DMD č. 27. pro 27. 4. 2012. Téma: Zpívej!

Sedli do auta.
„Netřískej tak těmi dveřmi, Jacku,“ zasyčel Ianto od volantu Audi.
„Pardon.“
„A připoutej se,“ dodal.
„Nemůžu umřít, pamatuješ?“
„Ale rozbít přední sklo mi můžeš.“
„Pojedeme dlouho?“
„Asi dvě hodiny, proč?“
„Pustím si muziku,“ odvětil bezelstně Harkness a zapojil transmitter. Pak společně s přehrávačem spustil: „Uptown girl, She's been living in her uptown world!“
Ianto obrátil oči v sloup. Tři minuty skladby se zdály nekonečné. Následovala You’re so vain.
„I had some dreams they were clouds in my coffee... No ták, zpívej!“
Pan Jones zajel na odpočívadlo. Zastavil vůz.
Jack se nadšeně zazubil: „Sex na parkovišti?“
„Ne. Vystupuješ.“

Pozn. ještě jedno
------------------------------
Dívá se na ni svýma uhrančivýma očima plnýma lásky, až z toho Vivianu bolí srdce. Netušila, jak moc ji miluje, vidí to až teď, když nastal okamžik loučení. Snad by zůstal... kdyby ho požádala... kdyby mu řekla... Ale Viviana mlčí. Nechce přijmout odpovědnost za to, že by se musel všeho vzdát.
Vidí v jeho očích tolik lásky. Co kdyby mu přece jen řekla... Ale Viviana mlčí. Poslední polibek. Už nikdy ho neuvidí, už nikdy mu neřekne, co mu možná říct měla.
Bolest je nezměrná.
Zpívej, zašeptá tichý hlásek a ona zpívá, aby jí nepuklo srdce žalem
„Mi tradí quell´alma ingrata..."

Místnost „Nevyřízené účty“
Statut: private
Online: 2
JohnWatson: konečně ses tu ukázal
Šmudlinka: stýskalo se mi :-*
JohnWatson: ještě jsme spolu neskončili, parchante!
Šmudlinka: pravda. ještě jsem nedostal ty cheaty :-P
JohnWatson: taky ti je nepošlu, dokud mi neřekneš proč to děláš
Šmudlinka: protože miluju Trifixe a chci pro nás postavit palác!!!
JohnWatson: ne proč hraješ WOWko, proč mě stalkuješ! mám od tebe 36 komentářů u fotek a totálně zaspamovanej e-mail!
Šmudlinka: :-*
JohnWatson: lajknul jsi fotku, kde mám na sobě montérky! tak zpívej!
Přenos souboru luv_ya_army¬babe.mp3
Soubor přijatý
Otevřít
JohnWatson: OMFG :-O tohle jsem slyšet nechtěl... ty máš kapelu???

Damián se nikdy nechlubil tím, že umí hrát na flétnu. Ale když někdo projevil zájem o jeho hru, rád vyhověl, pokud mu to čas dovoloval.
Jednou mě učil slova jedné z písní, kterou hvízdal. Nebránila jsem se, dokud mi neřekl: „A teď zpívej.“
Možná jsem kdysi uměla zpívat, ale před ním jsem se styděla. Bála jsem se, že můj zpěv bude příliš nedokonalý vzhledem k jeho hraní. Ale on se nedal.
„Budeme zpívat oba, tak se lépe naučíš slova.“
Možná jsem podlehla jeho kouzlu, možná jsem nechtěla zbytečně odmítat. Najednou jsem s ním zpívala a svět kolem mě byl krásný.

Kdyby lékař nemusel uvádět příčinu smrti v náležitých termínech, mohl by s klidným svědomím do kolonky „příčina úmrtí“ vyplnit smutné, leč pravdivé „puklo mu srdce“. Břevnovský opat se náležitých termínů držet nemusel, proto ve své zádušní mši utrápené srdce zmínil.
Jeho klidný hrob se krčí ve stínu stromů. Moc návštěvníků k němu nechodí, což je dobře, protože potřebuje odpočívat v pokoji. Musí totiž pozorně naslouchat, aby mohl i tam v nebi glosovat, co se to zase v naší zemi děje. I po dvaceti letech je to zatraceně potřeba.
Občas k němu zabloudí páter Malý. Pohladí kámen a zašeptá: „Karle... Zpívej...“
A/N: Karle, chybíš mi...

