DMD č. 27. pro 27. 4. 2025. Téma: Zelenáč

Brány, tedy průchody do jiných světů, mohly brát. To věděla.
Nejspíš mohly brát prakticky cokoli!
Nälsi Nälsdefírovi vzala tehdy v Srbsku jeho původní tělo. Andreasovi, Theodorovu pilotovi, tatáž brána sebrala příčetnost. Theodoru Steinovi? Možná nic. Možná něco, o čem se nikdy nedozvěděla…
Jí samé tedy vzala tato brána léta. Nedokázala pochopit, jak to funguje, ale vlastně bylo zbytečné po tom pátrat. Důležitější otázka byla: Kolik? Včera jí bylo osmaosmdesát. Teď? Těžko říct. Žádná sotva rozkvetlá květinka rozhodně nebyla. Schnoucí strom se nezazelenal. Sedmdesát? Pětasedmdesát? Jakkoli byla v hrozné bryndě, tohle bylo docela prima. V sedmdesáti byla přece ještě docela mladá.

Doma nám visí obraz. Jeho svěží zelené tóny a světlo zachycené impresionistickým okem se líbí nám všem. Ačkoliv zobrazuje osamělý strom, samota z něj rozhodně nečiší. Naopak, když je smutno, stačí zvednout hlavu a na okamžik se přenést do jeho stínu na šťavnatě zelenou louku.
Ledňáčkovi se obraz zalíbil natolik, až mě poprosil, jestli bychom tam mohli zajet. Některá dětská přání jsou možná nesplnitelná, ale tohle mezi ně náhodou nepatří.
Vím, kde jemná ženská ruka ten obraz malovala, a učinil jsem slib.
Dnes jsem jej Ledňáčkovi splnil.
Chvíli to trvalo, ale našli jsme ho.
Byl zelený přesně jako na obraze.

Nepleť se. Nejsem smrtka, ale smrt mohu snadno přivodit a i když jsem zelený, nejsem žádný zelenáč. Jsem učenlivý. Celý život jsem se věnoval technice lovu lidí, zdokonaloval své schopnosti. Ukončil jsem postgraduální studium, ale není mi to nic platné. Už to není jako zamlada. Rybník je samá sinice. Fuj, kdo by se v něm koupal a vidíš, já v něm musím žít, spíš živořit. Špatně se mi v něm dýchá. Navíc globální oteplování je svinstvo. Vody ubývá, životní prostor je čím dál menší. Trpím hlady. Vždyť i ty se držíš v bezpečné vzdálenosti, abych tě nemohl stáhnout pod hladinu.

S mláďaty jsme se vrátili až k večeru, ale místo stáda ukládajícího se ke spánku jsme viděli pouze chaos.
Mláďata běhala v kruzích, vyskakovala vysoko do vzduchu a vrážela do sebe. Sprůnklofové nikdy nebyli klidní tvorové, ale tohle bylo příliš.
"To není křovím.“ zamumlal Bandita a pohodil hlavou k nenápadnému fialovému keříku v trávě. „Zelenáčův dech. Nakazí všechno, co dýchá.“
"Mysli rychle, jak se ho zbavíme?" Bandita mi dává zase jen náznaky, je to na mně.
Bez váhání jsme ho začali vytrhávat a pálit.
Dým štípal v očích, ale šílenství pomalu ustávalo. Snad jsme přišli včas. "Uvidíme, jestli se uklidní."

Když se zběh s taseným nožem nocí blížil k ležení, kde si vyčíhané oběti ustlaly, začal mít podivný pocit. Hlad ho ale hnal nemilosrdně dál. Nejsi žádný zelenáč, povzbuzoval se. Pohyboval se proti větru, věděl, že mají psa. Potřeboval pracovat tiše.
Čeho si nevšiml, byla torba se zásobami.
Když mu pod nohama zakřupaly skořápky, bylo vše ostatní dílem okamžiku.
Dvě zlatisté entity z tmavě žlutých vajec bleskově vklouzly do dvou ze spáčů. Vše ostatní – stromy, kameny, věci, lidi – současně obalily třpytivými kokony.
Vzápětí zazněl temný výbuch a kokony i se vším, co v nich bylo, zmizely.
Dualité se konečně nasytili.

