihnal soudruh Kopal, vedoucí údržby.
"Á, tady vás mám, barone. Pojďme."
O tři hodiny později hleděl pobledlý soudruh vedoucí ostrahy na visací zámek a tlustý řetěz uzavírající vchod do krytu. Bývalý vedoucí údržby soudruh baron Kopal z Kostelní Břízy přitloukal ceduli Nevstupovat.
Soudruh vedoucí ostrahy zaskřípal zuby: "Nechal jsem se nachytat jako úplný zelenáč."

Drobnou nevýhodou studia teologie je, že po vás časem budou chtít, abyste kázali. Zoufale se rozhlížíte po spolužácích, ten to má za sebou, ta taky a tahle vypadá ještě zoufaleji než vy. Tak je asi rozhodnuto.
V biblickém textu se povrtáte na hodině, ale pak už je to na vás. Co z toho stojí za sdělení?
Sedíte doma, nechápete. Já mám kázat? Já? Já která ani nejsem nováček, jak moji spolužáci konvertité, ale prostý, nepokřtěný heretik?
Ano, ty, odpoví naše liberální, ekumenická školní parta.
Tak jdete. I se svou, trochu heretickou, zkušeností s Bohem.
Protože o té to nakonec je.

Jedu si takhle v tramvaji, cestou ze školy, a vidím nastoupit muže ve vojenské uniformě. Většinou když někoho takhle vidím, řeknu si asi že je to někdo okolo 55 let co jede právě z víkendu z čundru. Tenhle muž byl ale mladý, a měl nášivku na uniformě co říkala že studuje vojenskou školu. Takže dá se říct budoucí zelenáč. Což když jsem četl co teď požadují k přijetí do armády, nevím jestli má smysl studovat takovou školu. Určitě připraví na režim vojáka. Ale děsím se okamžiku kdy přijdou do armády lidé co udělají dřepy s 5kg činkou a odhodí medicinbal.

Jaro svléklo barevné šaty.
Žlutá pohasla, fialová zhořkla do černi. Jemně zelenkavou barvu nesmělých pupenů, perlově šedou devětsilů i naivní blankytnou modř podléštěk vystřídal jediný odstín.
Tráva, stvoly travin, listí na stromech i odkvetlá oplodí lhostejně zezelenaly. Netřeba vyčnívat.
Staršímu to vyhovovalo. Mohl postupovat nepozorován. Širší kruhy, větší moc.
Naháčci tančili bezchybně. Bez jediného zaváhání, značícího vlastní myšlenku nebo touhu. Jednotně zelení, precizní, stoupenci řádu. Krása vytesaná ze strachu.
Pamatuješ, jak jsi selhal? Byl jsi slabý. Narušils harmonii. Mohl bys selhat znovu. Ta slabost v tobě stále je.
Dětská klopýtnutí, mladické nerozvážnosti. Starší je znal dokonale.
A používal je mistrně.