Obsahuje anachronismus a fanfikci na fanfikci.
„Co o tom soudíš?“ John se s nadšením v očích odvrátil od scény, kde právě skončila zkouška. Jeho starší kolega stále ještě nespustil oči z jeviště. Obvykle Fletcherovy hry sledoval s velkým zaujetím. Dívčina tragédie byla jedna z nejlepších, které viděl. To, co se před chvílí odehrálo zde, v něm ovšem radost nevzbudilo.
„Je to rozhodně pocta, že jsi napsal pokračování mé komedie, ale....“ Will nasadil diplomatický úsměv. Co víc by mohl dodat. Že je to jenom jeho vlastní hra otočená naruby? Že slovní hříčky jsou ukradené z Dvou vznešených příbuzných? Že je to hrůza?
„...opravdu se tam musí zpívat?“

Oslavy vzniku Galaktického Impéria.
Moment dokonalosti, jehož příprava vyžaduje bezchybný scénář.
Císař naslouchal programu vojenské přehlídky.
„Napřed nastoupí legie stormtrooperů.“
Palpatin mrkl na Vadera, avšak ten zatvrzele mlčel.
O podobných šaškárnách si myslel své.
„Pak zaduní kráčející tanky,“ pokračoval armádní generál.
„Úchvatné,“ vzdychl císař.
„Přelétnou eskadry stíhačů.“
„A hudba?“
„Jsem voják, ne dirigent,“ naježil se generál.
„Chci hudbu!“
Generál prosebně pohlédl na Vadera.
„Mne vynechte, nezpívám ani v sebeobraně,“ zavrčel Vader.
Nešťastný voják očima klouzal po černém brnění.
Od umrlčí masky přes pancíř k opasku.
A ještě níž …
„Už to mám,“ celý se rozzářil. „Dáme tu s těmi ocelovými ptáky!“

Opuštěný lom s jezírkem uprostřed. Stíny se dlouží, sluníčko se chystá jít spát.
Zapalují táborový oheň. Za chvíli někdo zlehka hrábne do strun. Zazní osadní hymna… a pak další písně, které pohladí bolavou duši a na chvíli zaženou smutek.
Finále Porty. Dvorana. Ve tmě září tisíce světýlek.
„Zpívej“, zašeptá jí do ucha.
Zpívá s ostatními a je jí náhle lehko.
Lesní palouk, letní podvečer. Děti nechali babičkám a vyrazili po dlouhé době sami dva. Kolik je to let? Vzpomínky se odvíjejí před očima jako černobílý film. Obejme ji kolem ramen…
„Ještě mi chvilku zpívej
a neříkej, že už to neumíš…“

To, že bude letos vánoční koledy učit děti Leandros, se nikomu nezdálo jako dobrý nápad, ale koneckonců, sám byl znovu novopečeným otcem a když člověk nebo vlkodlak přimhouřil oko, dalo se očekávat, že se bude chovat rozumně. Ale to by nebyl Leandros.
„No tak, Paddy, zpívej!“ povzbudil chlapce vypečený strýček (ačkoliv dle rodokmenu by tomu mělo být přesně naopak) a uculil se na Irenu.
Patrick chvilku váhal, ale když ho Leandros začal s úsměvem povzbuzovat, osmělil se, a sestra se k němu vzápětí přidala taky.
„Jingle bells, Twilight smells, Edward ran away. Jacob cries, Bella dies, Thurzo all the way!“

Pozn.: Navazuje na Konzervu
Měla by se sebrat, jít za Martinem a zeptat se ho, jestli jí něco nezatajil. Ale už ten první krok byl těžký. Ještě minutu dvě seděla schoulená na zemi a zimomřivě zachumlaná v Martinově mikině.
Vzala si baterku, ale nerozsvítila ji. Na schodech si div nezlomila nohu. Vyzula si lodičky.
Stál zády k ní a cosi říkal. Potichu.
Dva kroky k němu.
„... můžeme začít s přenosem, tahle je člověk.“
Zamyšleně se obrátil.
Baterkou ho uhodila do hlavy. Omámeně se zapotácel a klesl na kolena.
Katka zvedla baterku. „Tentokrát tě majznu pořádně,“ zasyčela, „pokud mi neřekneš, co se to tady děje.“