Byl to mladý kluk, zelenáč, kterého přidělili k nim do jednotky. Bledý jako stěna, slunci se vyhýbal. No aby ne, říkali si ostatní, hned by se spálil.
Po bitvě. Ti, co přežili a mohli chodit, se ploužili po pláni a hledali, jestli někdo z nehybných ještě žije. Zelenáč smutně přehlédl prostranství. “Všichni jsou mrtví.”
Po návratu musel velitel uznat, že to byla pravda. Ale jak tohle mladý mohl vědět?
Pak ho jednou velitel zahlédl, jak sedí u postele jednoho ze spících vojáků a ústa má přitisknutá k jeho krku.
Ráno ho vytáhl na slunce. Jeho smrtelný řev slyšel ještě dlouho.

Klon se zdál drobnější než ostatní. Trochu se krčil.
Jeho naleštěné brnění zářilo.
Kdyby byl akční figurka, bude ještě v krabici. Kdyby byl oblečení, bude mít všechny cedulky a igelitový obal přes sebe.
"Jak dlouho seš z Kamina?" zeptal se Mossi.
"Dva dny."
"No, tos do toho skočil rovnýma nohama."
"Spadl, Mossi," opravila ho Gwen, "aspoň, že do vody."
Vojákova první mise skončila předčasně. Pádem z transportéru.
"Jak se menuješ?"
"Kluci... mi říkají Monk."
"Ty, Gwen... můžem si ho chvíli nechat?" zeptal se Thon, "já chci taky vědět, jaký to je bejt starší brácha."
"Než najdeme jeho jednotku, proč ne?"

Toby popadl další prachový náboj. Přestože mu srdce bilo jako splašené, rozběhl se zpět k dělům. Oslovil ho kapitán. Nesměl zklamat.
Trup fregaty se otřásal zpětnými rázy. Řev děl připomínal hromobití. Dubové třísky šířily zkázu. Toby se vrhl k zemi. Žaludek se mu obrátil naruby, když spatřil nehybné tělo Michaela Donnellyho.

Zdálo se, že boj nemá konce. Frances s panem Chapmanem dělali téměř nemožné, aby si Skřivánek udržel Hermine od těla.
Její kapitán však nebyl žádný nezkušený zelenáč, ale zatraceně prohnaný mizera.
Dým se na okamžik rozestoupil. Poznala muže na zádi.
Nešlo o konvoj. Ani o Skřivánka.
Tohle bylo osobní.

Nora se se starým přítelem z dob absintových potkala ve vstupní hale. Právě odkládal kabát. Pod ním měl skandálně zelené tvídové sako.
„Navrátil!“ roztáhla tvář do širokého úsměvu.
„Sternová,“ usmál se a pevně ji sevřel v objetí. Bylo to, jako by byli zpátky tam, kde se před skoro dvaceti lety rozloučili.
„Vypadáš dobře,“ vydala soud, když si ho znovu mohla prohlédnout z odstupu. „Teď mi řekni, jak jsem vůbec nezestárla, nebo udělám žárlivou scénu.“
Zasmál se. Než se ale dostal k odpovědi, ze salónu vedle se ozvala rána a zvuk tříštícího se skla. Vyměnili si jediný pohled a vpadli dovnitř.

Stál v Elániově kanceláři, navzdory své nesmrtelné podstatě zpocený. Velitel si ho s přimhouřenýma očima prohlížel. Nováček vypadal sotva odrostlý, ale zdálo se, že má v sobě něco inspirativního.

Byli tu i další členové Hlídky. Pod pohledem lidských i jiných očí se nováček ošil.

"Takže, mladíku, zopakoval byste to nám všem ještě jednou?"

Nováček polkl: "Nedávno jsem byl stvořený. Jako bůh strážníků a policistů. Od počátku jsem měl nutkání jít sem. Cítím, že tady bych mohl být prospěšný. Jak vám, tak městu. Chci poznat i tu nejšpinavější policejní práci."

To rozhodlo. Ostatně, latríny v Pseudopolském dvoře už dávno potřebovaly vyčistit.