DMD č. 1. pro 1. 4. 2013. Téma: Ke strojům!

Tradičně se sešli v posilovně.
Brian rychlým pohledem zjistil, že tu jsou samí trolové, Justin nedorazil. Ušklíbl se.
Zato Emmet byl šťastný. Jeho plamen dnes sálal.
Včerejší noc s Georgem po opeře stála za to. Ještě ho mohl cítit.
Velitelsky zahulákal na celou místnost: „Ke strojům! Ať jsou z nás ti nejkrásnější chlapi!“
Teddy samozřejmě zapochyboval, ale cvičil.
Brian se neochotně uložil k činkám: „To já už jsem! A čím dřív chytím v sauně tricka, tím dřív bude dnešní den konečně užitečný.“
Mýlil se. Justin přeskočil cvičení, vplížil se rovnou do sauny.
A pak? Viagra od Teda možná ještě zbyla...

Spoušť fotoaparátu pro něj cvakala hlasitěji než výstřely. Musel zachytit každou významnou podrobnost.
Pak přišla ta obtížnější fáze. Odmontovat bez poškození hlavní součásti neznámého zařízení. Měl na to stěží deset minut. Spolehl se na své technické znalosti a pracoval se soustředěnou precizností. Pečlivý výcvik dodal jeho prstům obratnost, ale jak ovládnout ruce, aby se netřásly, jak donutit nepoddajné železo k poslušnosti, když okolo začínají pršet nepřátelské střely a kulka roztříštila jednu právě vymontovanou součástku přímo v jeho dlaních.
Inženýr Cox přesto úkol splnil. Druhý den už drahocennou kořist zkoumali vědci v Anglii.
V mašinérii druhé světové války poskočilo další kolečko.

Sergej seděl ve studovně, hlavu v dlaních. V salónu pokračovala oslava, vedena vždy duchapřítomnou Tamarou Ivanovnou.
Co na to řekne Tamara.
Sevřel ruce v pěst. Přesně věděl, co řekne jeho žena. Že je nezodpovědný. Že jí lhal. Že zničil jejich rodinu.
Vypadalo to krásně – dát mužikům samosprávu nad podnikem, lepší životní i pracovní podmínky.
Musíte vždycky být tak bláznivě idealistický? zeptalo se jeho svědomí Tamařiným hlasem.
Nikdo nemohl tušit, že mužici stroje rozbijí, rozkradou a továrnu zapálí.
Tamara má možná pravdu. napadlo Sergeje. Mužici nikdy nemůžou být pány vlastních životů. Vždyť kdo se může takhle chovat? K lidem... ke strojům?

„Řekni mi,“ dodala a pokusila se o výraz hrdosti, který poněkud nekorespondoval s uplakanou tváří a předchozím mírně hysterickým záchvatem, „dokážeš ty vůbec… vůbec k někomu projevit… nějaké city?“
Mlčel. Jak jinak. Jen se tvářil trochu zmateně.
Otočila se, popotáhla, ale pak si řekla, že mu to jen tak nedaruje.
Pomstychtivě popadla jednu z tiskáren a vší silou jí mrštila o zem. Pak s patřičným prásknutím dveří odkráčela.
*
Starostlivě ji vzal do náruče a něžně ji položil na gauč.
Trochu nejistě ji pohladil.
„To nic, malá. To zvládneme, neboj, zase bude všechno dobré, uvidíš,“ úzkostlivě začal zkoumat rozsah poškození tiskárny.

Roderik už v Podběříční hlídce sloužil dlouho a za tu dobu se naučil, že první dojem je nejdůležitější. Zvlášť u nových rekrutů. Zeširoka se před letošní ničemnou bandou rozkročil a zaburácel: „Moje slovo, holomci, je u vybíračů zákon! Ale protože už jsem takovejchhle mizerů viděl hromady, vim, že nemá cenu řikat, ať v kartách nesázíte výstroj a ráno zkontrolujete všechny přezky. Takže si, lumpové, dělejte, co chcete, je to váš kejhák. Ale přísahám, že koho uvidím, jak krade šroubky nebo nekontroluje olej, vyhodim rovnou do jímky. Bez plavmechů se neobejdeme, takže si zapamatujte, pitomci – ke strojům se budete chovat slušně!“

Podivná, ztemnělá místnost, které dominoval zápach kolomazi. Jeho oči si už téměř zvykly na přítmí. Udivilo ho zvláštní zařízení: vrzavá změť táhel, pák a hřídelí. Fascinované přistoupil blíž ke strojům. Jakoby se mu vysmívala ozubená soukolí. Lovil zvuky v bzučení, tichém klapání a hlubokém vrčení motoru. Ano, teď to slyšel zase. Kroky. Kdosi zakašlal.
Obtížně polknul. Na pažích se mu vyrazila husí kůže - alergie na strach. Stál bez pohnutí, jen jeho srdce zběsile prchalo. Na chvíli ho oslepil gejzír jisker. Bylo mu nevolno. Zdálo se mu, že se podlaha houpe.
"Asi jste omdlel," starostlivě mu otíral čelo. "Jsem kapitán Nemo."

John se z dovolené vrátil do molitanem oblepeného bytu.
„To nemyslíš vážně,“ vydechl.
Pohled na Sherlocka ladícího baskytaru přiměl Johna upustit kufry.
Sherlock počastoval Johna nevzrušeným Pohledem. „Potřebuji přemýšlet,“ vysvětlil.
„Copak přemýšlením nad houslemi nenaděláš kraválu víc než dost?“
Johnovi se upuštění kufrů vymstilo, když vzápětí dostal do rukou ten stroj.
„Tohle je éčko,“ zavrněl Sherlock.
John nedůvěřivě cvrnknul do struny a ze zdi spadl plát molitanu.
Pak do pokoje rozpačitě vklopýtala Molly s kopákem v náručí a kytaristou Lestradem v závěsu. Vypuklo montování.
Konečně Sherlock vzal pod bradu housle.
- „Nechybí vám náhodou zpěvák?“ ozval se ode dveří hlas Moriartyho.

Pierot nastoupil do balónu a zamával na Kolombínu
proletěli spolu v polibku nad národním parkem
dělníci v továrnách usedli ke strojům
hleděli skleněnými okny do tajemných dálek
na nápis nad koloniálním obchodem
BUDOUCNOST JE V PARNÍCH STROJÍCH
snili o cestách za Atlantik a štěbetali
Kolombína se vyklání z balónu a posílá vzdušné polibky
hercům z kočovné společnosti
slunce praží na pavlače a jejich obyvatelky
jsou jako ptáčci na telegrafních drátech
šeptají si o Harlekýnově milence
bylo to dávno co se na něj usmála
nalodili se a pluli lodí za Indiány
prožít ten pravý western
DNES VSTUPENKY DO BIOGRAFU ZCELA VYPRODÁNY

Cyrus Smith byl mladý a nadaný aspirant na inženýra a jediný student techniky s dívkou. Slečna Carmodyová byla z dobré rodiny. Tvořili skvělý pár. Ale…
Návštěva technické výstavy ji otravovala.
Sbírku cívek neocenila.
A soubor jeho vědeckých článků přečetla bez zaujetí.
Cyrus Smith tomu nerozuměl a trápil se.
A pak mu to náhle bylo vše jasné.
„Účinnost parního stroje! Já jí to vyložil tak zmateně! A ty cívky!? U jedné jsem jí řekl špatný počet závitů. A… proboha, musel jsem jí omylem dát svou prvotinu, kde mám samé nepřesnosti.“
Zítra své omyly slečně Carmodyové vyloží a vše bude v pořádku.

Dvacet let poté, co skončila válka, dvacet let poté, co se muži vrátili domů, dvacet let poté, co země nebyla sycena krví, seděl prezident ve svém křesle a nervózně klapal prsty. Sklenička koňaku byla prázdná, už poněkolikáté.
Spoléhat na obrannou linii. Obranná linie, to bude ono, spokojeně pokýval prezident. Vytvořil další prázdnou skleničku. Ale nějaký náznak útoku by to taky chtělo.
S rozklepanýma rukama sáhl po sluchátku a nechal svolat generalitu.
Francouzské vojsko přišlo ke svým strojům a vyrazilo do první linie. Zpívali veselou píseň o věšení prádla.
Byli to Němci, kdo se smál, když viděli francouzské vojáky na kolech.